Osm dní s... Renatou Štulcovou - den třetí

25. července 2013 v 21:06 | Renata Štulcová |  Zábava
Byl to letní nápad Edith Holé povídat si přes blog a zapojit i vás čtenáře, abyste kladli otázky, a nakonec po všech dnech rozhovorů si zasoutěžili o třetí díl Rafaelovy školy (pokud vás samozřejmě kniha zajímá, jinak si můžete jen odpočívat u čtení o spisovatelství).
Protože obě "nemáme co na práci" Mrkající, rozhovor předevčírem začal. Předchozí dva články jste si mohli přečíst u Edith
.
.
Dneska odpovídám na vaše otázky přímo na svém blogu, aby si Edith odpočinula od editování. To je hezké, teď to vypadá, že editování je odvozeno od jména Edith...
Ne, vážně. Edith dneska edituje Pohádky pro kulíšky 2, neuvěřitelný dobročinný projekt, do něhož píšou pohádky pro předčasně narozené děti a jejich rodiče i mnozí blogeři a spisovatelé či písničkáři.
Pokud ten projekt neznáte, můžete se skrz odkaz na blog Pohádek pro kulíšky 2 přenést a budete žasnout, jak krásnou obálku si druhý díl pohádek ponese do světa.
.
A teď už k dnešnímu povídání. Slíbíla jsem, že odpovím na všechny otázky, které kladete jak u Edith, tak u mě. Aby to povídání nebylo jednotvárné, rozhodla jsem se dneska vybrat některé otázky, ty další zodpovím zase příště. Začala bych tedy s první otázkou...

od blogera a mladého spisovatele Matthiase:
.
Snad nevadí, že budu Renatě tykat, jelikož jsme si tykali, myslím, už v Praze, takže pohoda. Usmívající se Nepřipadáš si podceňovaná? Na mě působíš jako docela profosionální spisovatel, který už má za sebou celkem slušný počet knih a přitom o tobě není moc slyšet. Hodně lidí kolem mě tě třeba ani nezná. Napadlo tě někdy investovat třeba do nějakého druhu propagace? Viewegh má, myslím, nějakého marketingového producenta. Usmívající se
.
No, my si s Edith také tykáme, jen jsme nevěděly, co je lepší pro rozhovor. Nevinný
Máš pravdu, že něco není v pořádku. Vím o sobě, že jsem vypravěčka příběhů. Vkládám do těch příběhů myšlenky, nad nimiž by se lidé měli zamýšlet a díky příběhům se to zamýšlení jeví jako přirozené. Už jsem se dávno smířila s tím, že nemám podporu médií, jako někteří čeští autoři. Ale taková podpora se v ČR získává převážně třemi způsoby:
1. Jde to penězi, náklady na reklamu jsou započítané do přemrštěné ceny knihy. Čtenář, který podlehne milionové mediální masáži a určitou knihu koupí, zaplatí v obrovské ceně právě tu reklamu, která ho donutila za knihu zaplatit. Překvapený Jenže je pravda, že ne vždy taková reklama vyjde. Dávat někomu peníze za nepovedenou kampaň já sama nemůžu.
2. Druhý způsob je, když znáš nějaké redaktory v novinách či časopisech a jim se povede články o tobě dostat do vydání. Bohužel nikoho takového neznám.
3. Třetí způsob, jak získat přízeň médií - raději se nebudu rozepisovat, jen řeknu, že se chci na sebe ráno v míru dívat do zrcadla a vědět, že jsem se nikomu politicky nezaprodala...
.
Ostatní otázky od Matthiase nechám na Edithin blog a vrhnu se na některé z otázek mladé spisovatelky a blogerky Terezy Matouškové.
Tvé knihy jsou plné historie a historických osobností, na druhou stranu se zde objevují postavy naprosto smyšlené. Každá postava musí mít svou osobnost, své dobré a špatné vlastnosti. Co je pro tebe těžší? Domýšlet se, jaký asi byl ten a ten kníže/král v soukromí, když už něco víš o jeho činech, nebo tvořit postavu vlastní tak, aby působila věrohodně a čtenáři uvěřili, že ten člověk tenkrát skutečně mohl žít?
.
Přiznávám, že mnohem těžší je domýšlet, jaká ta historická postava vlastně byla jako člověk. Zrovna velice těžké jsem to měla, když jsem psala Slovo paměti, to je kronika Velké Moravy, která vyšla letos na jaře. Celá se jmenuje Pravdivý příběh byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, není zamýšlena pro děti, je to prostě kniha pověstí ve formě uceleného románu o Velké Moravě a obou řeckých bratrech, je pro všechny generace a detaily o ní najdete ZDE.
V ní jsem potřebovala popsat také obyčejné lidské jednání a chování přibližně čtyřicetiletého vědce a profesora Konstantina Filozofa a jeho bratra právníka a guvernéra Metoděje.Potřebovala jsem je popsat jako lidi, ne jako vznášející se svaté. Lidé je mají zafixované jako datum v kalendáři a jako dosti přitroublá historicky nevěrohodná sousoší po republice (tahle odění a učesaní prostě tehdy lidé nechodili) a ještě se často vtipkuje na téma věrozvěsti = zvěrozvěsti. A tak mi nezbylo nic jiného, než si přečíst všechno, co napsali oni, jejich studenti, co psaly Fuldské letopisy a další materiály. No, a postupně se přede mnou ty dvě postavy vykrystalizovaly. Nemůžu zaručit, že takoví opravdu byli, ale já pochopila tak, jak jsem je pak popsala do kroniky.

Proti tomu se mi lépe samozřejmě tvoří postava fiktivní. Ale aby nedošlo k omylu.
Takovou fiktivní postavu si nevymýšlím úplně z ničeho. Jednou jsem tak kdysi začala Růži a krokvici a brzy jsem viděla, že jsou všechny postavy jako přes kopírák. Takže se pokaždé zamyslím, najdu si kolem sebe lidi, kteří se k té postavě hodí, a částečně využiju jejich reálné chování, způsob mluvy, reakce na určité věci atd. Ale ne vždy to stačí.
Když jsem vymýšlela postavu Jaryny do románu Mojmír - Cesta pravého krále, měla jsem někoho před očima, ale potřebovala jsem více. A tehdy jsem si vzpomněla, že jsem na univerzitě četla středověkou knihu od neznámého autora, která se jmenuje The Death of King Arthur (náhled obálky z Amazon.com vidíte napravo). V ní bylo zajímavým způsobem popsáno, jak se projevuje Sir Gawain, synovec krále. A jeho chování vůči svému strýci jsem si prostě vypůjčila. Části diskuzí mezi Jarynou a jeho rytířem Trencavelem jsou tedy opravdu ze středověku.
.
Kdysi jsem kdesi četla, že u psaní piješ zelený(?) čaj. Jaký zelený čaj to konkrétně je? Jaký ti chutná a který tě dokáže nejvíc nakopnout? (Já zatím jedu na zeleném s jasmínem a bílé pivoňce, ale ráda bych nějakou změnu, tak si nechám poradit.)
.
Jo jo, u psaní stále něco nealkoholického piju.
Zelené čaje miluju, od jara jsem s nimi ale musela polevit, byla jsem na nich dost závislá. Piju nejčastěji čistý zelený: gun powder nebo senchu, ta je silným životabudičem. Ale teď na konci školního roku jsem dostala jako dárek od jedné žákyně úžasnou směs Basilur - green tea - cream fantasy. Nejenže mě překvapila ta růže na obalu, protože jsem právě cosi den předtím napsala do Kaziina příběhu, co s tou růží souvisí, ale překvapila mě i úžasná chuť té směsi.
.
A nyní skočím na otázku od čarodějky a recenzetky a milovnice knih Polgary:
.
Jak postupuješ při psaní historického románu, který se drží skutečných událostí? Musí to být strašně moc práce zjistit si všechna fakta a pak je dát do jednoho celku. Je hodně těžké držet se historie, aniž by tě pak historici neukamenovali? (Není to kritika, jen zvědavost.)
.
Historici kamenujou spisovatele téměř vždy, pokud si tedy určité knihy všimnou. Což je mi fuk, protože mě zajímá pravda a pak můj fiktivní příběh. Vysvětlím.
Nejdřív dostanu nápad, přijde ke mně myšlenka na příběh se vším všudy. Ale ta myšlenka potřebuje vyleštit, vyjasnit, příběh musí dostat jasné reálné rysy, proto se ponořím do studia. Když chci psát knihu, v níž se objevují určité události, začnu běžným studiem dostupné literatury.
Každý čin má nějaké příčiny a následky. Za každou událostí musíme hledat obyčejné lidské pohnutky. Při studiu pro psaní je důležité si vše pamatovat a ve vhodnou chvíli propojit. Kdyby člověk nedokázal věci propojovat, příčiny a následky nenajde. To je někdy problém i mezi vědci.
Vždy bohužel zjistím (protože mám přesnou paměť na texty, na formulace vět), že jeden autor doslova opisoval druhého. Jako kdyby nejen teď, ale i před 50 či 100 lety mohli dělat ctrl+c a ctrl+v. Oni to zkrátka museli předatlovat do psacího stoje slovo od slova.
A tak jdu po jednotlivých autorech, zjišťuju, kdo od koho opisoval a postupně se dostanu k tomu nejstaršímu. A tam zatím ve většině případů jsem objevila dvě věci: za A) původní autor (třeba historik v 19. století i dříve) nemá pro ten svůj historický fakt žádné prameny a často přiznává, že jej vyfabuloval... za B) událost se stala jinak, původní prameny hovoří jinak, ale vyjde najevo, že okolnosti ve společnosti (třeba v tom 19. století) ho donutily vše překroutit. Zpočátku mě to vytáčelo, že se pořád něco překrucuje, ale dneska je mi to jedno, přestože takové "překrouceninky" plní stránky odborných publikací, novin a časopisů nejen u nás stále.
Pouze jsem ráda, že se nesplnil můj sen stát se historičkou, asi bych z toho měla dnes noční můru, protože jako historička bych je měla stále na očích.
.
A když mám takhle nastudováno, co jde, vracím se k příběhu a píšu a píšu. Píšu beletrii, fikci, nemusím se bát znemožnění mezi historiky, protože mám diplom z úplně jiných oborů - z angličtiny, matematiky a geografie.
.
A teď odlehčená odpověď pro Alenku, která se v realitě i na svém webu věnuje dětem, které mají problémy s dysgrafií a dyslexií.
.
Zajímá mě, co děláš jako učitelka o prázdninách.
.
Jako učitelka o prázdninách zapomenu na školu: snažím se psát Kaziin příběh, studuju k němu v průběhu psaní další literaturu, uklízím byt, mezitím výletíme, snažím se dlouho spát a pracuju na zahradě. Takové běžné věci, které si bez školy opravdu užívám. :-)
Ale bez školy to tak úplně není. Denně se mi stane, když usednu k PC a zapnu FB, že na mě vykouknou fotky mých žáků, a nebo zpráva jako třeba minulý týden tato:
"Paní učitelko, jste tady? Já jsem ve Walesu a potřebuju poradit, jak se anglicky řekne..."
.
A tímto bych dneska skončila. Odpovědi na další otázky, které jste položili, zase příště. Doufám, že blog tenhle dlouhý článek zvládne. Za případné překlepy se omlouvám, ale na PC se mi špatně kontrolují a tiskárně došla barva.
.
Máte-li také otázku, ptejte se pod článkem a nezapomeňte, příště vás čeká už Čtvrtý den otázek. Mrkající
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Matthias Matthias | E-mail | Web | 26. července 2013 v 19:15 | Reagovat

heh, prej spisovatele :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama