Slyšet neslyšitelné, vidět neviditelné...

12. srpna 2013 v 14:26 | Renata Štulcová |  Zábava
tak bych začala článek o neuvěřitelném zážitku z neděle 11. 8., kdy jsem spokojeně dospávala po knižní akci, která se konala ve skanzenu na Modré vedle Velehradu.
Okno hotelu vedlo přímo na věže velehradské baziliky, vlastně jsem ji měla na dosah ruky přes ulici, jak je zřejmé z fotografie.
.
Že každou čtvrthodinu odbíjí zvony, mi nevadí, pootevřu oči, zavřu oči a spím dál i při otevřeném okně. Při jednom takovém odbíjení jsem dokonce vstala a nafotila svítání za bazilikou. Ale to pořád není to, o čem chci psát.
.
Ráno po sedmé začalo být odbíjení nějaké delší než čtyři + sedm. Nedalo mi to a vykoukla jsem z okna. Naprosto ztichlý kraj pokrývala hustá mlha, nad kterou stoupalo slunce. A velehradské zvony odbíjely dál a dál… Před třemi lety jsem do románu Mojmír - Cesta pravého krále napsala následující věty o zpěvu mnichů právě v bazilice na Velehradě...
.

Cestou si Mojmír řekl, že použít zázrak s hadem na bratra Jana bylo hloupé. Ale kluci ve Vlčnově - ti budou zírat!
Do kostela Panny Marie Nanebevzaté vstoupil Mojmír portálem zdobeným pilovitým vlysem a perlami z kamene.
Kostel je velký a pod klenbou mezi sloupy se nese chorál zpívaný dvanácti bratry.
V klášteře na Velehradě zpívají všichni, ale tahle dvanáctka je jedinečná. Tito bratři mají dar zpívat jedním dechem a srdcem. A to se pak dějí věci...
Dvanáctka je vždy po kostele rozestoupena tak, že čtyři mniši včetně mnicha kantora, který zpěv řídí, stojí uprostřed chrámové lodi a ostatních osm je kolem rozestavěno v osmiúhelníku.
Představují osm cípů jitřenky, vysvětloval jednou Mojmírovi opat, když se na to zvláštní postavení Mojmír ptal.
Mojmír dostal noty a postavili jej mezi prostřední čtveřici. Kantor udal dlouhý nápěv a všichni počali jednohlasně zpívat: "Spiritus Domini replevit orbem terrarum. Alleluia."
Z bratrů mnichů vycházel naprostý klid. Zpívali plně bez nadechnutí a Mojmír se potichu přidával. A přitom se těšil a vyčkával na ten další hlas.
Teď! Dvanáctka a Mojmír zpívali a další hlas jim zpěvem odpovídal. Bratři přidali na hlasitosti, vzduch se pohnul, pomalý vír plynul chrámem. V tu chvíli měl Mojmír pocit, že kdyby bratři ještě přidali, stěny chrámu by se rozletěly do všech stran. Ale bratři věděli, jak své hlasy mohou užívat.
Okny nad vchodem vniklo dovnitř zapadající slunce a v jeho červánkových paprscích, v křídlech Ohniváka, vír znachověl.
Bratři svým zpěvem nechávali vír klesat a stoupat. Zpívali a nadpozemský hlas znějící z víru jim odpovídal…
.
Když jsem v pátek do baziliky poprvé v životě vstoupila, přiznám se, vůbec jsem si na svůj román nevzpomněla.Mrkající
V prázdné bazilice, kam v pátečním odpoledni až na tři lidi nikdo jiný nezavítal, jsem hodila do kasičky peníze a pak jsem už jen "byla".
.
Jenže nyní nadešla neděle a před mší jsou věřící svoláváni vyzváněním. Vyzvánění se rozrůstalo, hlasy zvonů splývaly, rozdělovaly se, podle jejich hudby se zdálo, že přímo tančí. A pak jsem strnula. Nevěřícně jsem naslouchala. Na Mojmíra jsem si vzpomněla.
.
.
Mlhou se z baziliky linul zpěv, krásné hlasy, které nebyly lidskými hlasy. Hlasy, které se zdály, že zpívají slova, kterým není rozumět rozumem, nýbrž jen citem, srdcem. To zpívaly další tóny zvonů, které zněly jako andělé. Neviditelní andělé. Být jasnozřivá, snad jsem je mohla i vidět.
.
Neumím nahrávat na mobil, dokonce pochybuju, že by se tak krásné zvuky daly jednoduchou aparaturkou zachytit. Takže vám nemohu předat svůj zážitek jinak než slovy.
Stejně jako není sluneční světlo světlem bílým, ale směsí barev duhy, tak je každý tón vytvořen z několika vrstev dalších tónů, které nevzniknou přímo úderem zvonu. Říká se jim alikvótní, částkové, harmonické tóny. Jsou to tóny nádherné, léčivé. Nejen zvony je umí vyvolat, ale i další hudební nástroje, pověstné jsou tibetské misy nebo strunné nástroje, dokonce vlastním hlasem je dokážeme vytvořit, hlasem je tvoří chrámové sbory odedávna.
.
Tak tyhle krásné andělské alikvótní tóny jsem v neděli po sedmé hodině ranní z baziliky na Velehradě poslouchala. Andělské hlasy se nedají zapomenout, a moc si přeju, abych je mohla slyšet znovu. Jenže je to tam od nás tak daleko… A tak alespoň děkuju tomu dlouhému několikaletému řetězci "náhod", které mě tam v to nedělní ráno dopravily.
Kdyby mě tam tak dopravily znovu... Hm, leda by se musel stát zázrak... Nevinný Jako zázrak vypadalo i svítání za bazilikou.
.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 12. srpna 2013 v 17:04 | Reagovat

Nádherné prožití,které se těžce převádí do slov.Všechna slova jsou zde zbytečná. :-)

2 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 12. srpna 2013 v 18:15 | Reagovat

[1]: Ano, navíc na ten "zpěv" musím stále myslet. :-)

3 ada ada | 12. srpna 2013 v 18:19 | Reagovat

To je nádherna O_O Takové věci se asi doopravdy těžko popisují, ale tohle muselo být opravdu úžasné....

4 sedmikraska120 sedmikraska120 | 12. srpna 2013 v 19:07 | Reagovat

Skoda ze sem ta mebyla. Ale mudselo to byt nadherne :-)

5 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 13. srpna 2013 v 7:06 | Reagovat

Takový podobný zvuk jsem dnes slyšela ve snu. Bloudila jsem jakýmsi domem a tyhle hlasy mě z něj vyváděli ven :)

6 asim asim | E-mail | 13. srpna 2013 v 21:10 | Reagovat

chápu je to nádhera a teď si ještě představte když tento zážitek doprovází konec školy no prostě vás ty hlasy táhnou domů a když ještě čekáte na autobus(bydlím 6 km za velehradem na Salaši) jste mimi a párkrát vám ujede ;-)

7 Profesor Profesor | 14. srpna 2013 v 11:51 | Reagovat

Takovéhle zážitky se špatně převádí do slov...
Vím, co dokáže mužský zpěv, když má doptyčný příjemný hlas. Zvony jsou krásné nad krajem, ve městě mi trochu zanikají.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama