Inspirace spisovatelky (25)

21. září 2011 v 21:47 | Renata Štulcová |  O psaní

Spisovatelova statečnost a sebedůvěra

Chtěla bych dnes psát o zdravém sebevědomí, ale slovo sebevědomí s sebou nese negativní ozvěnu. Když se o někom řekne, že je sebevědomý, myslí se to téměř vždy záporně. Proto budu dneska používat namísto sebevědomí slovo sebedůvěra.
.
Jak souvisí sebedůvěra s psaním a s odvahou a statečností za své dílo bojovat, aby se dostalo na pulty knihkupectví a ke čtenářům?
.
Každý píše z nějakého důvodu. Někdo se potřebuje vypsat z osobních trablů, někdo chce psaním zbohatnout, získat slávu, jiný touží vyprávět příběhy. Určitě byste přišli ještě na další důvody, proč lidé píšou nebo proč píšete právě vy (budu ráda, když je přidáte do komentářů).
Ale ať už má autor důvody ke psaní jakékoli, na to, aby román dokončil a cílevědomě šel za jeho vydáním, nutně potřebuje statečnost. Bohužel statečnost autora často likviduje právě malé sebevědomí, malá sebedůvěra ve vlastní schopnosti, která pomalu přerůstá v sebenedůvěru.
.
Mnozí mají v šuplíku buď nedokončený román, který odložili, nebo dokončený, za který se stydí a obávají se nabídnout ho nějakému nakladatelství. Pak se ptají, jak své obavy překonat. Jak získat sebedůvěru.
.
Autorovu sebedůvěru dokáže nahlodat hned několik zubů, kterým se autor může vyhnout:
.

Zub č. 1:

Srovnání svého díla s dílem literárního vzoru. Tedy pokud autor nějaký literární vzor má a stále k němu vzhlíží, chce psát jako paní nebo pán XY, přestože není pán nebo paní XY, hodně si sám ubližuje.
Já třeba žádné literární vzory nemám. Oblíbené autory ano, ale vůbec nehodlám psát jako oni, hodlám psát pouze jako "já" a s nikým se nesrovnávám.
.

Zub č. 2:

Sebedůvěra je velmi křehká věc a zlou kritikou lehce popraská. Jestli dáváte své dílo k posouzení rodině nebo přátelům, připravte se na to, že někdo z nich vám může poskytnout takovou kritiku, že se z ní hodně dlouho neotřepete. Proto berte jakoukoli kritiku s nadhledem. Zamyslete se nad ní, to ano, ale neberte ji příliš vážně. Nenechte druhé, aby vám příliš zasahovali do vaší práce.
.

Zub č. 3:

Sami k sobě buďte kritičtí, ale také to nepřehánějte.
.

Zub č. 4:

Vaše okolí si možná myslí, že jste podivíni, když píšete. Říkají vám, že byste se měli zvednout a jít dělat něco užitečnějšího, třeba umýt nádobí. Tak jim to nádobí umyjte, aby byl klid, ale pak se zase vraťte k psaní. Mimochodem, při mytí nádobí můžete promyslet další scénu.
.

Zub č. 5:

Sami sebe a svého psaní si nesmíte přestat vážit. Vy nejste přece omyl kosmu a vaše kniha není náhoda.
.
Více zubů mě nenapadá, jen bych ráda podotkla, že žádné náhody neexistují. A to, že mydlíte do PC váš příběh, je dáno hvězdami. Tak se jimi nechte vést. Případně si vzpomeňte na Senecovu moudrost, že statečnost míří ke hvězdám...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Elinor Elinor | E-mail | Web | 21. září 2011 v 21:54 | Reagovat

Jen takový sarkastický postřeh k psaní obecně: pokud vám nějaká zlá teta říká, že byste u psaní měli víc přemýšlet, neříká to proto, že by vás chtěla od psaní odradit. Naopak to s vámi myslí dobře. :-D

Nejlepší způsob, jak reagovat na negativní kritiku je - makat na sobě a napsat to líp. ;-) :-P

2 Elinor Elinor | E-mail | Web | 21. září 2011 v 22:03 | Reagovat

[1]: sebedůvěra obecně je hodně složité téma - ráda říkám, že člověk by neměl ven pustit nic, co by si nebyl ochotný (a ideálně i schopný) obhájit na koncilu v Kostnici. :-D

Touhle zásadou se i řídím, takže jsem dosti pomalý autor. Dát dohromady kus textu mi zabere spoustu času, holt když je jeden hyperkritický perfekcionista, snadno se mu stane, že se pomalu na týden zasekne na dvou odstavcích popisu vytahování šípu. :-D :-? Každopádně samo psaní se tím posouvá do jiné roviny. :-)

3 Profesor Profesor | 21. září 2011 v 22:14 | Reagovat

Proč píšu?
Básničky obvykle proto, že se chci z něčeho vypsat. Příběhy jak kdy. Některé proto, že se chci vypsat, většinu prostě proto, že mne napadnou. Jakožto zavilý šuplíkový pisálek s pozvolna mizejícím odporem k publikaci jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Nemám ušlechtilý ideál podělit se o své příběhy, udělat něčí svět hezčí, píšu proto, že to potřebuji, přetlak prostě musí ven.
V poslední době však začínám uvažovat o tom, že bych ráda něco vydala. Jednou.

Ad. zuby:
Zub 1.
Tady s vámi souhlasím. I když se se svými oblíbenci někdy srovnávám. Ale v poslední době začínám zjišťovat zajímavou věc. Čtu, čtu a najednou zjistím: Vždyť tohle jsem taky schopná napsat, podobně píšu!
Vždycky mě to hrozně překvapí a podnítí. Ti lídé přeci taky kdysi začínali.
Zub 2. a 3.
Já rodině své věci číst téměř nikdy nedávám. Sice o mém psaní vědí, fandí mi, ale jinak jde mimo ně. Je to jen má osobní věc.
Kmarádi mi tu a tam věci přečtou, ale spíš chválí, kritiku bohužel moc nedávají.
Zub 4.
Mně doma vždycky psát nechávali. Teď jsem dodělávala povídku do soutěže a nechali mě v klidu, i když bylo spoustu práce.
Já mám s přemýšlením nad scénami při práci problém - já při tom vždycky hrozně zpomalím nebo se zastavím, pracovat mi moc nejde. :-(
Zub 5.
Tuhle fázi už mám za sebou. Mně moc pomohl češtinář z gymplu. Říkal mi: "Hlavně nepřestávej psát..." A měl pravdu.

4 Profesor Profesor | 21. září 2011 v 22:17 | Reagovat

[3]: Když po sobě čtu komentář, zjišťuji, že jsem zapomněla na jednu věc. Na sebedůvěru.
Tam už kritikou psaní nikdo moc neuškodí. A vlastně ani nenaštve. Kde nic není, ani smrt nebere...

5 Sikar Sikar | Web | 21. září 2011 v 22:26 | Reagovat

Poznámka k zubu 2 - ve svém okolí mám nejkrutějšího možného kritika - otce. Když vzpomínám na dávné doby, napadá mě, že by nejednoho náctiletého pisálka dohnal k pláči a donutil přestat.

Takového člověka by potřeboval každý. Buď by pisatele donutil otevřít oči a uvědomit si, že za nic nestojí nebo - lépe - ho dohnal k tomu, aby zatnul zuby, pořádně s do toho opřel a makal, dokud se mu nepodařilo něčeho dosáhnout.

6 Elinor Elinor | E-mail | Web | 21. září 2011 v 22:44 | Reagovat

[5]: hm, nejsou tvůj otec a moje matka nějak příbuzní? :-D

ale bez srandy, když se dostala k mojí povídce z Žoldnéřů fantazie a pochválila ji, tak jsem ten šok další dva týdny rozdejchávala - máma jakožto literární kritik je neuvěřitelně sarkastická bestie chytající se každé prkotiny či neobratnosti, o věcných chybách nemluvě. ;-)  :-D Jeden píšící kamarád, který si - poté, co byl varován, co je zač - přímo řekl o kritiku (čekaje pochvalu, pochopitelně, lidé jsou naivní), byl zděšen komentářem, který se na její poměry nedal nazvat jinak než neobyčejně pozitivní, zdvořilý a milý. :-D

7 Siwa Siwa | Web | 21. září 2011 v 22:55 | Reagovat

Já začala psát sama kvůli sobě... Psala jsem už odmala, ale nikdy jsem nenapsala věc delší jak půl nebo jednu stránku. Jednou a táboře při přednášce o vesmíru - to si pamatuju doteď -, mi něco cvaklo v hlavě a já dostala chuť psát příběh. Začala jsem už tam, vymýšlela si jména i příběh... Aktuální se sice od toho liší ve všem, v čem to jde, ale hlavní je, že tamto byl spouštěč, bez něhož by to teď napsáno nebylo. Byla to první věc, u které jsem vydržela. Jsem u toho už přes dva roky. Mám pocit, že v ten den se ve mně prostě něco uvolnilo, něco přeměnilo, že s tím mám najednou takovou trpělivost a takový zápal.
Teprve po tom, co jsem se blížila ke konci, jsem začala přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdybych to jednou vydala. Nemohla jsem si myslet, že by ta slátanina vyšla, ale jak jsem to pak začala přepisovat, promýšlet, upravovat (nakonec jsem tím myšlením došla k tomu, že napíšu i jakýsi druhý díl), přišlo mi, že se šance zvyšuje. S tím "nepřestávat psát" naprosto souhlasím.
Nevím, jestli kniha vyjde, nebo zůstane v šuplíku jako první a ještě nepovedené dílo, a vyjde mi až druhý nebo třetí pokus o knihu (nehodlám totiž skončit hned po první "knize"), ale rozhodně ji dopíšu. Už jenom kvůli sobě, abych si mohla říct: "Napsala jsem knihu." Stále je to psaní pro mě, ale už přemýšlím i o vydávání, ale to je ještě hooodně daleko.

A k té sebedůvěře, abych psala přímo k tématu: Mám to štěstí, že moje drahá maminečka mi to zkritizuje tak, jak to cítí. Není to jako u většiny autorů (a jiných umělců), že to přátelé a hlavně rodina chválí, je to všechno krása, dokonalé, jsi rozená spisovatelka... a přitom o tom nic nevědí. Tuhle kritiku slyším, ale nemá cenu se jí moc zabývat. Teprve někdo nezávislý, který se nebojí říct pravdu, vypíchnout hlavně chyby, aby se člověk zlepšil, tak ti lidé jsou k nezaplacení. Nesmí to být ale hodnocení typu: "Je to hrůza." Pokud ten někdo nenapíše i to, co přesně je hrůza, co je na tom přesně špatně, tak si myslím, že se jen nudí, ani to nečetl, nebo mě jen chce shodit. Sebedůvěru ale v sebe sama mám, zatím, jsem na sebe pyšná, že jsem u toho tak dlouho vydržela. Znám spoustu lidí, co chtěly napsat knihu, ale nedokončily ji (nebo co je ještě horší, ani ji nezačali a přitom skuhrají, jak moc chtějí knihu vydat...). Takže se přiznávám, ano, jsem na sebe pyšná. Mám svůj cíl - překonat se, dopsat to, konečně u něčeho zůstat až do konce. A pak vytrvat v cestě za vydáním. Protože když už to člověk napíše, proč to nezkusit vydat? Když to nikdo nebude chtít, tak to nebude chtít, zůstane to v šuplíku. Ale co když se poštěstí a člověk svým přičiněním někoho pobaví, vylepší mu chvíle nudy, pomůže, potěší... :-D Za zkoušku člověk nic nedá. Jedině klesne sebevědomí, ale člověk musí být odolný. Vzít si kritiku k srdci, ale nenechat se jí srazit na zem. A pokud už, tak vstát.

Nemusím si tady v tom okénku jet zpátky, abych věděla, že jsem se nechala unést. Holt jsem taková. Snad to nevadí. :-D (A snad jsem řekla všechno, i když já vlastně nikdy neřeknu všechno, vždycky mám ještě něco, ale někdy to prostě musím utnout... :-D)

8 Siwa Siwa | Web | 21. září 2011 v 22:55 | Reagovat

[7]: To jsem se ale rozepsala TAK MOC?! O_O

9 Sikar Sikar | Web | 21. září 2011 v 23:06 | Reagovat

[6]: No tak u něj se pozná, že se mu povídka líbila, velice jednoduše. Týden o ní neřekne ani slovo, dokud to z něj nevypáčím.

Ale jak najde jeden detail...uf

10 Siwa Siwa | Web | 21. září 2011 v 23:09 | Reagovat

[7]: Nekoukejte na chyby! Nekoukejte na chyby! Nečetla jsem to po sobě, teprve až když jsem to uveřejnila. Nekoukejte na ty chyby! Ježiš! Jak jsem takové věci pohla napsat! No fuj! Nekoukejte na to!!!
:-D

11 Beckuska Beckuska | 22. září 2011 v 6:51 | Reagovat

Já mám v hlavě příběh a toužím si ho v té hlavě srovnat, když ho napíšu, myšlenky přestanou skákat a srovnají se do příběhu. Jsem totiž snílek a přeskakuju volně od začátku do konce.

12 Tammy Tammy | Web | 22. září 2011 v 14:45 | Reagovat

Já ani nevím, proč píšu, asi že je to taková moje přirozenost. Něco mě napadne, nějaký příběh/námět/myšlenka a prostě mi to nedá a musím to sepsat. Ikdyž bych radši taky jednou napsala něco pořádného než nějakou povídku. Asi je to tím, že psaní je jednou z mála věcí, které umím. A když ti něco jde, má se to rozvíjet. A obvykle za to taky chceš ocenění - za co jiného bys chtěl ocenění než za to, co tě baví a jde ti? Takže tak. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama