Čerti a inspirace spisovatele (2)

6. prosince 2013 v 22:23 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Tercie

Pokračování článku Čerti a inspirace spisovatele kvůli včerejšímu počasí vychází až v dnešní chumelenici. S vyplazeným jazykem ALe co? Mikuláš je v kalendáři a svátek má ve skutečnosti Černunnos, král lesa. Nevím, jestli to tuší celá ČR, ale čtenáři Rafaelovy školy ano. Mimochodem, viděli jste v médiích ty děsivé čerty z Rakouska? A nyní už kapitola z knihy:
.
.
Protože se terciáni nedohodli demokraticky, kdo se převlékne za Mikuláše, kdo za anděly a kdo za tu čertovskou chásku, musel udělat nedemokratické rozdělení sám Černunnos. A tak si je zavolal všechny po večeři do učebny.
"Tradice vyžaduje, aby Mikuláše představoval někdo důstojný…" rozhlížel se po třídě, po tvářích studentů, které pod fauními rohy v plápolajícím světle voskovic vypadaly opravdu čertovsky.
"Třeba...


...Marina," napovídal mu Buližník.
"Hm," zavrčela Marina ihned na spolužáka jako tygřice, ale profesorovi se naštěstí nezdála být vhodnou kandidátkou. "Za Mikuláše se převlékne Kryštof," rozhodl. "A za anděla půjde Médea, protože je blondýna, a Marina, protože je nejmenší."
*
Je to pěkně nespravedlivé, tolik jsem si přála jít za čerta a musím za anděla. Taková veliká křídla musím mít na zádech. Když to srovnám s mými babočkovými, tak o těch jsem, když jsem si na ně zvykla, pak ani nevěděla, zato tyhle mám na zádech jako batoh plný učebnic, myslela si Marina, když se ráno převlékala v šatně divadelního klubu do andělského kostýmu. Pomáhaly si s Médeou navzájem, zatímco zbytek třídy strojil Kryštofa.
"Musíš se tvářit ještě důležitěji, než se normálně tváříš," radila mu Kydippé.
"Stačí, když se bude tvářit jako náš pan zástupec," pravil na to Vilda. "Jé, Marino, ty jsi taky blond?" podivil se Vilda se zájmem, když jí Médea pomohla do paruky dlouhých zlatých vlasů.
"Ukaž," popošel k ní, a jak spatřil její oči jako rozdováděnou čokoládu, pokýval uznale hlavou. "Teda ta blond ti vážně sluší, ale ve fialových jsi víc sexy."
*
"Týjo, Vildo! Ty se překonáváš," rozesmáli se všichni kromě Mariny. Vildovy věčné pozornosti jí vadily.
Nechci aby si mě všímal. Do něho se nikdy nezamiluju. Naštěstí on se přece nenarodil v létě, říkal přece že je…
"V jakém znamení ses narodil?" vyhrkla na něho.
"Já jsem čistokrevný Beran," odvětil jednorohý Vilda.
"A já Kozoroh," stoupl se vedle něj Buližník.
"Prostě ty to nevíš, Marino, že oba jsou fauni rohatý," stoupla si mezi ně Kydippé, která se jediná Vildovu dvoření Marině nesmála.
*
Když nasedali do mikrobusu, profesor metamorfovaný do lidské podoby je popoháněl: "Nemáme času nazbyt. Až objedeme základky, co si nás objednaly, musíme s dalšími balíky bonbonů oběhnout všech dvacet dva tříd, co jsou u nás ve škole."
Do Mariny jako když uhodí blesk, hned měla po náladě. "My půjdeme nadílet i do vyšších tříd?"
"Samozřejmě," přikývl profesor. "Přece jim tam ty bonbóny nebudu roznášet sám."
*
Marina s Médeou si musely pomáhat i při usazování v mikrobusu, navzájem si rozložily a urovnaly křídla, aby se mohly cestou opřít o sedačku.
"Teda, Médeo, ty máš tak krásné vlasy," čechrala Médee nakulmované lokny Šárka, která si sedla hned za ni.
"Ježiši, nech mě," vyjela na ni Médea. "Mám to nalakovaný, aby mi to drželo pohromadě. A ty mi do vlasů hrabeš jako můj brácha."
"Já ti do vlasů nehrabu, jen jsem ti je pohladila."
Médea nevěděla, co na to říct, překvapením sešpulila rudé rty a vykulila oči.
*
Strašný den, půjdu do třídy, kde bude sedět Plantefolie. Já ho nechci vidět. A vážně mi vadí, mračila se Marina pod blonďatou parukou, vážně mi vadí, že se na mě Vilda pořád kouká. Navíc mi ta blond opravdu nesluší. Vůbec se mi nehodí k pleti. To už mi víc sedne ta fialová. Proč na mě pořád kouká?
"Tipuju, že je do tebe blázen," špitla jí Médea, která si také všimla neustále natočeného Vildy pomrkávajícího na Marinu.
"Mmm," zabručela tichounce Marina a Médea špitla. "Pořád lepší, když se o tebe zajímá Vilda, než o mě Šárka."
"Ty myslíš…?" zalapala Marina pusou jako kapr.
"Jo. Jenže já jsem na kluky," našpulila Médea zdravě nalíčené tváře.
*
Když autobus zastavil a oni vystoupili, ať se dívali vlevo, vpravo, dopředu, dozadu, žádnou školu neviděli. Zato třídní zavelel a museli v prosincovém chladu a mezi ploty, za nimiž vykukovali rodinné domky.
Tenká vrstva sněhu vše zabělila, mlha obalila keře a stromy jinovatkou, ale terciány krásy zimy až zas tak nezajímaly.
"Týjo, pane profesore, ona jim ke škole nevede silnice?" nechápal Buližník.
"Samozřejmě že vede, ale co by asi říkaly děti, kdyby jim Mikuláše a partu čertů přivezl autobus. Musíme do toho mého dnešního svátku vložit trochu toho výchovného folklóru," vysvětloval profesor Černunnos.
*
To už jeho i Buližníka dohnal Kryštof v mikulášském plášti a huhlal pod bílým plnovousem: "A proč vy, pane profesore, nejdete jako faun. Vy vypadáte z nás všech jako jediný opravdový čert."
"No, že jo," šplhala Kydippé, "zvlášť, když se tak přísně podíváte. To by ty malé děti určitě čůraly strachy."
Černunnos jí odpověděl: "No, právě že je to pár let, co se jeden prvňáček zrovna v téhle škole, kam teď jdeme, opravdu počůral, když mě viděl. Jeho rodiče pak na školu poslali inspekci. A to se nesmí opakovat."
*
U vchodu školy, kde už v každém okně visely sněhuláci a betlémské hvězdy vystříhané z papíru, na ně čekala paní ředitelka a hned se profesora vyptávala na cestu a zda něco nepotřebují.
Cukruje s ním jako hrdlička, napadl Marinu básnické přirovnání. Ale kdyby věděla jaká je jeho skutečná podoba, a že to není kostým, tak zařve a vezme roha, culila se nad představou ječící ředitelky.
Paní ředitelka jim předala nejen koš se sladkostmi, ale taky seznamy vzorných žáků i rošťáků, které Mikuláš ze své knihy přečte. Vzorné pochválí, zlobily si čerti budou chtít odnést.
Do 1.A vstoupily nejprve Marina s Médeou. Zvonily zvučnými zvonky, malé děti na ně hleděly vykuleně. Když pak v tom zvonění přicházel Mikuláš, děti již ani nedutaly. A pak jakmile za Mikulášem do třídy vlétla s hlasitým bllll čertovská cháska, několik malých nebylo daleko od pláče.
*
Prvňáci odříkali nebo spíše odskandovali sborem básničku a Mikuláš s andělem Médeou začal nadělovat sladkosti. Marina přitom přešla za zadní lavice, aby spolužáky v akci fotila. Nejen Mikuláše a anděla, ale i ty ostatní.
"Ty anděli, fotíš čerty?" ozval se tiše ušatý prvňák sedící sám v poslední lavici. Marině připomínal vykutáleného spolužáka Patrika.
"No, do našeho časopisu," odvětila mu Marina.
"Vy máte v nebi časopis?" vykulil kluk oči. A když Marina přikývla, plácl se do čela a na celou třídu pronesl: "Já nemůžu, andělé si v nebi prohlížejí v časopise čerty!"
*
"Ti prckové jsou čím dál víc nevychovanější a vůbec ničeho se nebojí. Tohle my bychom si před Mikulášem a čerty nedovolili," kroutil hlavou Buližník, když nastupovali do autobusu.
"Se divíš? Koukají s rodiči na horory, tak jim pak devět čertů strach nenažene," poučovala ho Veronika a tlačila ho dlaní do zad, aby urychlila jeho vláčné nastupování.
Jenže uvnitř se fronta zasekla díky Marině, která se u své sedačky hrabala v úložném prostoru nad hlavou, kde hledala kabelku.
Vilda se snažil Marinu obejít, jenže prostor byl v uličce stísněný.
"Ty, Marino, ty máš zadek jako autobus," plácl ji se smíchem přes pozadí.
"Au, co děláš?" poskočila a hodila na něj pohled nepřátelské čokolády. "Si pleteš Mikuláše s Velikonocema nebo co?"
*
Vilda zmatený její reakcí zrozpačitěl a nepostupoval, až musela Kydippé, která se za ním držela jako klíště, zavrčet: "Marino, zatarasila jsi celou uličku, kolem tebe abysme se protahovali a mačkali jako sardinky."
"Náhodou já se kolem Mariny rád protáhnu a namáčknu jako sardinka," ucedil Vilda přes rameno na Kydippé.
*
V podvečer, který byl v prosinci již temný, v čase před večeří, kterou začnou oslavy svátku profesora Černunna, seděla Marina osamocená v dílně Lesního sídla a mořila se s výrobkem, který musí do Vánoc předložit profesoru Řehořovi. Ostatní již měli své šperky hotové, ale Marina měsíc promarodila…
To jsem si na sebe zase vymyslela věc, mračila se. Jenže když já tenhle náramek pak dám mamince pod stromeček, aby ode mě měla něco, co se nedá koupit. Třeba jí to pomůže vyléčit se, povzdychla si a zručnými prstíky navlékala jednotlivé korálky na drátky, které kleštičkami ohýbala a tvořila z nich očka.
Ale hlavně aby se mamince líbil…
Návrh si sama nakreslila v hodině výtvarné výchovy. Při přemýšlení, co by mohla vyrobit, aby to maminka chtěla nosit, vykoumala náramek, který měl připomínat jejich rozkvetlý meruňkový sad doma v Jelení vísce. Na řetízek přidělá růžové, fialové a kouřové korálky, k nim bílé kvítky a mezi to několik zelených skleněných lístků.
No, možná to celé spíš bude vypadat jako maliny zamíchané do šlehačky ozdobené lístky máty, špulila na korálky rty. Krásně se leskly ve světle luceren, které jí profesor v dílně rozsvítil pro práci.
Aspoň kousek musím dneska stihnout, než půjdem popřát panu profesorovi k svátku. Co asi bude říkat tomu našemu třídnímu dárku? Když ono je to tak těžké vymýšlet dárek pro krále lesa… Vilda mi řek, že mám zadek tlustý jako autobus a Plantefolie, když jsme byli v jejich třídě, dělal, že mě nevidí… Jsem prostě tlustá a Plantefolie to se mnou opravdu nemyslel vážně. Nalítla jsem mu… Ach jo…
*
"Hej, Marino," nakoukla dovnitř Kydippé. "Jdu si s tebou promluvit," vstoupila a výhružně se před Marinu postavila. Ruce si založila a pravila: "Hele, Marino, já vím, že se na tebe Plantefolie vykašlal. Ale okamžitě si přestaneš namlouvat Vildu. Vilda je totiž můj."
"Já si Vildu nenamlouvám," zalapala Marina po dechu.
"Ále nepovídej, už od konce sekundy ho pořád pronásleduješ. A dneska ses v tý blond paruce mohla přímo přetrhnout, aby si tě všímal. Blokovala jsi schválně uličku, aby se kolem tebe musel protáhnout…"
*
"To není pravda," vyskočila Marina od stolu a měla toho všeho právě dost. "Já se na něj šklebím, jenže on mě pořád oblétá."
"Chtěla bych umět tvůj škleb - úsměv značka koketa," odsekla Kydippé.
"Já mu skoro nadávám, a on kolem mě pořád běhá," bránila se Marina.
"A já mu vždy pomáhám, a v jeho očích žádná něha," říkala s hořkostí v hlase Kydippé a pláč měla na krajíčku.
"Čím víc je mi protivný, tím víc se mi vtírá," ospravedlňovala se Marina.
"Čím více ho miluju, tím více mě stírá," vyhrkla Kydippé, prudce se obrátila, aby jí Marina neviděla do tváře a utekla z učebny.
Jen tichý vzlykot se vzdaloval chodbou. Marina se vzpamatovávala z podivného kouzla, které přišlo s Kydippé a nyní se zvedalo a odplouvalo, jako když neviditelnou mlhu vyhání čerstvý vánek.
*
"Co jsme to říkaly? To přece…" zatřepala hlavou a tryskem se rozběhla do své komnaty. Vrhla se ke stolku, zprudka otevřela scénář Snu noci svatojánské a ke konci první scény prvního jednání četla rozhovor Hermie, pronásledované Demetriem, a Heleny, kterou Demetrius odmítá:
.
Hermie: Já se na něj šklebím, jenže on mě pořád oblétá.
Helena: Chtěla bych umět tvůj škleb - úsměv značka koketa.
Hermie: Já mu skoro nadávám, a on kolem mě pořád běhá.
Helena: A já mu vždy pomáhám, a v jeho očích žádná něha.
Hermie: Čím víc je mi protivný, tím víc se mi vtírá.
Helena: Čím více ho miluju, tím více mě stírá.
.
To není přece možné! Přece se Kydippé nenaučila jen tak tyhle verše! Vždyť ona divadlo nehraje. Ale řekla je a já taky a taky jsem se je neučila zpaměti…A vůbec! Já ve verších normálně nemluvím!
Co když… Co když jsme tady v naší realitě jako ve Snu noci svatojánské?
Maminka je v hádce s profesorem Panem jako Titánie s Oberonem. Titánie miluje osla a mamka miluje psy. Vilda je do mě blázen, ale jeho miluje Kydippé, jako když Helena miluje marně Demetria.
Co když Shakespeare vytáhl můj a maminčin příběh z pralátky, kde je ten náš podivný příběh utkaný stovky let předtím, než se stane. Shakespeare si ho jen upravil do své doby? třeštila Marina oči zmatené čokolády.
A Puk je tady taky. Můj brácha… A profesor Pan jako Oberon ho poslal a on nám nakapal na oční víčka nektar z té kytky - Plané lásky. Jenže kdy a kde to mohl udělat? A kde tu kytku vzal, když ji ani naši profesoři neznají?
A co když ten nektar nakapal taky na víčka Šárce a ona teď proto šílí po Médee? Ježkovy zraky, všechno je to tak poblázněné a ztřeštěné, až mě z toho bolí hlava, položila si Marina ruku na čelo.
.
(Pokračování v knize Rafaelova škola - Rohy faunů na straně 295)
.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Whore without conscience writes blog. Whore without conscience writes blog. | Web | 9. prosince 2013 v 20:27 | Reagovat

,,Čím víc je mi protivný, tím víc se mi vtírá."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama