A potkala jsem barda...

27. září 2012 v 3:00 | Renata Štulcová |  O psaní
Ano, potkala jsem skutečného téměř mýtického barda. Je to tak. Ale trvalo mi dlouhá léta, než jsem si to uvědomila.
A bylo to takhle:
.
Když skončila studentská stávka a my na počátku roku 1990 znovu vpluli do studia na vysoké škole, vypadalo to na chodbách univerzit úplně jinak, než před 17. listopadem 1989.
.
Svět se nám otevřel a náhle visely všude nástěnky s nabídkami všelijakých kurzů, spolků, akcí… A my chodili s nosy na nástěnkách a četli a hltali a navštěvovali, co se dalo.
.
A tak se také stalo...

... že se na takové nástěnce objevila nabídka doplňujícího studia Waldorfské pedagogiky při Karlově univerzitě. A já se společně s dalšími stala studentkou Waldorfské pedagogiky.
.
To bylo v době, kdy jsem o spisovatelství jen snila a byla rozhodnuta, že budu psát až v důchodu. Připravovala jsem se na psaní tak, že jsem stále četla, přímo jsem hltala i ty nejnáročnější knihy, hluboké příběhy. Sledovala filmy, které se k nám teprve nyní dostaly.
.
Vše jsem do sebe nasávala, přemýšlela nad tím, protože jen tak slepě žádnou myšlenku nepřijmu, a věřila jsem, že jednou vše zužitkuju.
.
A tehdy na letních soustředěních nás vyučovaly velké kapacity ze Švýcarska, Německa a Holandska a mezi nimi se vyskytoval i drobný starý pán. Netušili jsme, kdo to je. Přesto nám všem učaroval, ještě než promluvil. To ta jeho aura… Pan Jakob Streit.
.
Plná posluchárna. Věděli jsme, že nám bude přednášeno cosi o mýtech, historii, pohádkách. Když pan Streit vstoupil, zdálo se, že jsme se propadli do minulosti. Tehdy osmdesáti tříletý spisovatel na sobě měl smetanově bílý letní oblek a kšiltovku, kterou si samozřejmě při vstupu sundal. Ještě tak kdyby před budovou býval stál nějaký naleštěný veterán…
.
Studovala jsem v té době kromě matematiky a geografie i angličtinu, jenže přes němčinu nejsem zrovna přeborník, říkala jsem si, že z jeho vyprávění budu mít houby, že čekat na překlady překladatelky bude otrava. Mé obavy se naštěstí ukázaly jako liché.
.
Vy, kdo umíte německy, kdo znáte různé podoby němčiny, které se liší podle území, víte, že tato řeč může znít příšerně nebo naopak krásně. A právě Jakob Streit byl ten, jehož němčina zněla neuvěřitelně měkce, kouzelně. Mluvil tak, že na všechny v sále padlo kouzlo příběhů. Vyprávěl o dějinách Země, o velkých událostech, o významných osobnostech, o přírodě, ale také o pohádkách, o jejich psychologickém účinku na posluchače a my dospělí studenti vysokých škol ani nedýchali.
.
Po jeho přednáškách jsme si mezi sebou vše, co nám vyprávěl, probírali, diskutovali, přemýšleli nad tím, dal nám tolik námětů.
.
Tehdy neexistoval internet. Tehdy jsem pořádně netušila, co znamená slovo bard. Když později jsem se s druidy, ovaty a bardy setkala, když jsem se dala do bardských studií, na pana Streita jsem si vzpomněla. On byl dokonalý bard, který dokázal vykreslit slovy neuvěřitelné obrazy, aby se jeho posluchači do nich ponořili, aby je prožili a zůstaly v nich myšlenky, které on do obrazů vložil. To je posláním bardů. Příběhy, které bardi vyprávějí, nesou poselství.
.
Pečlivě jsem si Streitovo vyprávění zapisovala, někdy nám i kreslil náčrtky na malou tabuli, ty jsem poctivě vykreslovala do velkých sešitů bez linek. Oba popsané sešity nadité dalšími volnými vloženými listy leží teď po mé levici.
.
Po devatenácti letech jim stránky zežloutly, naštěstí propiska nevybledla a poklady, které jsem si zapsala, jsem neztratila. Až teprve před rokem mě napadlo najít si jméno Jakob Streit na internetu. A zjistila jsem, že pan Streit patřil k neúspěšnějším švýcarským spisovatelům a jeho dílo bylo přeloženo do dvanácti jazyků. Ano, patřil, neboť roku 2009 ve svých 99 letech odešel do Zásvětí.
.
Dneska mám doma i některé jeho knihy. Běžně si je můžete zakoupit na Amazon.com.
.
Ale abych neskončila jako obchodník. Vždyť taky patřím k bardům…
.
Jakob Streit byl první skutečný bard, kterého jsem kdy potkala. Kdybych ho na nějaké přednášce potkala dnes, tak bych mu to řekla. Jenže - kdyby…
.
Jakob Streit má dodnes vliv na mé vlastní vyprávění příběhů. Bez něho bych nenapsala román Růže a krokvice. V jeho vyprávění jsem se poprvé setkala s příběhem Parsifala a dala se do pátrání po záhadě pověstí o rytířích grálu.
.
Tudíž jsem díky Streitovi dostala i tu cenu White Raven Award 2010, kterou mi za Růži a krokvici udělila Internationale Jugendbibliothek v Mnichově.
.
A bez pana Jakoba Streita by nebyla ani oktalogie Rafaelova škola.
.
Opravdu.
.
Od tohoto švýcarského barda jsem poprvé slyšela vyprávění o malíři Rafaelu Santim, o jeho životě a činech, pro které ho celý Řím miloval. Streitova slova o Rafaelovi mi zazněla v mysli znovu roku 2009, kdy on sám zemřel. Právě v té době se z pralátky vynořil Marinin příběh. A tak vznikla Rafaelova škola, jejímž zakladatelem se stal sám Rafael Santi.
.
Jako matematik s vysokoškolským diplomem dodávám, že náhody neexistují…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 hajaja59 hajaja59 | 27. září 2012 v 6:52 | Reagovat

Jo!Tito lidé jsou soli země!

2 Dana Dana | 27. září 2012 v 7:53 | Reagovat

Náhoda neexistuje, je to souhrn námi dosud nepoznaných skutečností...
A tak poznáváme věci, které jsme poznat měli, setkáváme se s lidmi, kteří na nás (a my na ně) mají zapůsobit.

3 Nikki Nikki | 27. září 2012 v 8:49 | Reagovat

nebyl tu ten clanek uz od vcerejska?

4 Renata Štulcová Renata Štulcová | 27. září 2012 v 9:06 | Reagovat

[3]: Byl, ale já tam šla opravit překlep a mistrně jsem ho smazala, tak jsem článek publikovala znovu. Stalo se mi to za ty tři roky už podruhé. :-(  O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama