Inspirace spisovatelky (29)

2. října 2011 v 19:04 | Renata Štulcová |  O psaní

Když budete po mně metat blesky...

...aneb některé Shakespearovy zásady pro psaní

Před odletem na dovolenou jsem z peněženky vytáhla všechny malé slevové kartičky, které v ní nosím, a s průkazkou do knihovny jsem je uložila někam, kde je po příletu určitě najdu.
Ha.
Po příletu jsem si "zaboha" nemohla vzpomenout, kde je to "kde to najdu". Jediné, co si má mysl stále se ještě toulající po Odysseových ostrovech pamatovala, bylo, že jsem si v noci před odjezdem na letiště říkala: Dám ty kartičky sem. Je to důležité místo, odsud se nic neztratí a sem se po návratu jistě podívám...
Hledala jsem dva měsíce.
Nic.
Nabyla jsem dojmu, že důležité místo se slevenkami a průkazkou asi zmizelo v paralelním vesmíru. Obstarala jsem si duplikáty, ale slevenku na knihy do Neoluxoru, kterou jsem kdysi při nějaké akci získala (nejsem členem Knižního klubu), mi neduplikovali. A to mě mrzelo nejvíc.
.
Když jsem dostala nápad na tento článek, vydala jsem se do knihovničky v obýváku, kde mám uloženého Shakespeara.
Počátkem července jsem dopsala kapitolu z Tercie, kdy Marina vyvolá bouři:
a uložila knihu s divadelní hrou Williama Shakespeara The Tempest (Bouře) do knihovničky. Od té chvíle jsem na ni nesáhla.
A tak díky tomu, že chci psát tenhle článek o Shakespearových zamyšleních nad spisovatelstvím, vzala jsem The Tempest znovu do ruky a přímo z ní vypršely na koberec moje slevové kartičky.
Takže Shakesperova Bouře byla tím místem "kde to najdu".
.
A nyní už k Shakespearovým zásadám, kterých se držel při psaní. Mimochodem, on opravdu má zájemcům o psaní co říci, vždyť je s úspěchem stále čten, hrán a filmován i po 400 letech.
.

Jsou věci mezi nebem a zemí, o nichž se filozofům ani nesní... (Hamlet)

Dodala bych nejen filozofům, ale hlavně psychologům. Novodobá náboženství potřebují zahnat staré pověsti a mýty do škatulky pohádek. A ruku v ruce s nimi kráčejí psychologové. Jung, Freud a ostatní zabili příběhy, zabili mýty a jejich původ. Dokonale zblbli společnost, takže když archeologie najde nějaké důkazy, nespojí je s mýty - páč ty jsou přece jen a jen obrazem lidské duše. U Tróje museli trochu povolit, tam už byly vykopávky příliš okaté.
Či jiný příklad: Pénelopé slíbila, že až utká pohřební rubáš pro svého tchána, vezme si jednoho z nápadníků, kteří se o ni ucházeli v době, kdy po Odysseovi nebylo ani vidu ani slechu. Ve dne pilně tkala, v noci párala, tím svatbu odsunovala dvacet let. Na sklonku doby bronzové, z níž příběh pochází, bylo naprosto normální, že ženy neustále tkaly. A tak, když starověký autor vymyslel takovou fintu do příběhu, není to nic divného. Silně mi ta finta připomíná situaci, kdy řeknu dětem u nás ve škole v suplované hodině, aby si udělaly úkoly, vždyť budou mít pak doma volno. Některé mi na to řeknou, že si úkoly nechají na doma, aby to vypadalo, že jsou přetížené, a nebudou tak muset pomáhat rodičům...
A co na Pénelopu mimózní teoretická psychologie, která nemá páru o životě doby bronzové? Autor, který zapsal pověst o Odysseovi, prý měl na mysli toto: Pénelopé tká rubáš jako obraz svého života. Páře ho pak proto, že si nechce připustit, že tkanina jejího dosavadního života je dokončená. Určitě jsou mezi světovými autory nějací psychologové, ale naštěstí jich není většina. Kdyby všichni konstruovali zápletky příběhů na základě vyrovnávání se s animou, projekce animy... atd., to bychom si moc nepočetli. A lidé by v době bronzové chodili nazí. Ženy by totiž vše utkané zase páraly, aby tkanina jejich života zůstala nedokončená... Kdo by chtěl zestárnout, že...
Kdo píšete, víte, že při psaní se člověk prostě napojuje na to našima očima neviditelné, co je lidově zváno věcmi mezi nebem a zemí. William Shakespeare to dobře věděl. Věděli to i naši předkové, jenže jejich moudrost byla zapomenuta, a nastala žeň psychologů - teoretiků. Do těch se navážím, ne do praktiků, kteří pomáhají lidem.
O věcech mezi nebem a zemí ví nakonec každý, kdo něco napsal, kdo se napojil na sílu, z které čerpal při psaní.
.

Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem... (Bouře)

Naprosto dokonale řečeno, aniž by se William oháněl vzorečky a fyzikou. Pro některé lidi je těžké si uvědomit, že kolem našeho těla není prázdno, že jen některé věci jsou zhmotnělé, jiné nám protečou mezi prsty. A vše je z jedné pralátky, z které někteří vytahují do našeho světa příběhy a vyprávějí je.
.

Na zem se posaďme a vyprávějme truchlivé příběhy o smrti králů... (Richard II.)

Tento verš mi kdysi okamžitě připomněl pohanské Staré pověsti české, ale taktéž Pána prstenů a Silmarillion.
Shakespeare psal nejen tragédie jako Romeo a Julie a Hamlet, ale jako správný vlastenec se ve svém díle věnoval osudům králů své země. Jako klasický bard vyprávěl obecenstvu, co by se nemělo zapomenout, samozřejmě si historické příběhy upravil po svém. Jádro však zůstalo.
Já mám pro bardy slabost, protože sama ráda vyprávím příběhy napůl založené na realitě.
.

Múzy ohnivé se vyhoupnou na rozzářené nebe imaginace... (Jindřich V.)

Ano, určitě znáte chvíle, kdy se při psaní ponoříte do té látky, z níž se spřádají sny, překonáte počáteční rozjezd, pak nastane chvíle, kdy nejen PC, ale i spisovatelova hlava téměř hoří. PC díky proudu, hlava díky představivosti (imaginaci), která vykresluje příběh a rychle rychle ho touží dostat do nul a jedniček.
.

Slova, slova, pouhá slova, která nejdou ze srdce... (Troilus a Kressida)

Spisovatel svým příběhem žije. Žije se svými postavami, prožívá jejich trampoty, a do svého díla většinou podvědomě vkládá něco ze sebe, ze svých postojů ke světu, ze svých snů. Taková kniha potom čtenáři před očima ožívá. Je vřelá jako srdce a čtenáři k srdci přiroste, nechá v něm nějakou stopu. Navždy si bude pamatovat, že ji četl, i když pozapomíná jména vedlejších hrdinů a méně důležité scény.
Nepíšou však všichni takto. Mnoho stromů padlo kvůli knihám, které jsou na jedno použití. Mnoho knih je popsáno pouhými slovy, která nejdou ze srdce. Autoři takových knih by třeba mohli čistit les po turistech.
.

A protože je stručnost duší vtipu a výřečnost je jen pouhý háv, řeknu to stručně... (Hamlet)

U Shakespeara nenajdete zbytečná slova. Proč taky trápit čtenáře či diváka tím, že mu spisovatel bude ukazovat, jak umí rodný jazyk. Kolik zná slov. Jak umí stvořit souvětí s třemi větami hlavními a pěti vedlejšími.
Dneska je módní psát odstavce a odstavce o ničem. Třikrát zopakovat, co už bylo vyřčeno. Kdo to ale pak má číst?
Přitom největší umění je vyjádřit se jasně stručně a zároveň krásně, obratně, navíc se se slovy dá čarovat jako se zvukem. Jenomže - ono to škrtání a přepisování - to už není rádoby spisovatelské šolíchání, to už je spisovatelská práce, milý Lotrando.
.

Moje knihovna byla dosti velkým vévodstvím... (Bouře)

Jako většina spisovatelů, i Shakespeare věděl o nutnosti četby, která pomáhá při psaní. To znamená číst více než jen z novin, časopisů a na internetu (Tedy pokud si online nepřečtete přímo knihu). Důležité je číst rozmanitou beletrii, odbornou literaturu, někdo se třeba dokope i ke knihám s esejemi. A pro rozšíření slovní zásoby bych doporučila starší českou literaturu. Dříve uměla většina Čechů nějak lépe česky a dokázali číst knihy, u nichž se dneska ukazuje, že někteří dnešní maturanti jsou vlastně negramotní - a to nejen po ránu, pane vašnosto.
.

Hra skončila, však svět jde dál, budem hrát zas a pořád víc! ... (Večer tříkrálový)

Hezká věta. Spisovatel dokončí jednu knihu či povídku, ale Gaia se točí dál a spisovatel začíná vyprávět nový příběh, psát novou knihu.
Touto větou klaun končí celou divadelní hru Večer tříkrálový. Jejími adresáty jsou dva tábory lidí. Autorovi příznivci a autorovi odpůrci. V uších prvních vyvolá radost, že se mají na co těšit, u druhých vyvolá...
Těm, kdo si sem na blog prostě chodí počíst, zasnít se, získat nějakou inspiraci, větou slavného dramatika říkám, že píšu dál a dál budu přinášet nové věci.

Těm druhým vzkazuju zase slovy Shakespeara:
-

Když budete po mně metat blesky, řeknu, že září jako růže v jitřní rose... (Zkrocení zlé ženy)

... a tak možná raději zaměřte svou energii na vlastní psaní. Mrkající Usmívající se

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 2. října 2011 v 19:48 | Reagovat

Závěr dobrý, ale mě nepatří, já jsem ta, která se na nové články vždycky těší. Děkuju za tuhle inspiraci, napadlo mě pár nápadů na další příběh. (Většinou mi stačí jedno slovo, nebo ani to ne. Prostě mě to při čtení těch vět nějak trkne. Děkuju.) :)

2 Renata Štulcová Renata Štulcová | 2. října 2011 v 23:25 | Reagovat

[1]: Já vím. :-) Ti, co se sem chodí naprudit, se v tom poznají. ;-)
A je prima, že ti to dalo inspiraci. Je stejně zvláštní, jak si inspirace přichází v těch nejméně očekávaných chvílích.

3 Profesor Profesor | 3. října 2011 v 17:47 | Reagovat

Tenhle článek má zvláštní atmosféru skoro jako večer před bouřkou. Mám je ráda (berou ryby a dobře se fotí), ale zároveň se jich trochu bojím. S článkem je to vlastně stejné, protože se bojím, jestli některé věci nesedí na mé šuplíkové povídkaření.

4 Renata Štulcová Renata Štulcová | 3. října 2011 v 18:21 | Reagovat

[3]: Zajímavý postřeh. Psala jsem ho v naprosté pohodě, ale když si ho zpětně čtu, sálá z něj vzlštní kouzlo. To bude asi tím, že (jak píšu i v Rafaelově škole) Shakespeare je básník elfů a víl a jeho slova dokáží zázraky.
Se psaním se nemá nikdo podceňovat. Já jsem na konci špičkovala na ty, co se snaží psát, jenže namísto aby své psaní lepšili a bojovali za své hotové věci, snaží se nejdřív postřílet konkurenci. :-)

5 Elinor Elinor | E-mail | Web | 4. října 2011 v 9:28 | Reagovat

[2]: Mám si to vzít osobně? :-D  :-D  :-D
Nějak se v tom nepoznávám, připadá mi to jako útržek z jakési války žabomyší či myšožabí. Článek by byl skvělý, ale tohle mi z něj poněkud zkazilo náladu. :-)

(tak fakt je, že já se sem chodím akorát bohapustě flákat, momentálně místo toho, abych se pilně učila statistiku, jej, to bude za necelou hodinu krásný testík! :-D )

6 Renata Štulcová Renata Štulcová | 4. října 2011 v 10:13 | Reagovat

[5]: Ne ne, vůbec si to neberte osobně. Konec je schválně proto, že mi do mailů chodí výhrůžky od několik osob, ať okamžitě přestanu blog psát. Podle IP jejich počítače a podle IP v komentářích u mnoha vím, kdo to je. Tak doufám, že si uvědomí, jak hloupě se chovají. Proto je zatím nezveřejňuju jmenovitě. Asi by se blogový svět divil...
Dokonce můj druhý blog, kam píšu jen občas, jedna taková blogerka nahlásila pro porušování práv...
Nejsem typ, který se sesypává z výhrůžek, kterému by někdo mohl přikazovat, co smí a nesmí.
V cizině je běžné, že spisovatelé a další tvůrci si vedou blogy, kam denně příspívají nejen novinkami o svých knihách, ale taky články o psaní a dalšími informacemi. Vždy mají na takový blog odkaz ze svých stránek. Když mám náhodou čas (a moc ho není), tak si některé spisovatele vyhledávám a ráda si u nich čtu. :-)
Víte, že si ráda chodím číst i na Váš blog? Dříve jsem o něm nevěděla, a jsem ráda, že nyní ano. :-)

7 Renata Štulcová Renata Štulcová | 4. října 2011 v 11:44 | Reagovat

[5]: A držím palce. Já mám na matyku VŠ :-D - což někdy dost zaráží lidi kolem knih. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama