Únor 2012

Spisovatelské fotografování

29. února 2012 v 19:38 | Renata Štulcová |  O psaní

aneb Inspirace spisovatelky (56)

Právě jsem v třetí knize Rafaelovy školy vstoupila do třetí třetiny, a tak začínám přemýšlet o knize čtvrté s podtitulem Šupiny nymf.
Přitom jsem si v počítači otevřela složku snímků, které jsem nafotila v loňském létě na řeckém ostrově Zakynthos.
.
Fotografování jako koníček mě fascinovalo od dětství. Když jsem dostala svůj první fotoaparát, byla jsem v sedmém nebi. Vrhala jsem se do pokusů s expozicí a clonou, chodila jsem po městě a hledala neobvyklé záběry. Tenkrát jsem si říkala, že jednou budu psát knihy, ale že fotit budu už nyní.
Jenže.
.
Vyvolávat film jsem neuměla, musela jsem vždy čekat, až mi jej vyvolají u profesionálů. Teprve pak jsem viděla, co jsem vlastně spáchala. Brala jsem nůžky a odstřihávala z fotografií přebytečné pruhy. Sice jsem získala fotky nezvyklých rozměrů, ale ten můj "střih" jim dodal tu správnou atmosféru.
.
Ostatní mi radili, ať si pořídím pořádný digitální foťák, že si pak fotky upravím a budou vypadat dokonale. Dlouho jsem odolávala. Říkala jsem si, že klasika je klasika. A tvrdohlavě jsem klasickou cestou a dokonce i černobíle fotila Paříž, Řím a další známá i neznámá místa.
.
Jedna věc mi však na klasickém fotoaparátu opravdu nevyhovovala. A to že nemohu smazat nepovedené snímky. Vadilo mi, že nevím, zda jsem "vyblejskla", co jsem chtěla.
.
A tak jsem nakonec odložila klasiku a na zatím poslední dovolenou, kam jsem jela nejen odpočívat, nýbrž i sbírat zážitky pro psaní, jsem jela s digitálním fotoaparátem.
.
A nyní již k fotografiím, jejichž ozvěnu zachytím při psaní následujícího dílu Marinina příběhu.
Nejsem ten typ turisty, který stále jen zírá do hledáčku a cvaká. Přijdu-li na jakékoli místo, nejdříve nasávám atmosféru, rozhlížím se, vnímám síly shora i zdola. Teprve po zpracování ducha místa zapnu fotoaparát.
.
Zkuste si nyní představit Marinu s jejími spolužáky v těchto nádherně zbarvených vlnách.
.
.

Focení na vlnách jsem si užívala. Houpání moře, spršky z hladiny, šum vody, třpyt slunce… Vtiskávala jsem si vše do své paměti, abych to pak mohla vyvolat při psaní knihy. Teprve poté jsem zvedla fotoaparát a vtiskla taky něco do paměti fotoaparátu. A dávala bacha, aby mi nespadl do mělké ale přesto vody.
.
Miluju tajemná zákoutí, miluju místa, která vypadají, jako kdyby cosi skrývala. V Rafaelově škole je tajemných míst dost a dost. Na Zakynthosu se Marina možná vydá do záhadného vstupu mezi sloupy…
.

.
A to by nebyla Marina, aby nenakupovala. Sama nejsem příliš městský typ, ale mám ráda městečka se středomořskou atmosférou a přímo se vyžívám ve focení takových městeček. Ráda si z nich totiž pak v počítači dělám akvarelové obrazy, které se nedají nikde koupit.
Možná někde tady bude hrdinka Marina s dalšími nakupovat cetky a tretky.
.
.
Doufám, že jste si užili těch několika pohledů na prosluněný ostrov Zakynthos, kde si na pláži kdysi hrávala božská dvojčata Artemis a Apollon. Pláž vám ukážu, až na ni Marina doplave. A to bude ještě nějaký ten měsíc trvat...
.

Láska a věčnost

27. února 2012 v 20:24 | Renata Štulcová |  O psaní

aneb Inspirace spisovatelky (55)

Dnešní zamyšlení o psaní je na vážnou notu a v okamžicích, kdy si jej čtete, mořím se zrovínka s grafickým dokončením školního časopisu. Z toho je jasné, že dneska nepřipíšu ani čárku k Rafaelově škole, ani ke Kronice Velké Moravy, ani ke Kaziinu příběhu.
.
Na obrázku vidíte Tádž Mahal - pomník, který nechal vystavět indický mogul Šáhdžahán na památku své předčasně zesnulé ženy. Toto krásné mauzoleum je světovým symbolem lásky a věčnosti, proto jsem jeho obrázek použila jako ilustraci k následujícímu zamyšlení.
.
Před třemi lety jsem se věnovala psaní knihy Mojmír - Cesta pravého krále. Námět byl jasný, už jsem o něm kdysi na blogu psala: Mojmír (zapomenutý potomek velkomoravských králů) musí jako dvanáctiletý prchnout z Moravy, aby si zachránil život. Cestuje na druhý konec světa a v dospělosti se vrátí jako věčný král a zachrání Moravany před Tatary.
.
Opravdu jasný námět, ale určitě vás napadne jedna námitka. A to - jak se Mojmír mohl stát tím věčným králem?
.
Jak se může přihodit, že osmnáctiletý mladík vymění lidský život za věčnost, v které se vzdá všech lidských radostí?
.
Na začátku psaní jsem věděla, co se kde a kdy v knize stane, ale scény, v kterých se Mojmír rozhodne pro věčnost, mi zůstávaly dlouho utajené. Ale znám se dobře a věřila jsem, že ve správný čas budu vědět, co se tam odehraje.
.
Mojmír v rukopisu už s doprovodem projel Hedvábnou stezku a ocitl se na Kublajově dvoře v Číně. Poté Mojmír doprovázený panošem Jarynou Šternberkem musel do Kláštera perly zlatého draka hluboko do čínského vnitrozemí. A tam se dozvěděl o svém předurčení. Narodil se předurčen, ale měl možnost volby. Mohl to předurčení odmítnout.
.
Po celou cestu se Mojmír ve snech setkává se svou kamarádkou a, jak dospívá, i láskou Ladou. A tady je jejich snový rozhovor ve snové zahradě:
.
Mojmír Ladě vkládal do úst rudá zrnka a vyprávěl o souboji s černým drakem a zlaté perle. O volbě, kterou má. O rozhodnutí, které musí učinit.
"Nebeský drak, Lado, Tchien Lung byl nebeským poslem a létal mezi nebesy a zemí. Když se proměnil do svého dračího těla, dokázal prolétnout všemi skutečnostmi, které Bůh stvořil. Aby mohl na Zemi pomáhat lidem, bral na sebe lidskou podobu, ale nežil lidský život. Kdybych já perlu přijal, čekal by mě stejný osud..."
"Jaký osud? Mojmíre, já ti nerozumím," šeptala Lada vystrašeně.
Mojmír ji vzal kolem ramen: "Kdybych přijal zlatou perlu, jako věčný nebeský posel bych přišel o touhy, které jsou lidem dány... "
Teď konečně pochopila.
"Nesmíš tu perlu přijmout!" vykřikla a křečovitě ho chytila kolem krku. "Pak bychom... pak..." Lada se bála vyslovit to, co jí naplňovalo srdce.
Mojmír ji objímal a s úsměvem ji uklidňoval: "Lado, já perlu nikdy nepřijmu. Nemohl bych žít do konce světa bez... když ty..."
.
Mojmír odmítá věčný život. Cítí jej jako dobrovolnou smrt. Vždyť doma na Moravě na něj čeká jeho láska. Doufá, že se k ní vrátí. Mají celý smrtelný život před sebou.
.
Nebudu spamovat. Vy, kdo jste už knihu četli, víte, jak se to pak vše semlelo. Ostatním neprozradím, proč nakonec Mojmír zvolil vstup do nekonečné a smutné věčnosti.
.
I elfové u Tolkiena závidí lidem jejich smrtelnost.
.
V Mojmírovi jsem úvahu Mojmíra a jeho lásky Lady, kdy oba hovoří o věčnosti, jež je čeká, popsala jako další setkání ve snu. Mojmír (věčný král) se rychle vrací na Moravu, aby vyhnal zabijácké Tatary a ve snu se odehraje toto:
.
Lada odhrnula Mojmírovi dlouhé vlasy z tváře a s divnou předtuchou se zeptala: "Stalo se vám něco cestou?"
Sklonil hlavu.
"Rytíř má nemocné srdce a nechce, abych ho vyléčil. Stačil by můj jediný dotyk, ale nemohu se protivit jeho vůli," řekl Mojmír. "Zbývá mu jen pár dní a pak se s ním potkáme až při konci světa."
Lada se odvrátila k pomerančovníku a říkala: "A takhle odejdou všichni, které milujeme, protože lidé jsou smrtelní. Proto jim nebudeme smět pomoct proti jejich osudu. Večer, když jsem uspávala Janíčka, jako by mi rostl před očima. Brzy se dočkáme, že dospěje, ožení se, bude mít děti, zestárne a zemře. A jednou zemřou i jeho děti a děti jeho dětí. A naši přátelé a taky jejich děti. A náš Vlčnov se změní. Zbourají stavení, která jsme my znali. Postaví nová, jiná. Staré stromy v Hlubočku padnou a nové je nahradí. A my se na to vše budeme dívat stále mladí, bezvěcí... Nebesa mi při letu vyprávěla o moudré, radostné i smutné věčnosti, do níž jsme my dva vstoupili. Necítíme, jak běží čas, a budeme se navěky dívat, jak se svět kolem proměňuje... Jak se stává cizím... Je to moje vina, Mojmíre. Ty ses kvůli mně obětoval."
Mojmír k ní udělal rychlý krok a sevřel ji pevně do náruče.
"Ladunko, věz, že jsem to udělal z lásky k tobě. Narodil jsem se s duší moudrého zlatého draka, naučil jsem se mluvit jazyky lidí i andělů, ale bez naší lásky bych zněl jen jako zvon, kterému prasklo srdce. Porozuměl jsem všem tajemstvím a pronikl všechna poznání. Nabyl jsem prorocký dar a má víra dokáže hory přenášet. Však bez naší lásky bych nebyl nic. I kdybych všem na světě pomohl, ale tvou lásku neměl, žil bych v prázdnotě."
Jak Mojmír Ladu objal, světelné ohnivé víry Ladiny aury se protkaly s duhou, která se kolem něj vznáší.
"Lado, Vlčnov bude pořád tím naším Vlčnovem a Hluboček Hlubočkem."
.
Vážné téma, určitě.
.
V posledním odstavci jste si přečetli Mojmírovo vyznání lásky. K jeho slovům jsem se inspirovala v dopise starém bezmála 2 000 let. Možná někdo z vás pozná, o jaký dopis se jednalo. Můžete své tipy napsat do komentářů.
Příště, v další inspiraci vám prozradím, jak jsem k tomu dopisu došla.
.
A pokud zrovna patříte mezi milovníky knih, rádi čtete a o knihách si povídáte, zvu vás do ČAJÍRNY na novém e-magazínu GAIA. Ten vzniká díky neúnavné Edith Holé a dalším lidem v redakci magazínu.
PS: Moc se mi líbí nejen nápad na takový časopis, ale také jeho zvláštní vzhled.
.

Spisovatelské berličky ;-)

24. února 2012 v 13:39 | Renata Štulcová |  O psaní

aneb Inspirace spisovatelky (54)

Dneska publikuju povídání o maličké spisovatelské berličce, o kterou jsem se opírala, když jsem popisovala v 35. kapitole Rafaelovy školy cestu do Zásvětí.
.
Spisovatelské berličky mám ráda. Mrkající Když totiž něco vytáhnu z pralátky, když se mi v v mysli objeví nějaké obrazy do příběhu, jsou stále jen v mé mysli a poté na papíře. Obojí je jaksi nehmatatelné.
.
Velkou radost pak mám, když obrazy, které v mysli objevuju, najdu v naší hmotné realitě.
.
Kdo si ještě kapitolu pamatujete, určitě vám je jasné, co na tarotové kartě vidíte.
Kdo si už nepamatujete, jak probíhala cesta krále lesa Černunna a jeho doprovodu se studenty do Zásvětí, můžete si paměť osvěžit na následujícím odkazu
.
.
Cestu do Zásvětí jsem měla v mysli dlouhé měsíce. Když jsem si koupila Tarot magie druidů a kartami se procházela, napadlo mě hned, že karta LUNA je vlastně něco jako jeden snímek, jedno stručné políčko z dlouhého filmu té cesty. A ten film se právě dostal do mé mysli z pralátky (jak tomu říkám) nebo ze světa mezi nebem a zemí. Ten film si prostě vybral mě, abych ho psala. Usmívající se
.
A tak, když jsem v tomto týdnu kapitolu házela do nul a jedniček, kartu jsem si hezky postavila vedle notebooku a sem tam na ni koukla. Marinina cesta do Zásvětí se hned zdála skutečnější.
.
A nyní na ni můžete na kartu sem tam kouknout i vy.
.
PS: Jak se vám karta líbí? Dokážete popsat, jaké pocity ve vás vyvolává?
.

Rytíř Grálu

23. února 2012 v 20:21 | Renata Štulcová |  O psaní
Středověká báseň Parsifal, kterou jsem celkem "nechtě" stvořila do knihy Růže a krokvice. O této "nechtětvorbě" píšu v článku Jak dát báseň do rozepsaného románu.
.

Proč Parsifal bloudí světem?
Snad pohrdl Bílým květem,
snad vzpomněl si na dětství ráj,
snad hledat šel bájný kraj?
Parsifal, rytíř červený,
skrz bažiny koně vede.
Parsifal, rytíř zmatený,
ke konci dne z cesty sjede.
.
Večernice jas z nebe shlíží,
k jezeru Parsifal se blíží.
Líně s proudem loďka pluje,
vprostřed vody zastavuje.
V té loďce dva muži sedí,
zadní sám ovládá vesla.
Ten vpředu udice si hledí,
koně by loďka neunesla.
Parsifal rybáře zdraví
a koně na břehu staví.
Rybáře v šatě krále ptá se,
zdali jezero přejít dá se.
Rybář návnadu hází do vody
a smutným hlasem odpovídá:
"Nikdo míle podle vody
ni most, ni brod neuhlídá."
"Rybáři, kde já mám složit hlavu?
Nezdolám dál přetěžkou únavu.
Kde najdu nějaké sídlo?
Kde dostanu dobré jídlo?"
"Ty nocleh budeš potřebovat
a věřím, že ještě něco více.
V domě mém můžeš přenocovat
ve světle mocnějším svíce.
Vydej se vzhůru tou soutěskou,
úžlabinou v skále přeúzkou.
Z útesu pak spatříš v údolí
můj dům a malebné okolí.
Pokud dneska tam cestu najdeš,
sám budu o tebe pečovat.
Však na cestách bez cíle si zajdeš,
na svazích můžeš chybovat."
Najde rytíř dle moudrých rad
rybářův dům nebo snad hrad?
Z vrcholu zří jen les hluboký
a v řeči rybáře vytuší úskoky.
Parsifal, rytíř červený,
náhle ví, že rybář neříkal lež.
Parsifal, rytíř ztracený,
náhle spatřil překrásnou věž.
.
Hranol věže z šedého kamene
má věžičky po stranách vsazené.
Na místě nejvyšším se k nebi vzpíná,
kol dokola jej hradba obepíná.
Pod tou věží stojí věž nižší
s bájnou síní rytířů v útrobách.
Zdali tam pozvednou číši
tomu, jenž zdolal ostych a strach?
Palác sám stojí nejníže,
k silným hradbám nejblíže.
Vodní příkop hradby obíhá,
teď padací most se nad ním zdvíhá.
Pod Parsifalem, rytířem červeným,
kůň znavený jen pomalu běží.
Před Parsifalem, rytířem zblouzeným,
náhle most padací otevřen leží.
Panoši očekávají jej v bráně,
Parsifal sesedá, dává jim zbraně.
Plášť z šarlatu mu přes ramena dají,
o koně ušlého se postarají.
V rytířské síni hned stovky světel hoří
a vprostřed čtyři sloupy tam drží stráž.
Mezi nimi u ohně krásný muž leží,
toť Parsifalův hostitel - král rybář.
Veselý král byl, když svíral udici,
teď Parsifal zří tvář jeho trpící.
Napůl leží, napůl sedí, bolestí rty svírá,
napůl živý, napůl mrtvý je a neumírá.
Čtyři sta rytířů kol dokola sedí,
Parsifal vedle krále místo čestné má.
Čtyři sta rytířů na hosta hledí,
když rybář meč vzácný jemu darem dá.
Parsifal, rytíř červený,
tomu, co děje se, nerozumí pranic.
Parsifal, rytíř nezkušený,
dle rad svého učitele neptá se na nic.
.
Tu panoš přichází, zrak k zemi klopí,
v rukou pevně drží vztyčené kopí.
Z hrotu kopí kapky krve prýští,
nářek "Běda nám!" síní se tříští.
Parsifal, rytíř červený,
tomu, co děje se, nerozumí pranic.
Parsifal, rytíř nezkušený,
dle rad svého učitele neptá se na nic.
.
Panny se zlatými vlasů prameny
nesou svíce s nehybnými plameny.
Krásné paní před krále stůl rozkládají,
krásné kněžny před krále nože pokládají.
Vnesly panny do síně oleje vonné
s vůní všeoživující.
Z olejů léčivý plamen plane,
provoní síni čekající.
Vstoupila v koruně panna s jasnou tváří,
v rukou svých přináší v kalichu záři.
V té záři všechna světla světa blednou,
s námahou k ní rytíři zraky zvednou.
Vše kolem rytířů náhle se mění,
moc velikou zář Smaragdu Světla má.
Čistších myšlenek na světě není,
každý mysl svou té moudré záři dá.
Parsifal, rytíř červený,
tomu, co děje se, nerozumí pranic.
Parsifal, rytíř nezkušený,
dle rad svého učitele neptá se na nic.
.
Panna v koruně před krále kalich položila,
záře v kalichu zářivěji zazářila.
Rytíři nastoupili do dlouhých řad,
by v štědré záři utišili svůj hlad.
Z kalicha dostal každý, co sobě přál,
usedl ke stolům, jež pro ně prostřeli.
Ze záře utišil hlad též Parsifal,
zvěří, masem, vínem - vším, nač pomysleli.
Parsifal, rytíř červený,
tomu, co děje se, nerozumí pranic.
Parsifal, rytíř nezkušený,
dle rad svého učitele neptá se na nic.
.
Poté, co z kalicha krmě jest dána,
hned pryč jej odnáší v koruně panna.
Bez záře z kalicha v síni vše ztemnělo,
sta svící hoří, nad světem se zatmělo.
Za kalichem panoši stoly odnášejí,
za kalichem do dveří Parsifal hledí.
Tam panny a paní se světly odcházejí,
tam stařec bělostný nehybně sedí.
Parsifal, rytíř červený,
tomu, co děje se, nerozumí pranic.
Parsifal, rytíř nezkušený,
dle rad svého učitele neptá se na nic.
.
Hod končí, král rybář hosta posílá spát,
v tichém hradu Parsifal uloží se rád.
Těžká noční můra na něj doráží,
v ní Parsifal hledá kalich se září.
Parsifal těžce procitl -
slunce na nebi již vysoko stojí.
V prázdném paláci se ocitl
hladový ve své zbroji.
Komnaty zamčené, vše ho leká,
na nádvoří kůň osedlaný čeká.
Darovaným mečem opáše se host,
bez snídaně přejíždí padací most.
Most se s rachotem nečekaně zvedá,
jen se štěstím jej kůň rytířův zdolá.
A z hradu, jenž plný duchů se zdá,
panoš neviditelný teď volá:
"Cos za rytíře, že staráš se jen o svůj břich?
Jeď, hlupáku, a voz si světem ten svůj hřích.
Prokleta buď tvoje cesta,
když ti rybář za to nestál,
by ptal ses na věci, které vidíš,
neb údiv, toť Boží je dar.
Měls říci, čemu se divíš,
však tys tu možnost promrhal.
Do hradu tě pozval
Smaragd Světla v kalichu, grál,
by uzdravil se náš rybář král.
Tys nezeptal se na bolest krále rybáře,
on musí čekat, až jiný se otáže.
.
A Parsifal hledá,
hledá na skále hrad,
kde Smaragd Světla v kalichu přebývá.
Leč Parsifal nenachází
hrad na skále,
co jeskyni se Smaragdem Světla ukrývá.
V jeskynním jezeře Smaragd Světla září
a mocní duchové dávných dob jej stráží.
Tam kolem jezera duchové draků přebývají
a příběh Parsifalův se pomalu stává bájí.

Jak dát báseň do rozepsaného románu

23. února 2012 v 20:21 | Renata Štulcová |  O psaní

aneb Inspirace spisovatelky (53) u rytíře Grálu

Před čtyřmi lety jsem právě dopisovala román o hledání Grálu nazvaný Růže a krokvice (vyšla v Knižním klubu v roce 2009). Nápad jsem nosila v hlavě skoro rok a půl, dokud na něj prostě přišla pravá chvíle.
.
Než jsem zasedla k psaní, přemýšlela jsem, pro koho vlastně tu knihu nasměruju. Pro dospělé, pro mládež nebo pro všechny?
.
Představovala jsem si, že v podání pro dospělé se stane Růže a krokvice krvavým příběhem o neustávajícím boji církve proti keltské paměti Evropy. Ten keltský Grál, o kterém se dozvídáte v Rafaelově škole, měl v naší historii opravdu být smazán. Kvůli té pravdě zemřely miliony lidí při honech na kacíře a čarodějnice.
Jenže já chtěla psát knihu s nadějí. Kdybych ji psala jen pro dospělé, byla by krvavá a v té krvi by naděje možná zanikla. Tak jsem se rozhodla, že se pokusím napsat knihu tak, aby ji mohly číst všechny generace.
.
Kdo z vás Růži a krokvici četl, víte, že se jedná o příběh zasazený do předvánočního času. Nějak se mi povedlo, že jsem knihu opravdu v předvánočním čase roku 2007 psala. Když se blížil předposlední adventní týden, právě jsem se dostala k pasáži, kde stopou v pátrání po králi Karlu IV. je příběh o Parsifalovi (Percevalovi, Parzifalovi…), což byl rytíř krále Artuše a proslavil se osudnou chybou na hradě Grálu.
.
Vyprávět v Růži a krokvici o Parsifalovi znamenalo vložit do příběhu příběh.
.
Určitě víte ze školy, že Parsifal je pro mnoho lidí nějaká "otravná" a hodně dlouhá báseň nějakého Francouze a Němce. A že jako operu ji zpracoval Richard Wagner.
.
Básnění se nevěnuju, proto jsem si řekla, že příběh o Parsifalovi vložím do knihy jako prózu, že ho zestručním tak na stránku. S tou myšlenkou jsem zaklapla sešit s rukopisem. Jenže ráno ve mně začalo hlodat pokušení: "Hele, to je přece blbost, abys psala Parsifala jako prózu. Vždyť ve středověku se takové příběhy zásadně veršovaly, aby se daly pamatovat a zpívat. Vždyť to veršování a zpívání příběhy uchovává po tisíce let. Vždyť v tom je uložena evropská tradice bardů."
.
A já jsem tomu pokušení odpověděla: "Jo, já to tak asi budu něco zbásňovat, že? Já na to tak mám. Takže žádné zdržování a bude prostě próza…"
.
Večer jsem hodila Parsifalův zvláštní příběh do textu a vypadalo to uboze.
.
Povzdychla jsem si nad tím, že asi opravdu se budu muset do básnění pustit. "Ale to budu psát deset let," říkala jsem odevzdaně svému pokušení.
.
Ráno jsem opět bojovala proti pokušení logickými argumenty: "Nejsem básník. Když budu čekat na inspiraci, v životě knihu nedopíšu. Večer dodělám a vyšperkuju tu prózu a pojedu v příběhu dál, aby už konečně Václav IV. objevil otce a malíře Theodorika."
.
No… večer se mi zdál ten obyčejný text bez veršů ještě horší než den předtím… Rozhodla jsem se pro báseň…
.
Ráno jsem báseň zamítla…
.
A tak to šlo celý týden…
.
Po týdnu jsem vytáhla z knihovničky oba příběhy o Parsifalovi. Ten německý od Wolframa von Eschenbach a francouzský od Chrétiena de Troyes. Samozřejmě je mám oba v takových pěkně tlustých bichlích v angličtině z dob studií.
.
Navíc jsem zaběhla do knihovny si vypůjčit knihy o české středověké poezii.
.
Zhltla jsem všechno a vstřebala, šlo naštěstí vlastně o osvěžení znalostí z VŠ.
.
A pak jsem si odhodlaně sedla k prázdnému papíru.
"Tak a jde se na to."
.
Dodnes považuji to, co se dělo v následujících dvou odpoledních, za neuvěřitelné "napojení na pralátku". Po dohromady asi tak osmi hodinách jsem si připadala, jako kdybych se vrátila z jiného světa, a na papíře přede mnou leželo to, co najdete na následujícím odkazu: Rytíř Parsifal
.
(PS: Pro ty z vás, kdo se do Parsifalova příběhu odvážíte ponořit - vězte, že se jedná o obrazné bájné zpracování neuchopitelné reality mezi nebem a zemím, o návštěvu v Zásvětí)
.

Blogerka v rádiu

22. února 2012 v 13:39 | Renata Štulcová |  O psaní

aneb

Spisovatelka na ČRo2 Praha Mrkající

a nebo co teda? Blogerka nebo spisovatelka?
.
Sama sebe netituluju ani jedním slovem, ani na webu http://www.renatastulcova.cz/ ani na tomto blogu ani na FB sama sobě neříkám spisovatelka. Ale!
.
Než se dostaneme k tomu mému vystoupení v rádiu, tak krátký úvod:
.
Nadpisem reaguju na diskuzi, která tady na Blog.cz minulé týdny probíhala. Jak už to v lidské společnosti bývá, někteří z těch zatím méně šťastných, kteří by rádi, aby jim někdo vydal knihu, se naváželi do těch, jimž už knihu někdo vydal.
.
Sedm mých knih, které se prodávají ve velkých nákladech (prozradit číslo podle smlouvy nesmím), a zároveň získaly i mezinárodní ocenění, mi vydala přední česká a jedno ruské nakladatelství a vyplatili mi za ně honoráře. Osmá, devátá a desátá kniha jsou všechny v přípravě.
.
Sama nevykřikuju do světa, že jsem spisovatelka. Lidé mě tak titulují, na otázku - Co dělám? - vždy odpovídám, že učím a zároveň vyprávím a píšu příběhy.
.
V cizině je naprosto běžné, že spisovatelé blogují, proto i já u nás v ČR. Mrkající Proto jsem nezavřela blog po úspěchu prvního dílu Rafaelovy školy, proto na něj píšu dál. Vytvořila jsem si totiž za ty dva roky a kus pocit zodpovědnosti a nechci zklamat vás, kdo jste se sem naučili chodit číst a diskutovat. Usmívající se
.
Knížky píšu proto, že jinak se v dnešní době příběhy vyprávět nedají. Kdybych žila před 2 000 lety, vystudovala bych na Budči a stala se bardkou, učila bych, ale nepsala bych, vyprávěla bych... Vyprávění je pro lidstvo přirozené. Když vyprávím příběhy na besedách, cítím a vidím, jak lidé reagují, jaká je atmosféra příběhu v místnosti, jak na mě působí dokonce i atmosféra celého města, v kterém zrovna beseduji. Pak ve svém vyprávění na to vše reaguji také. Proto, ač vyprávím stejný příběh, je na každé besedě jiný.
.
Psaní do PC nebo na papír je technická nutnost, bez kontaktu se čtenářem. Beta čtenáře nevedu, protože si právě jako bardka dávám sama bacha, aby v příběhu nebyly kiksy.
.
A musím se přiznat, že mě baví, když reagujete na nové zveřejněné kapitoly. Na příběhu se komentáři nic nezmění, ale občas mě překvapí, jaké vášně ta nebo ona věc vyvolala.
.
Předevčírem jsem s vyplazeným jazykem S vyplazeným jazykem usekla 35. kapitolu, když Marina s Čertem padá pralátkou. Včera jsem měla na "pořadu dne" jiné činnosti. Například břišní tance, psaní kroniky Velké Moravy (byla jsem oslovena a píšu ji přímo na zakázku) a meditování nad Kaziiným příběhem (ten vytahuju kousek po kousku z pralátky).
.
Takhle zaneprázdněná jsem na blogu nic nepublikovala, zato dneska pro vaše pobavení publikuju krátký telefonický rozhovor pro rádio na téma fantasy literatura.
.
Jednalo se o přímý přenos z rádia Domino na Českém rozhlase Praha 16. 2. 2012.
.
Netušila jsem ani trochu, na co se mě bude paní redaktorka ptát. Měla jsem se jí předem zeptat, jak to vždy dělám, jenže já prostě zapomněla... A tak jsem rovnou mluvila a mluvila. Zpočátku jsem si připadala nedoslýchavá, přitom telefon jsem měla na plné pecky. Sami uslyšíte, že problém měli zvukaři přímo v rozhlase. Po chvíli naštěstí hlasitost přidali.
.
Myslela jsem, že výsledný rozhovor bude naprostý zmatek, ale nakonec bych řekla, že to, co jsem vyprávěla, docela šlo a doufám, že i někoho pobavilo a možná ještě pobaví. Hlavně ty praky a oštěpy. Usmívající se
.
Rozhovor najdete na následujícím odkazu. Týká se nejen fantasy světa, nýbrž i dřeváren. Já hovořím mezi 19. a 24. minutou.
.
.
Mimochodem, když už jsme u toho slova spisovatel, které používají nepovolaní, i slovo bard dneska pro sebe využívá neprávem kdejaký písničkář. Přitom bardská studia trvají mnoho let a není to žádná švanda, mohla bych vyprávět...
.
Ale co? Falešný spisovatel, falešný bard, falešný právník z Plzně... ve skutečnosti žádná katastrofa. Jen doufám, že nikdy nenatrefím na někoho, kdo bude mít na dveřích falešné MUDr. Křičící
.
PS: Za okny zpívají ptáci, milé jaro je tady a tak všem, kdo sní o tom býti spisovatelem či spisovatelkou, přeji, aby jednou čas dozrál, knihu vám v dobrém nakladatelství vydali a ještě vám za ni vyplatili honorář. Každá korunka je dobrá. Mrkající
.
.

Tajemné síly pod námi

17. února 2012 v 11:00 | Renata Štulcová |  Gaia
Proč některé stromy rostou divně?
Proč se někde cítíme lépe?
Proč z některých míst utíkají všichni kromě koček?
.
V krajině naší Gaii působí mnoho sil, které nevidíme, ale při troše snahy je můžeme cítit. Na jaře jsem se v článku VÍLÍ KRUHY V OBILÍ věnovala působení velkých sil Gaii a vznik vílích kruhů, tzv. kruhů v obilí.
.
Ne každý z nás má příležitost kruhy v obilí spatřit na vlastní oči.
Existují však ještě jiné úkazy sil Gaii, se kterými se setkáváme denně.
.
Představte si síly, které po povrchu a pod povrchem protékají buď jako voda nebo láva. Vodu a lávu na povrchu znáte na vlastní oči, ale nyní si představte silné vodní proudy nebo roztavenou žhavou horninu, jak protékají v hlubinách. Představte si ten hukot pod zemí, tu sílu, když se prodírají skulinami a průrvami v horninách.
.
Potom si představte jiné síly. Klidné síly. Tichá vodní i lávová jezera na povrchu i pod zemí. I tady u nás v České republice taková podzemní jezera máme. Voda v nich spí miliony let a kdoví, zda se někdy dostane na denní světlo. Snad jedině když lidé navrtají vrt a stáčejí ji do plastových lahví. (Uf - to je kombinace: blahodárná voda, která miliony let odpočívá, aby se dostala do plastu.)
.
Rostliny a zvířata vnímají síly vod a hornin, vnímají jak ty proudící, tak i ty stojaté. I lidé je vnímají, ale většinou si řeknou, že je jim na určitém místě prostě divně nebo zvláštně, a nespojují svůj pocit s hlubinami Gaii pod nohama.
.
V článku VÍLÍ STROMY jsem psala o vílích stromech, o podivně tvarovaných stromech, které tu a tam můžeme v krajině spatřit. Také jste si možná někdy všimli, že někde stromy rostou v kruzích a sklánějí k sobě koruny, jako kdyby si chtěly popovídat. Jiné stromy zase velmi nízko nad zemí rozdvojí svůj kmen do vidlice, ačkoli by měly mít kmen přímý a silný.
.
Už dávno není tajemstvím, že kdybychom pod těmito stromy kopali, narazili bychom na podzemní potoky, jezera, na zlomy v zemské kůře, kudy proudí žhavá láva (tak hluboko bychom ale asi kopat nedokázali). To vše vytváří síly a nutí tak stromy ke zvláštnímu růstu. No, a malí elementálové mají kde pobývat.
.
Občas jsou síly vzniklé proudy vody a hornin (ty proudí hodně hluboko v zemské kůře a plášti) tak silné, že působí na lidi a některá zvířata přímo negativně. Jedině snad kočky se v takových negativních silách velmi rády "koupou".
.
Samozřejmě dosah těchto sil je vysoko nad povrch zemský, takže se jim nevyhneme ani ve třetím patře. Určitě i vy sami doma víte o místech, kde v bytě či domě se cítíte skvěle, a na jiném místě se prostě necítíte. Kdyby vaše rostliny v květináčích a domácí mazlíčkové uměli mluvit, ti by vám povyprávěli třeba o tom, že právě tam podél okna teče v hloubce stovek metrů potůček… A vaše kočka by vám vysvětlila, proč si vybrala k dřímání právě tohle nemožné místo…
.
PS: Určitě máte taková místa kolem sebe. Budu ráda, když o nich ostatním povyprávíte v komentářích.
.

Nakladatelská smlouva - hurá

16. února 2012 v 13:59 | Renata Štulcová |  O psaní
Dneska krátce o včerejšku. Kolem mě se děly i přímo mě se týkaly velmi důležité a vážné věci (teď tím nemyslím vůbec psaní knih), tak mi to nedalo. Víte, že si karty nevykládám, přesto jsem si ráno vytáhla jednu z tarotových karet. Vidíte ji vpravo. Oslava.
.
Takže všechno dobře dopadne? Bude důvod k oslavě? ptala jsem se a snažila se věřit, že jo. Usmívající se
.
Už dopoledne jsem si připadala jako mezi nebem a zemí. Věděla, že vše zázračně dopadlo přímo nádherně. Nebudu vypisovat, o co šlo, ale věřte, že se opravdu jednalo o velmi vážné věci, při nichž vám běhá mráz po zádech.
No, a pak jsem otevřela maily a dozvěděla se třešínku na dortu: Mám smlouvu na druhý díl Rafaelovy školy - Tance nág. Usmívající se
.
Když se k tomu připočítá tak vytažená karta...
.
A teď už v klidu si uvědomuju, že kdybych tenhle dnešní den popsala do nějakého současného příběhu, literáti by řekli: "Pf, co nám to tady vykládá za fantasy?"
.
Proto mi vadí literární škatulky.
.
Ale už k Rafaelově škole - Tancům nág. Budou se řešit ilustrace a obálka, pak to vše dá dohromady grafik a my znovu překontrolujeme a pak hurá a tradá - kniha jde do světa. Datum vydání se musí ještě upřesnit.
.
Takže vy - kdo jste si pořídili první knihu Rafaelovy školy - si k ní budete moci tento půlrok přidat do poličky druhou.
.
To je ode mne dneska vše, neboť ležím zahrabaná v Zásvětí s Marinou bez připojení na internet. Fakt mám internet vypnutý a nejsem u něho.
Zároveň s Rafaelovou školou - Tercií píšu Kroniku Velké Moravy, což nemá s Marinou a Rafaelovou školou nic společného. A Kaziin příběh - ten stále rozvíjím v mysli, ačkoli úvodní kapitolu mám již na papíře. Moci se tak naklonovat, abych to vše stihla...

Pán prstenů a Rafaelova škola (1)

15. února 2012 v 13:01 | Renata Štulcová |  O psaní

aneb Inspirace spisovatelky (52)

Rafaelova škola, kterou píšu, je úplně ale úplně jiný příběh, než Pán prstenů, přesto mají mnoho společného.
.
Že v Rafaelově škole vycházím z našich keltských kořenů, to už dávno víte.
.
Ale dneska vám musím prozradit, že pokud znáte dobře Pána prstenů, tak aniž byste to tušili, také znáte naše keltské kořeny. Pouze neznáte pravá jména keltských bytostí a míst, neboť pan Tolkien je všechny RADĚJI přejmenoval. Proč píšu RADĚJI, dozvíte se za chvíli.
.
Právě nyní se hrdinka Marina pohybuje ve třetí knize v tercii pod vedením profesora Černunna neboli Pana či chcete-li Pána lesa, a proto je čas na článek o Tolkienově postavě, která se jmenuje Tom Bombadil.
.
Fotografie v záhlaví článku jsem pořídila na Staroměstském náměstí, v podloubí historické budovy Týnské školy (Kdybyste si to chtěli třeba ověřit.). Jakou má ale souvislost s Tomem Bombadilem? Proč nám zanechal Tolkien spoustu nápověd o původu Toma Bombadila, ale sám nikdy přímo neřekl, kde se tato postava vzala?
.
Dokonce to nepřiznal ani tehdy, když mu Peter Hastings, vedoucí katolického knihkupectví v Oxfordu zaslal dopis, v kterém vyjadřuje své pohoršení nad některými věcmi v Pánovi prstenů. Například šťoural do reinkarnace elfů a hlavně se mu nezdálo, že Tomova Zlatěnka popisuje Pána lesa Bombadila slovy "On je." Hastings namítá, že to vlastně znamená, že v Tolkienových představách je Pán lesa Bombadil Bůh...
.
Tolkien se snažil ve své odpovědi tuto myšlenku Hastingse vyvrátit. Šlo to ztěžka, udobřit si naštvaného katolického knihkupce v univerzitním městě Oxfordu bylo vskutku obtížné.
Navíc Pán lesa, Zelený muž je v Británii dobře známý jako pohanský bůh a Hastings vlastně uhodil hřebíček na hlavičku.
.
Určitě se ptáte, jak to nakonec Tolkien vyřešil?
Chytře, protože byl vynikající logik.
Prohlásil nakonec, že v mýtickém věku existují postavy a jevy, které zůstanou navždy "enigmou". Což česky znamená, že jsou tak tajemné, že ani sám autor vlastně neví, kde se vzaly.
Usmívající se
.
Bohužel Peter Hastings nebyl poslední, kdo se do Tolkiena navážel... přestože prozíravý logik Tolkien své postavy RADĚJI přejmenoval, aby nedráždil fanatické mravokárce.
.
Tak nějak si neumím představit, že bych v té poválečné době žila a psala v Británii Rafaelovu školu. Ehm. To by asi neprošlo... No, ona by neprošla ani před Sametovou revolucí. Mrkající
.
A teď už něco o té kamenné plastice hlavy, které z úst vyrůstá listí. A začnu tím, že Tolkien přebásnil ze střední do současné angličtiny významnou středověkou romanci ve verších nazvanou Pan Gawain a Zelený rytíř. Romance vypráví o novoroční hostině u dvora krále Artuše, na níž náhle přijel rytíř od hlavy k patě zeleně oděný. Nesl sekeru a vyzval přítomné, aby mu někdo usekl hlavu pod podmínkou, že za rok zase usekne on na oplátku hlavu jim.
Výzvu přijal pan Gawain, synovec krále. Usekl zelenému rytíři hlavu, jenže ten ji zvedl, nasadil si ji a připomněl Gawainovi, že do roka se sejdou v Zelené kapli. Tam zase na oplátku setne on hlavu Gawainovi.
Teď si možná říkáte: "Co má tenhle krutý Zelený rytíř společného s Tomem Bombadilem?"
.
Tolkien v eseji věnované právě překládání této básně o 2530 řádcích přiznává, že báseň má kořeny v hluboké minulosti, je sestavena z příběhů a prvků, které pocházejí z dávných časů. Postavy básně přicházejí ze starých mýtů, kultů, přinášejí s sebou stará náboženství a symboly. Tolkien předpokládá, že křesťanský básník pravděpodobně neměl ani tušení o tom, že zpracoval starobylou keltskou látku.
.
A nyní k plastice na fotce, na které je zachycen tajemný zelený muž.
Říká se, že listy jsou slova zeleného muže. Mluví k nám skrz vegetaci. Jenže kdo je bytost, duch či síla zvaná Zelený muž?
.
Kdybychom my - lidé - Evropu na nějaké desetiletí opustili, po návratu bychom našli les, les a les. Les je tady pánem. Již v dobách stavitelů megalitů to lidé dobře věděli. Les si žije nezávisle na nás. Smrt stromu neznamená ihned zánik lesa, ale naopak přínos živiny do půdy. Na mrtvém stromě vyrůstá nový les.
V době ledové se lesy schoulily do ostrůvků, které se nacházely i v naší zemi, po oteplení se les zase rozšířil. Les se k nám chová neutrálně, má svůj vlastní život ve svém vlastním čase. A od nepaměti má svého ducha - Zeleného muže.
.
Jak opravdu vypadá Zelený muž? Jaký je? Vy znáte podobu, v níž se v Rafaelově škole zjevuje jako rohatý Černunnos. Ale další z jeho podob připomíná Toma Bombadila.
.
V bájích jednotlivých zemí má zelený muž spoustu jmen, lidé věřili, že je všude, nepolapitelný, může na sebe brát mnoho podob.
Ve zvířecí nebo rostlinné podobě je pro lidi nepochopitelný. Proto se také zjevuje jako malý člověk, mužík. A stejně Tolkien popisuje Toma Bombadila. Na hobita je příliš velký, na člověka ne dost vysoký.
.
V lidových pověstech se vypráví, že Zelený muž bloudí s radostí po lese, v lese si zpívá, hvízdá, chechtá se. A co dělá Tom? To samé.
.
Jeho paní Zlatěnka o něm říká, že je Pánem lesů, vod a kopců. Nevlastní je, přesto je jejich pánem. Stejně jako zelený muž.
Když Tom vejde do dveří bez klobouku, má vlasy ověnčené listím. Stejně tak jsou ověnčeny dubovým listím plastiky Zelených mužů po světě.
.
Tolkien vkládá Tomovi do úst větu: "Tom vás musí poučit o správné cestě a uchránit vás od bloudění." Samozřejmě v ní téměř všichni hledají paralely náboženské. Přitom v knize o odstavec níže Tom vysvětluje hobitům, kudy se mají dát, kudy povede jejich cesta krajinou. A navíc Zelený muž jako Pán lesa je znám tím, že ovládá cesty, dokáže je i překládat.
.
Jenže co to oblečení, které má Tom Bombadil na sobě? říkáte si možná.
Tom je oděn do modrého kabátu, dupe ve velikých žlutých botách, na hlavě klobouk s vysokým dýnkem ozdobený pírkem ledňáčka. Směšné oblečení, které mi hned při prvním čtení připomnělo našeho vodníka. A ten svoje zelené šaty, botky rudé získal až v době národního obrození. I Pán lesa na sebe bral vždy v literatuře tehdejší současné oblečení.
.
Avšak mohli byste alespoň vznést námitku, že zelený muž je ZELENÝ a Tom září žlutými botami a modrým kabátem. Možná opravdu měly Tolkinovy děti doma panáčka v těchto barvách, možná jen Tolkien očekával, že by keltský Zelený muž, který se zachoval v lidské paměti po tisíce let, mohl vyvolat nevoli. Navíc kdyby si některý mravokárce vzpomněl, že má na hlavě vlastně rohy... Proto ho raději oděl do tak směšného oděvu.
.
Teď si možná někdo říká: "Tak to teda nevím, že by Tom Bombadil byl mytický Zelený muž? Pán lesů, vod a kopců? Marinin profesor? A kdo je tedy pak Zlatěnka, jeho žena?"
.
O ní někdy příště... Keltská mytologie je složitá a v keltském Zásvětí se vše proměňuje... A mě čeká už opravdu a konečně dopsat kapitolu o Marinině návštěvě v Zásvětí během otevírání brány o Samhainu (čili o Dušičkách, o Halloweenu).
.
A kdo má pocit, že už jste mé povídání o Bombadilovi četli, vězte, že jsem ho kdysi v trochu jiné podobě publikovala na webu časopisu Pevnost.
.
Doufám, že jsem vám dala dostatek látky k přemýšlení. Na závěr příjemné zpestření z filmu Pán prstenů. Do něho se Tom Bombadil nevešel, tak si pustíme někoho jiného. Mrkající
.
.
.
.
.


Žádná fantasy ale...

14. února 2012 v 10:56 | Renata Štulcová |  O psaní

aneb Inspirace spisovatelky (51)

Lidé, kteří dělají v oblasti teorie litaratury, zařadili bohužel kdysi Pána prstenů do škatulky "fantasy literatura".
.
Bohužel říkám proto, že Pán prstenů žádná fantasy není. Sám Tolkien se během svého života snažil vysvětlit, že se jedná o nové zpracování starých motivů z keltské a severských mytologií. A že na základě těchto motivů chce vystavět dávnou mytologii tak, aby měla Anglie podobné příběhy z pradávných časů jako mají například Řekové.
.
Ono stačí porovnat aspoň tu západo a středoevropskou neboli keltskou mytologii. Hned je jasné, kde vzal Tolkien své postavy.
.
Další argument, kterým má mytologický příběh o Prstenu spadnout do fantasy, je ten, že prý si spisovatel Tolkien dokonce vymyslel místo děje, svůj neexistující svět. Je jím prý smyšlená (imaginární) Středozem.
.
V tom případě by si pan Tolkien vymyslel i celý geologický vývoj naší planety, jelikož věděl, že v druhohorách byly všechny světadíly sraženy do jediného světadílu zvaného Pangea a právě na Pangee žili dinosauři a další ještěři, kteří vypadali jako draci. Usmívající se
.
Z archeologických nálezů jsme se zatím nedozvěděli, jakou inteligencí ještěři oplývali. Možná bychom se divili.
Třeba takový Bambiraptor měl mozek na úrovni dnešních divokých šelem a dokázal obrátit prst proti ostatním dvěma, takže uměl manipulovat předměty.
.
Tak to bychom měli vyřízené draky, ale co ostatní bytosti na Pangee (čili ve Středozemi)?
.
S problematikou keltských elfů a Zásvětí vás seznámím v dalších kapitolách a knihách Rafaelovy školy. Možná vám pak bude jasnější, kde Tolkien čerpal. On to totiž pan Tolkien neměl vůbec lehké, mnoho svých zdrojů nemohl vůbec zveřejnit. Za to, že napsal Pána prstenů, ho popotahovali někteří britští církevní činitelé. Vytýkali mu, že se zpronevěřuje křesťanství. Asi teď zíráte, že? Z našeho svobodného českého pohledu je to neuvěřitelné, ale je to pravda. No a on, jako vysokoškolský učitel, si musel dát na takové věci bacha. A to bylo prosím v 60. létech minulého století...
.
Jinak to, co nám věda zatím předkládá o vývoji člověka, jsou stále jen pouhé domněnky. Když nedávno v Tichomoří našli pozůstatky lidí velikosti Hobitů, oficiální věda si s tím objevem nevěděla rady.
.
Když se Pangea rozpadla, následovala velká vrásnění a sopečná činnost, vznikly Alpy, Himálaje. Byl to pěkný rachot. A jestli tenkrát někde byly pozůstatky nějaké inteligentní činnosti nějakého hobita nebo člověka, pravděpodobně zmizely v hlubinách Země.
.
Prostě kdo z nás ví? Mrkající
.
Kdybych měla rozpitvat všechny Tolkienovy prameny a důkazy, proč Pán prstenů není fantasy odehrávající se ve smyšleném světě, nestačil by mi na to měsíc života.
.
Protože sama ve svém psaní dělám podobné kejkle jako Tolkien a snažím se vydolovat z České kotliny tajemství, která skrývá, je mi Tolkienův přístup velmi sympatický.
.
Škoda, že si s ním nemohu o tomto psaní popovídat. Byly mi čtyři roky, když zemřel. Plačící
.
Mimochodem, když je Pán prstenů zařazen mezi fantasy, tak do téhle škatulky pak taky v každém případě patří Homérova Ílias a Odyssea. Vždyť on Homér z boje mezi Trójou a Athénami o obchodní nadvládu nad cestou mezi Středozemním mořem a Černým mořem udělal válku o nějakou Helenu. A chvílemi to nebyl boj lidí, ale bohů. No a Odyssea, to už je fantastická kapitola sama o sobě.
.
A vám i sobě dneska jako vzpomínku na Tolkienovo úžasné dílo přináším videa s hudbou a momenty z filmu Pán prstenů. I když já nejdřív četla knihu...
.
.
.
.
.

Elfí síly v čajích z bylinek

13. února 2012 v 11:00 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy

aneb Proč ta poklička?

Možná si někteří z vás všimli při čtení Rafaelovy školy, jak Marina pečlivě připravovala tatínkovi bylinkový čaj. Ono připravit bylinkový čaj tak, aby opravdu pomáhal, není jen tak.
.
Samozřejmě, když jsem v práci, tak se musím spokojit s porcovanými bylinkami v jednotlivých sáčcích, doma však dávám přednost sypaným bylinám.
.
Když totiž louhujete bylinky v sáčku, louhujete i ten sáček... A za další: schválně se někdy mrkněte dovnitř toho titěrného papírového sáčku. Dávají do něj rozdrceninu podivné kvality. Někdy si po přivonění říkám, že to kolem dotyčné bylinky asi jen "běželo".
.
Sypané bylinkové čaje se dají se koupit v lékárně v krabicích a když se to suma sumárum sečte, vyjdou dokonce i mnohem levněji. Pouze mě mrzí, že se nedá sehnat sypaný šípek.
.
A nyní už k těm elfům...
Po zalití byliny vařící vodou se do vody začnou uvolňovat léčivé elfí nebo chcete-li vílí síly. Cituji z Rafaelovy školy:
.
Marina právě přelila směs bylin vroucí vodou a pozorovala zelenozlatou léčivou auru, jak se z hrníčku dere ven. Rychle se vzpamatovala, popadla malý talířek a hrníček zakryla. Jinak by veškerá léčivá síla za tu čtvrthodinku louhování z bylin utekla.
.
Pro skeptiky, co nevěří, teď převedu elfí řeč do chemie. Mrkající
.
Bylinky obsahují léčivé éterické nebo jinak esenciální oleje, tzv. silice. Ve vodě jsou nerozpustné a jsou velmi těkavé. Což znamená, že jak mohou, tak prchají z horké vody pryč. Když jsem byla v sedmé třídě základní školy, tak jsme v chemicko-biologických praktikách získávali silice rostlin pomocí destilace. Sestavovali jsme si na to takovou parádní destilační aparaturu podobnou té na obrázku z wikipedie, kahanem zahřívali vodu s bylinou, a pak silici jímali (zachytávali).
.
Při přípravě bylinného čaje je potřeba tyto silice zachytit, aby z čaje neprchly. Samozřejmě většina z nás doma nemá chemickou aparaturu. Nám stačí, když máme hrníček s pokličkou. Pokud není k mání poklička, stačí obyčejný talířek.
A nakonec - po vylouhování bylin je nutné čaj také ještě za tepla vypít. Jen tak vypijete i ty léčivé silice, které mršky pořád prchají, a bylinky vám pomohou.
.
Nakonec vám nabízím názorný fotokomiks, jak se vyrábí správný bylinný čaj. Hlídá ho pro jistotu malá drobná víla či elfka. Kdo nemáte cedníček přímo k hrníčku, stačí po louhování čaj slít přes obyčejný cedník. Mrkající
.
1.2.
3.4.
5.
.

Elfí video

12. února 2012 v 8:50 | Renata Štulcová |  Zábava
Nedávno jsem narazila na youtube na video, na kterém můžete spatřit nejen vílí kruhy v obilí a krásný dřevěný dům postavený v souladu s lesem a přírodou. Ale když se budete pozorně dívat, překvapí vás postavy dřevěných bytostí a lidí. Některé se zdají být živé. No... možná nejsou všechny dřevěné, možná jsou některé postavy opravdu elfové a víly.
Posuďte sami.
Rada: Sledujte pozorně už od začátku.
.
.

Lord of the Forest

10. února 2012 v 22:38 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy

aneb Pán lesa na kašně v Litoměřicích

Dnešní článek začínám s nadsázkou anglickým překladem titulu profesora Rafaelovy školy, který má v keltštině jméno Černunnos a v řečtině se mu říká Pan.
.
Nedávno, než napadl sníh, jsem šla domů a právě kolem malé kašny, na níž máme profesorovu uměleckou podobiznu. Vyfotila jsem ji pro blog Rafaelovy školy a uveřejňuju ji s povídáním o Pánovi lesa Černunnovi. Někomu vyprávění bude povědomé, ale mějte na paměti, že opakování je matka moudrosti. Mrkající
.
Hrdinka knihy Marina studuje v tercii a sám Černunnos je její třídní učitel a zároveň zástupce ředitelky paní Flóry.
.
Kdyby lidé Evropu na nějaká desetiletí opustili, našli by tady po návratu nekonečný les. Les je zde pánem a s ním všudypřítomný Lord of the Forest - Pán lesa - Green man - Zelený muž.
Tváře ovinuté dubovým listím najdeme po celé Evropě. U nás např. v katedrále Svatého Víta v rohu kaple svatého Václava, v podloubí Týnské školy na Staroměstském náměstí, v lapidáriu na Velehradě, v litoměřickém muzeu, v Plzni, v Lounech, na arkýři Karolina... a taky právě v Litoměřicích na kašně v ulici Krajská, když se vydáte od pracovního úřadu ke Hvězdárně.
.
Zelený muž je spojen s kultem plodnosti, představuje boha fauny a flóry a zůstal v paměti lidí dokonce z dob předkeltských. Haha - kult plodnosti, proto pan profesor stále lítá za ženskými, za vílami, za mořskými nymfami, faunkami...
.
Evropu a naši republiku pokrývá les zvaný Hercynský. Slovo Hercynský je odvozeno ze slova dub. Panství krále lesa bylo kdysi totiž prorostlé velkým množstvím dubů.
Král lesa dostal po Evropě spoustu jmen. Mohl se zjevovat v různých podobách. Ve zvířecí nebo rostlinné podobě je však pro lidi nepochopitelný, lidi se lekají jeho tváře v kůře stromů, proto se nejčastěji zjevuje jako faun.
.
J.R.R. Tolkien, autor Pána prstenů, přeložil do současné angličtiny středověkou romanci Pan Gawain a Zelený rytíř. Romance vypráví o novoroční hostině u dvora krále Artuše, na níž náhle přijel rytíř od hlavy k patě zeleně oděný. Nesl sekeru a vyzval přítomné, aby mu někdo usekl hlavu pod podmínkou, že za rok zase usekne on na oplátku hlavu jim.
Výzvu přijal rytíř Gawain, synovec krále Artuše. Usekl zelenému rytíři hlavu, jenže ten ji zvedl, nasadil si ji a připomněl Gawainovi, že do roka se sejdou v Zelené kapli. Tam zase na oplátku setne on hlavu Gawainovi.
.
Říká, že listy jsou slova zeleného muže. Mluví k nám skrz vegetaci, skrz živočichy. Jenže kdo je bytost, duch či síla zvaná zelený muž?
Les si žije nezávisle na nás. Smrt stromu neznamená zánik lesa, ale naopak přínos živiny do půdy. Na mrtvém stromě vyrůstá nový les.
V době ledové se lesy schoulily do ostrůvků, které se nacházely i v naší zemi, po oteplení se les zase rozšířil. Les se chová neutrálně, má svůj vlastní život ve svém vlastním čase. A odnepaměti má svého krále, ducha - Zeleného muže.
.
Vypráví se, že zelený muž bloudí s radostí po lese, v lese si zpívá, hvízdá, chechtá se. Je králem lesů, vod a kopců. Nevlastní je, přesto je jejich králem. Když vejde do dveří, má vlasy ověnčené listím a na hrdě vztyčené hlavě nese rohy či paroží.
Poučuje dobré lidi o správné cestě a chrání před blouděním či naopak zlým lidem cesty překládá a mate je.
Mimochodem, ten Zelený rytíř pana Gawaina nakonec nezabil.
.
Smolíček byl malý pacholíček a byl u jednoho jelena, který měl zlaté parohy... Tak začíná pohádka O Smolíčkovi. Ale kdepak pohádka... V dobách, kdy naši předkové hovořili keltštinou, uctívali Zeleného muže, pána, krále lesa s jeleními parohy zvaného Černunnos, což se dá přeložit jako Rohatý.
.
Černunnos ochraňoval zvěř, pomáhal lovcům, pastevcům, byl uctívaným bohem hojnosti, plodnosti, ale také bohem podsvětí a smrti. Zobrazovali jej jako mocného muže s jeleními parohy, v rukou svíral hada - symbol, plodnosti, smrti, podsvětí, obrození a léčení.
Černunnos byl v době křesťanské démonizován a jeho jméno zkomoleno ve slovo ČERT.
Na rohatého krále Černunnose všichni vzpomínáme 5. 12. když po ulicích běhají Mikulášové, andělé a čerti!
Pan profesor Černunnos dnes užívá převážně jméno Pan a to znamená "vše zahrnující" v překladu z řečtiny.
.
Další povídání o záletném Pánovi lesa Černunnovi je na adrese:
.

Královna víl Aine

7. února 2012 v 16:55 | Renata Štulcová |  Zábava
Marinina matka královna víl je podle samotné Mariny ta nejkrásnější víla, kterou kdy viděla. Když ještě netušila, že je to právě její matka, setkala se s ní první den nástupu do Rafaelovy školy. A tady jsou slova přímo z knihy:
.
Aine je zelenooká rudovláska s divokými kadeřemi, s obličejem jako od malíře. Je to ta nejkrásnější bytost, kterou Marina kdy potkala. A její křídla? Stříbrně na křídlech jiskří modř motýlích šupin a švestkově zbarvené žilky a Aine si ke křídlům oděla šaty v barvě nočního nebe. A ještě si Marina všimla, že má na krku stejný přívěšek, jaký má i Vilma, a to snítku zlatého jmelí.
.
Ale ouha!
Když se mi po napsání prvního dílu dostaly do ruky karty Poselství bohyní, našla jsem mezi nimi královnu víl Aine. Povídání o ní se mi zdálo být v souladu s tím, co o Aine vím z keltské mytologie. Ale ta podoba! Nebo spíše nepodoba...
.
Tak si aspoň přečtěte shrnutí toho, co se u karty AINE praví:
.
Aine je mocná keltská bohyně a vílí královna. Pomáhá s růstem obilí a dohlíží na zvířata. Můžete se na ni obrátit, když potřebujete pomocnou radu a odvahu riskovat.
Aine radí: Odkládáním sny nezmizí. Nerozhodnost je zkázou všeho. Nemějte strach, že uděláte špatné rozhodnutí. Horší je neudělat žádné rozhodnutí.
Jak na to? Vyčleňte si čas na meditaci, modlitbu, studium, procházku v přírodě (pokud není -30°C) a pak... se rozhodněte.
.

Jednorožec zlatý Marinin

6. února 2012 v 11:55 | Renata Štulcová |  O psaní
Krátký článek s hřejivým obrázkem vám při pondělku nabízím. Snad vám pohled na něj rozsvítí první pracovní den.
.
Když jsem spřádala Marinin příběh a celou Rafaelovu školu, právě jsem získala do své sbírky karet balíček od Doreen Virtue nazvaný KOUZELNÍ JEDNOROŽCI (dají se koupit tady v ČR s českými popisky).
.
Jak jsem si ho tak prohlížela a kochala se krásnými ilustracemi, narazila jsem na kartu, kterou vidíte vpravo.
Karta má název SVĚTLO a říká: Soustřeď se na své vnitřní světlo a světlo uvnitř druhých.
.
Díky ní vznikl Marinin zlatý jednorožec, s kterým se hrdinka Marina setkává jednou za rok o letním slunovratu.
.
Kdo máte koupenou knihu Rafaelova škola - Vílí křídla, dočtete se o setkání Mariny a jednorožce na straně 54.
.
Kdo knihu nemáte, můžete se alespoň mrknout na jejich setkání ve třetím díle na následujícím odkazu:
.
.

Kdo je Emiliana huxleyi?

5. února 2012 v 8:45 | Renata Štulcová |  Gaia
Naše Země neboli Gaia je zvláštní bytost, jenže mnozí si to těžko připouští.
Na Gaie fungují tak složité vztahy mezi vším, že ve srovnání s Gaiou se můžeme s našimi nejvymakanějšími počítači jít tak akorát zahrabat.
.
Popíšu vám příklad s mraky a postupně se dostanu i k Emilianě (viz foto).
.
Aby vznikl mrak, je potřeba, aby v ovzduší byla přítomná nejen vodní pára, ale taky jádra, na kterých se vodní pára shlukne.
Vědci si dlouho lámali hlavu, jak je možné, aby vznikala mračna nad otevřenými oceány, kde žádná taková jádra nejsou.
.
A tady se dostává ke slovu Emiliana huyleyi přezdívaná Ehux, kterou vidíte na fotce vpravo.
Jakmile dosáhne voda v oceánu nepříjemné teploty, koberce těchto neviditelných organismů (tzv. fytoplankton), začnou vypouštět dimetylsulfid. Na ten se naváží páry v atmosféře, vzniknou mraky a za nějakou chvíli je nad přehřátým oeánem zataženo a schyluje se k bouři. Bouře Emilianě nevadí a oceán se ochladí. O to tu jde v první řadě. Ne o nějaké vyděšené piráty z Karibiku...
.
A ještě něco dalšího milá Emiliana umí.
.
Ty štítky, které vidíte na povrchu maličké Emiliany, jsou z uhličitanu vápenatého. Pokud je v oceánu tepleji, než má být, začnou Emiliany takové štítky urychleně vyrábět. Náhle se zdá, že vody oceánu rozkvétají, díky štítkům zesvětlají až do tyrkysové barvy a sluneční světlo je odraženo zpět do vesmíru. Oceán se přestane zahřívat. Na fotce vidíte, jak velkou rozhlohu mají oblasti, kde Emiliany "rozkvétají".
Fotka zachycuje Cornwall (jihozápad Velké Británie).

.

Věštecké karty (2)

3. února 2012 v 8:45 | Renata Štulcová |  Zábava
S pomocí tarotových karet jsem už napsala dvě knihy (Nemetonburk Zlatou bránu a Strážce sedmi divů světa). Protože mám sbírání karetních sad jako koníčka, před mnoha lety jsem dostala darem jeden z nejznámějších tarotů: Rider - Whiteův tarot.
.
Z něho je také karta DVA POHÁRY, kterou vidíte napravo.
.
Jak už víte, nepoužívám karty k vykládání, ale ke psaní. Proto jsem si nejdříve nečetla knížku s výkladem významu jednotlivých karet, která je ke kartám přibalena. Ale prostě a jednoduše jsem před mnoha lety těch sedmdesát osm karet rozhodila na stole a zkoumala jejich vztahy. A výkladovou knížku jsem si nechala až "na potom".
.
Když tohle zkusíte, když se zkusíte podívat na karty bez toho, že by vám nějaká výkladová kniha vsunula do mysli, co si máte myslet, brzy najdete souvislosti.
.
Hm, to je rada, říkáte si. Zkusím být tedy přesnější a vysvětlím vše "polopatě".
.
.
A vysvětlím to na tarotovém balíčku, který vlastním teprve rok a který se mi zdá, jako kdyby byl navržen přímo pro mě. Proto jsem si ho také do sbírky pořídila. A jak že se jmenuje?
.
Je to tarot Magie druidů.
.
Nejdříve vám pro porovnání nabízím opět kartu Dva poháry. Vidíte na ní stejně jako na té nahoře do sebe zahleděnou dvojici popíjející z pohárů. V pozadí trůní mohyla, v popředí stojí menhir. Za dvojicí teče řeka. Vítr jim rozevlává oděvy i vlasy. Cítíte ten vztah, který mezi sebou mají. Celá karta je v pohybu, je živá. Oproti té první je mi tahle druhá blízká.
.
A nyní, jak jsem ten druhý - druidský balíček karet - studovala.
.
Karet je v balíčku, jak už jsem řekla, sedmdesát osm. Pořádný cvalík to je, když by se měl míchat. Já je rozhodila po stole a míchala, jako když byste dlaněmi mydlili stůl.
.
Potom jsem je prostě všechny otáčela a prohlížela si je. Ne jeden den, hodně dní, prostě dlouho. Snažila jsem se na nich vnímat každý detail. Někdy jsem je nechala ledabyle ležet a sem tam na ně koukla, když jsem šla po bytě kolem, a postupně mi začaly vyvstávat otázky.

.
.
Kdybychom k sobě přiřadili kartu Osm holí a kartu Pět pentaklů. Jak by spolu mohly příběhy obou postav souviset? Kam ten muž ty hole hází? Proč? Kdo on je? Všimnětě si, jak je nejen on ale i obloha v pohybu. A pak ta žena... Před čím si zakrývá oči? Aby neviděla výjev se zvířaty? Nebo aby neviděla, kam hozená hůl dopadne? Nebo aby neviděla realitu? U ženy je obloha v mlhavém oparu, viditelnost zhoršená. Co se mohlo odehrát před tím, než byly postaty zachyceny na karty? Co se mezi nimi odehrálo? Co se bude dít dále?
.
.
A stejně tak jsem zkoumala další a další karty. Nejen dvojice, nýbrž celé skupiny. Ožívaly přede mnou celé světy. Za každou kartou se skrývá neomezené množství příběhů. To sama fantazie je neomezená. Fantazie znamená, že odplujete do pralátky a z ní nám přinesete příběhy. Řeknu vám, že sedmdesát osm tarotových karet vypráví neuvěřitelné množství příběhů.
.
Usmívající se
.
Na světě se dá sehnat velký počet různých tarotových sad. Pravděpodobně i některé máte doma. Viděla jsem jich už mnoho, mnohé jsem držela v rukou. Ale pouze tato druidská sada mi okamžitě přirostla k srdci. Co mě na ní tak fascinuje, vám nemohu prozradit, dokud nedopíšu všech osm dílů Rafaelovy školy a román Kaziin příběh.
Mrkající
.
A konečně - na youtube se můžete pokochat videem s druidskými kartami a možná... že na nich najdete i některé hrdiny Rafaelovy školy. Opravdu tam jsou. Mrkající
.
.

Gaia zpívá

2. února 2012 v 13:30 | Renata Štulcová |  Gaia
Dnešní krátký článek jsem zařadila do rubriky Gaia a bude se tedy týkat planety Země.
.
Možná jste někdy u prarodičů zahlédli staré rádio, které nemá automatické ladění, ale musíte na něm tak dlouho kroutit knoflíkem, až si stanici jakžtakž vyladíte.
.
Dokud se vám to nepovede, nebude však v místnosti ticho. Právě naopak. Z rádia se polinou celkem rušivé podivné zvuky.
.
Ty zvuky si nevyrábí samo rádio, ono pouze zachytává vlnění, které Gaia vydává. Lidské uši jsou nedokonalé. Naštěstí. Umíte si představit, že bychom následující zvuky neustále slyšeli? Jsou zajímavé i krásné, kdybychom je slyšeli od narození, asi bychom si na ně zvykli.
.
No, posuďte sami. V následujících youtube videích uslyšíte zesílené signály, které Gaia vydává.
.
.
.
.

Blog kouzelných křídel

1. února 2012 v 13:30 | Renata Štulcová |  Zábava
Tak a je po vysvědčení, rozjíždí se další pololetí a začíná únor. Usmívající se
.
Zítra má Marina v Rafaelově škole slavit Svátek světla - v kalendáři jsou totiž Hromnice. Ten svátek jsem v knize popisovala pouze z Marinina zatím velmi nezasvěcenného pohledu. Ale prozradím, že v nejvyšších ročnících se dozvíte, jak to vše je.
.
V 34. kapitole však žádné Hromnice slavit nebudeme, právě jsme na konci října u Samhainu, u Dušiček - u prvního úplňku ve Štíru. Pak nás čeká Čert a Mikuláš - tipněte si, kolik z Marininých spolužáků má zájem se převléknout za čerty...
.
Protože jsem v pondělí psala o blogu Kapitánky Nemo, která doporučovala Rafaelovu školu, dneska přináším blog nazvaný Kouzelná křídla. Jedna z jeho majitelek, která se jmenuje Půlnoční víla Lea, o knize Rafaelova škola taky psala.
.
.
Blog je to tajemný, najdete na něm i věci týkající se dalších tajemných knih a nechybí ani články a obrázky víl.
Mrkající
.