Září 2011

Inspirace spisovatelky (28)

28. září 2011 v 17:45 | Renata Štulcová |  O psaní

O jménech nejen v Rafaelově škole

Omlouvám se všem, kdo ráno četli část dnešní inspirace pod jiným názvem. Ale potřebuju téma jmen dostat do rubriky Učebnice i Inspirace, proto nyní prodloužený článek publikuju znovu, samozřejmě je v něm oproti dopolednímu článku něco více o pramenech, z nichž jsem při psaní vyšla.
.
Kdykoli mám pojmenovat hrdiny svých knih, vybírám jména, která nejsou ani nápadná ani nenápadná. Nejlepší se mi jeví zlatá střední cesta. Zároveň přemýšlím, zda se jméno hodí k postavě, k jejím vlastnostem. Ale takhle postupuje určitě každý autor.
Samozřejmě nyní někdo může namítnout, že např. v Rafaelově škole už narazil na extra podivná jména, a přitom já tady tvrdím něco o zlaté střední cestě.
Tak jak to tedy je?
.
Rafaelova škola je knihou, v níž se setkáváme s bytostmi naší české mytologie, o které mnozí amatérsky tvrdí, že je zapomenuta. Naštěstí není, pouze prokousávání k ní bylo zdlouhavé, zabralo mi roky hledání, čtení a přemýšlení nad etymologií, historií a souvislostmi. A hodně mi pomohlo genetické testování evropského obyvatelstva.
.
Naše česká mytologie vyrostla na keltsko-řecko-slovanském základu, jak jste si už možná stihli všimnout při čtení Rafaelovy školy. Proč zrovna na keltsko-řecko-slovanském?
Odpověď je zcela jednoduchá. Když se podíváte na evropské genetické výzkumy DNA obyvatel Evropy, zjistíte, že přibližně 70% v našich genech v ČR je po předcích, kteří tady přežili dobu ledovou, a po indoevropských kmenech, které po době ledové přicházely přes Řecko do Evropy a sem k nám, aby se v naší kotlině zformovala pravlast Keltů. Slovanských genů ze 6. stol. n. l. máme 30%.
Náš krásný jazyk čeština nemá s geny mnoho společného, je to jazyk slovanský, ale mnoho slov má původ v gaelic, tj. keltštině (např. slovo brouk).
Číselné údaje o procentech jsem napsala od oka, nejsou podstatné. Podstatné jsou naše staré pohádky, které vznikly z pradávných keltských a předkeltských mýtů, kdy tady v chladné éře lidé lovili mamuty.
Tyto příběhy mě dovedly k dlouhému studiu evropských i asijských mytologií. Tím studiem jsme získala mnoho motivů a nápadů, které do svých knih vkládám.
.
Dějištěm Rafaelovy školy není jen tajemné Berounsko a Křivoklátsko, časem se dostaneme i dál v Hercynském lese či hvozdu, který před tisíci lety opravdu pokrýval Evropu od Britských ostrovů až po Bospor. Kdo jste se již rozhlédli po jižní Evropě, víte, že tam nějaké zvlášť pěkné lesy nemají. Bohužel, některé národy si nechaly les spást ovcemi. Středomoří vlastně postihla ekologická katastrofa v dobách, kdy na Zemi nekouřil komín jediné chemičky.
.

A nyní ke jménům, která se některým čtenářům zdála podivná

.
Médea - ehm, úžasnou čarodějku Médeu z řeckých bájí snad musí znát každý. Ale musíte si přečíst, čili v knihovně doslova vyhrabat skutečné řecké mýty, ne žádné zkráceniny pro děti. Hlavně nevěřte současným fantasy zpracováním, ať knižním nebo filmovým. Iason, do něhož se Médea zamilovala, byl namachrovaný svalovec, který ji využil. Chtěl se stát králem. A když se jím nestal, odkopl ji a vzal si jinou.
.
Pan (Černunnos) - Pan je řecká varianta a znamená Všeobsahující. Vládl všemu. Černunnos je keltská varianta a znamená Rohatý.
.
Puk - před mnoha tisíci lety jeho jméno vzniklo z keltského bog - duch. A vždy označoval rošťáckého ducha podobného vzhledově Černunnovi (Panovi). Proto jsem z nich udělala syna a otce.
.
Aine - neboli Zářivá, jméno prastaré bohyně z doby kamenné
.
Arthos - jiná podoba keltského jména Arthur, art má dva významy: keltsky medvěd či kámen
.
Basileus - toto označení se používalo už v dobách mykénských pro vládce
.
Marina, Marena - znamená "ze zářivého, z jezera"
.
Meluzína - zářivá
.
Kelaíno Temnomraká - jedna ze sirén, či harpyjí
.
Otolienka - ze slovenské pohádky, kde byla topolovou a jabloňovou dryádou
.
Plantefolie - opravdu znamená "bláznivé kvítko", jméno jsem si nevymyslela, ale našla v historii. Byl to šašek vévody Jana z Berry, žil kolem roku 1376. Je spojen s krajem Meluzíny.
.
Kydippé - též postava z řeckých mýtů, kněžka bohyně Héry
.
Deana Artio - Artio je medvědí bohyně (to jste si v kapitole 20 v tercii určitě všimli), keltská varianta řecké Artemis
.
Flóra - bohyně květin a rostlin. Původně řecká víla jara a květin Chloris, kterou Římané přejmenovali na Floru, a tohle jméno je u nás známé. Proto jsem dala jménu Flora přednost před Chloris.
.
To jsou zvláštní jména, s nimiž jste se do dneška do 27.9.2011 mohli v Rafaelově škole setkat. Další postupně přibudou během dalších pěti a půl dílu.
.
PS: Možná jsem na někoho zapomněla... Na paní Albu, úmyslně. Na setkání s ní je ještě čas. :-)

Vílí kniha a jména hrdinů

28. září 2011 v 8:50 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy
Kdykoli mám pojmenovat hrdiny svých knih, vybírám jména, která nejsou ani nápadná ani nenápadná. Nejlepší se mi jeví zlatá střední cesta. Zároveň přemýšlím, zda se jméno hodí k postavě, k jejím vlastnostem. Ale takhle postupuje určitě každý autor.
Samozřejmě nyní někdo může namítnout, že např. v Rafaelově škole už narazil na extra podivná jména, a přitom já tady tvrdím něco o zlaté střední cestě.
Tak jak to tedy je?
.
Rafaelova škola je knihou, v níž se setkáváme s bytostmi naší české mytologie, o které mnozí amatérsky tvrdí, že je zapomenuta. Naštěstí není, pouze prokousávání k ní bylo zdlouhavé, zabralo mi roky hledání, čtení a přemýšlení nad etymologií, historií a souvislostmi.
.
Tato naše česká mytologie vyrostla na keltsko-řecko-slovanském základu, jak jste si už možná stihli všimnout při čtení Rafaelovy školy.
.

A nyní již k jménům, která se některým čtenářům zdála podivná

.
Médea - ehm, úžasnou čarodějku Médeu z řeckých bájí snad musí znát každý. Ale musíte si přečíst, čili v knihovně doslova vyhrabat skutečné řecké mýty, ne žádné zkráceniny pro děti. Hlavně nevěřte současným fantasy zpracováním, ať knižním nebo filmovým. Iason, do něhož se Médea zamilovala, byl namachrovaný svalovec, který ji využil. Chtěl se stát králem. A když se jím nestal, odkopl ji a vzal si jinou.
.
Pan (Černunnos) - Pan je řecká varianta a znamená Všeobsahující. Vládl všemu. Černunnos je keltská varianta a znamená Rohatý.
.
Puk - před mnoha tisíci lety jeho jméno vzniklo z keltského bog - duch. A vždy označoval rošťáckého ducha podobného vzhledově Černunnovi (Panovi). Proto jsem z nich udělala syna a otce.
.
Aine - neboli Zářivá, jméno prastaré bohyně z doby kamenné
.
Arthos - jiná podoba keltského jména Arthur, art má dva významy: keltsky medvěd či kámen
.
Basileus - toto označení se používalo už v dobách mykénských pro vládce
.
Marina, Marena - znamená "ze zářivého, z jezera"
.
Meluzína - zářivá
.
Kelaíno Temnomraká - jedna ze sirén, či harpyjí
.
Otolienka - ze slovenské pohádky, kde byla topolovou a jabloňovou dryádou
.
Plantefolie - opravdu znamená "bláznivé kvítko", jméno jsem si nevymyslela, ale našla v historii. Byl to šašek vévody Jana z Berry, žil kolem roku 1376. Je spojen s krajem Meluzíny.
.
Kydippé - též postava z řeckých mýtů, kněžka bohyně Héry
.
Deana Artio - Artio je medvědí bohyně (to jste si v kapitole 20 v tercii určitě všimli), keltská varianta řecké Artemis
.
Flóra - bohyně květin a rostlin. Původně řecká víla jara a květin Chloris, kterou Římané přejmenovali na Floru, a tohle jméno je u nás známé. Proto jsem dala jménu Flora přednost před Chloris.
.
To jsou zvláštní jména, s nimiž jste se do dneška do 27.9.2011 mohli v Rafaelově škole setkat. Další postupně přibudou během dalších pěti a půl dílu.
.
PS: Možná jsem na někoho zapomněla... Na paní Albu, úmyslně. Na setkání s ní je ještě čas. :-)

Inspirace spisovatelky (27)

26. září 2011 v 16:00 | Renata Štulcová |  O psaní

Knihy a zásvětí

Některé věci kolem psaní knih se pohybují mezi nebem a zemí. Nebo jak kdysi naši předkové říkali: mezi naším světem a zásvětím.
.
V pátek 23. 9. jsem besedovala v knihovně v Praze v Břevnově. A při besedách jsem zažila něco zvláštního.
.
Čtenáři Rafaelovy školy vědí, že hrdinkou Rafaelovy školy je dívka Marina.
.
V první skupině dětí, které na besedu přišly, se objevil kluk jménem Marin.
.
Ve druhé skupině chlapec se jménem Rafael.
.
Kniha má stejno zkratku jako je můj monogram - RŠ.
.
Navíc vychází ve stejném znamení, v jakém jsem se narodila já.
.
Doufám, že to vše jsou šťastná znamení pro příběh, který vychází jako skutečná papírová kniha právě dneska v pondělí 26. 9. 2011
.
A já samozřejmě dál a dál pracuju na dalších kapitolách, které zatím můžete číst tady na blogu.
.
PS: Taky se vám při psaní stávají věci, které patří mezi nebe a zemi?

Inspirace spisovatelky (26)

25. září 2011 v 18:01 | Renata Štulcová |  O psaní

Děj oktalogie a jeho křivka

Článek nebude samozřejmě o matematice, ačkoli matematika se opravdu skrývá ve všem. Kdyby tomu tak nebylo, kosmos by se sesypal.
To, co na dalších řádcích popisuju, vypadá velmi vědecky, ale vězte, že každý, kdo má spisovatelské nadání, má tyto znalosti vrozené a používá je intuitivně. Avšak při psaní vůbec neškodí, když se autor nad dílem v klidu zastaví a zamyslí.
.
Už Aristotelés vyzkoumal, že děj prastarých příběhů běží vždy vzhůru po křivce. Jednu takovou jsem od oka teď vyrobila.
.

.
Jeďte očima po křivce. Vlevo se příběh rozjíždí, nabírá obrátky a nakonec stoupá vpravo vzhůru v tzv. "holyvůdském" finále, v němž dostanete odpovědi na základní otázku knihy, kde se vyřeší cesta hrdiny... Celkem jednoduchý a logický způsob, jak udržet čtenářův či ve filmu divákův zájem, ne?
.
Každá kniha Rafaelovy školy (RŠ) je příběh sám o sobě, má vlastní křivku. Na konci každé knihy se něco uzavře, vyřeší, ať už happy endem nebo smutnějším koncem. Zároveň je křivka každé knihy pevně vsazena do celkového příběhu. Osm malých křivek jednotlivých knih pak působí jako navěšená záclona.
.


.
V každé z osmi knih čtenář dostane nové informace a nápovědy týkající se celkového příběhu.
Samozřejmě, když celý příběh šplhá po oblouku křivky, vyvíjí se a mění na tom oblouku i hrdinové. Ale zase: ani lidé v běžném životě se nemění ze dne na den, tak ani Marina se nezmění o 180o během prvních tří dílů. Ona se mění, ale nesmíme zapomenout, že má na svůj vývoj osm knih, osm let.
.
Na tempo vývoje příběhu a vývoje hrdinů musím myslet, protože při psaní dlouhých řad je snadné podlehnout netrpělivosti a příliš brzy odhalit čtenářům všechny zvraty, záhady a zajímavosti, které mám připravené. Kdybych ve snaze ohromit čtenáře předběhla sama sebe, zkazila bych celou oktalogii.
.
Každá z knih je výš a výš na křivce, tudíž musí být zajímavější než ta předchozí a co nejméně očekávaná. Prostě spisovatel by si neměl hned vystřílet všechnu munici, když se pouští do takového projektu.
.
Mimochodem, občas se mi stává, že se nějaký prvek, maličká zápletka, komplikace začne vnucovat a chce být zařazena v předtermínu. "A kšá," říkám jí. "Pryč, pryč. Ty patříš přece do pátého dílu a já jsem teprve ve třetím."
.
PS: Taky musíte některé nápady odhánět a posílat zpátky do fronty?
.

Inspirace spisovatelky (25)

21. září 2011 v 21:47 | Renata Štulcová |  O psaní

Spisovatelova statečnost a sebedůvěra

Chtěla bych dnes psát o zdravém sebevědomí, ale slovo sebevědomí s sebou nese negativní ozvěnu. Když se o někom řekne, že je sebevědomý, myslí se to téměř vždy záporně. Proto budu dneska používat namísto sebevědomí slovo sebedůvěra.
.
Jak souvisí sebedůvěra s psaním a s odvahou a statečností za své dílo bojovat, aby se dostalo na pulty knihkupectví a ke čtenářům?
.
Každý píše z nějakého důvodu. Někdo se potřebuje vypsat z osobních trablů, někdo chce psaním zbohatnout, získat slávu, jiný touží vyprávět příběhy. Určitě byste přišli ještě na další důvody, proč lidé píšou nebo proč píšete právě vy (budu ráda, když je přidáte do komentářů).
Ale ať už má autor důvody ke psaní jakékoli, na to, aby román dokončil a cílevědomě šel za jeho vydáním, nutně potřebuje statečnost. Bohužel statečnost autora často likviduje právě malé sebevědomí, malá sebedůvěra ve vlastní schopnosti, která pomalu přerůstá v sebenedůvěru.
.
Mnozí mají v šuplíku buď nedokončený román, který odložili, nebo dokončený, za který se stydí a obávají se nabídnout ho nějakému nakladatelství. Pak se ptají, jak své obavy překonat. Jak získat sebedůvěru.
.
Autorovu sebedůvěru dokáže nahlodat hned několik zubů, kterým se autor může vyhnout:
.

Zub č. 1:

Srovnání svého díla s dílem literárního vzoru. Tedy pokud autor nějaký literární vzor má a stále k němu vzhlíží, chce psát jako paní nebo pán XY, přestože není pán nebo paní XY, hodně si sám ubližuje.
Já třeba žádné literární vzory nemám. Oblíbené autory ano, ale vůbec nehodlám psát jako oni, hodlám psát pouze jako "já" a s nikým se nesrovnávám.
.

Zub č. 2:

Sebedůvěra je velmi křehká věc a zlou kritikou lehce popraská. Jestli dáváte své dílo k posouzení rodině nebo přátelům, připravte se na to, že někdo z nich vám může poskytnout takovou kritiku, že se z ní hodně dlouho neotřepete. Proto berte jakoukoli kritiku s nadhledem. Zamyslete se nad ní, to ano, ale neberte ji příliš vážně. Nenechte druhé, aby vám příliš zasahovali do vaší práce.
.

Zub č. 3:

Sami k sobě buďte kritičtí, ale také to nepřehánějte.
.

Zub č. 4:

Vaše okolí si možná myslí, že jste podivíni, když píšete. Říkají vám, že byste se měli zvednout a jít dělat něco užitečnějšího, třeba umýt nádobí. Tak jim to nádobí umyjte, aby byl klid, ale pak se zase vraťte k psaní. Mimochodem, při mytí nádobí můžete promyslet další scénu.
.

Zub č. 5:

Sami sebe a svého psaní si nesmíte přestat vážit. Vy nejste přece omyl kosmu a vaše kniha není náhoda.
.
Více zubů mě nenapadá, jen bych ráda podotkla, že žádné náhody neexistují. A to, že mydlíte do PC váš příběh, je dáno hvězdami. Tak se jimi nechte vést. Případně si vzpomeňte na Senecovu moudrost, že statečnost míří ke hvězdám...

Inspirace spisovatelky (24)

19. září 2011 v 21:05 | Renata Štulcová |  O psaní

Rituály spisovatelky


Kdykoli se mě někdo zeptá, jaké to je sednout si k počítači a psát, tak si vybavím následující scénu: Je letní den. Sedím u kuchyňského stolu, přede mnou zapnutý notebook, vedle něj se kouří ze šálku zeleného čaje, a já zírám, jak vánek pohupuje větvemi ořešáku před oknem, a přitom zkoumám, jaká bude letos úroda ořechů. Pak se přižene s rámusem straka, natřásá se na větvi, kolem okna proletí motýl...
.
Moje psací rituály jsou v podstatě velmi jednoduché.
.
Ráno se obléknu, jako kdybych měla odejít do práce. Uvařím si tři hrnky zeleného čaje, dva přikryju pokličkami, aby mi hned nevychladly. Pustím si PC, abych si přečetla maily. Poté PC vypnu a vybalím notebook, který nemám připojený na internet.
.
Pročítám si, co jsem napsala včera a vepisuju další myšlenky, věty, vylepšuju popisy lidí, akcí nebo prostředí.
.
Potom píšu první verzi pokračování a přitom: 1. sleduju ořešák 2. pokud dopiju všechen čaj, jdu si uvařit další 3. vařím oběd 4. poslouchám hudbu a občas i ticho 5. po každém odstavci se projdu po bytě nebo na balkon 6. po každé větě zmáčknu CTRL+S a po určité době vše ukládám ještě na flash disc 7. peru 8. zalévám kytky. Vlastně to vypadá, že trpím jakýmsi druhem hyperaktivity.
.
Když usoudím, že pro dnešek by to "psaní" stačilo, nebo když se ještě necítím na zapsání dalších scén, nadatluju si na konec textu v bodech, jak hodlám pokračovat. Ty body si hodím i na papír, který mi zůstane ležet na stole, a notebook uklidím. Zítra je taky den, řeknu si, a jdu konat něco jiného. Při manuální práci se dobře promýšlí vylepšení toho, co jsem právě napsala, a také detaily pokračování.
.
K mailům a internetu se vracím až zase k večeru. Je to žrout času, proto když píšu, nemám pro jistotu připojení. ;-)
.
PS: Jaké rituály při psaní máte vy? Jste přitom připojeni na internet a odoláte mu?

Inspirace spisovatelky 23a

18. září 2011 v 17:58 | Renata Štulcová

Cliffhanger

Ačkoli začínám anglicky, inspirace bude opět o psaní, tedy ne žádné doučko z ájiny. Určitě víte, že cliff je anglicky útes a hanger znamená ramínko, poutko, zavěšovátko... Když bych chtěla analogicky pokračovat a uvědomím si, že coathanger je ramínko na kabáty a šaty, tak cliffhanger je ramínko na útesy. Jó, některé věci se prostě doslova překládat nedají.
.
Cliffhanger v přeneseném významu je v literatuře dramatický závěr knihy nebo kapitoly, kdy hrdina zůstává v nevyřešené často velmi nebezpečné situaci a my jako čtenáři jen konstatujeme: Zase to skončilo v tom nejnapínavějším...
.
Sílu cliffhangerů jsem si uvědomila po sametové revoluci, kdy k nám pronikly v soukromých televizích první romantické telenovely. Nejsem televizní maniak, televizi jsem ani tenkrát nevěnovala příliš pozornost, a nechápala jsem, co přiměje inteligentní lidi dennodenně, ať se děje, co se děje, upalovat na pátou domů a přilepit se k televizi.
Pak jsem jedno léto měla zraněnou nohu, a abych přes den nebyla doma tak docela sama, pouštěla jsem si jeden romantický televizní kanál. Konečně jsem pochopila sílu cliffhangerů. Přestože se během 50 minut v jednom díle nic neudálo, zakončení zaručovalo, že zítra se diváci zase vrátí. Stačilo, že někdo na konci vyslovil překvapivou větu, že hrdina se chystal hrdinku políbit, že někdo neočekávaný vstoupil do místnosti atd.
.
Vzpomínala jsem, že takové cliffhangery se používaly i v tisku. Dříve bylo běžné, že v novinách a časopisech vycházely na pokračování knihy spisovatelů. V cizině je tomu tak dodnes. U nás se knihám na pokračování v tisku příliš nefandí. Nedávno jedna kniha od známého spisovatele v tisku vycházela, ale ohlasy neměla žádné. Já se přiznám, že jako čtenář jsem odpadla po druhém dílu.
.
Jako geniálního tvůrce cliffhangerů vzpomenu slavného Alexandra Dumase, jehož mušketýři vycházeli v pařížských novinách Le Siecle. Dumas psal v tom svém 19. století Mušketýry jako sitcom, telenovelu. Potřeboval pro svou obživu udržet čtenáře po celý týden v napětí, aby si zase po sedmi dnech ty noviny nadšeně koupili. Proto každou kapitolu završuje cliffhangerem.
.
Kdo doma Mušketýry máte, můžete zalistovat se mnou.
Například kapitola XIV. z prvního dílu končí slovy kardinála ke králi: "Nezapomeňte, Sire, královně před slavností připomenout, jak moc si na ní přejete vidět ty skvostné diamantové přívěsky."
.
Nebo v kapitole XIII. z druhého dílu autor píše: A zatímco naši tři přátelé vcházeli do síně, stoupal kardinál po schodech nahoru jako někdo, kdo nepotřebuje průvodce, neboť cestu dobře zná.
.
Termín cliffhanger je sice asi tak sto let starý, v literatuře se ale používá odedávna. Tak například Šeherezáda skončila každou noc své vyprávění v takovém momentě, aby ji její manžel nedokázal popravit. Kdyby ji popravil, nedozvěděl by se pokračování příběhu.
.
Odjakživa jsem se snažila ve svých knihách o cliffhangery, ale úplně do krve mi přešly až nyní s psaním Rafaelovy školy.
.
Ono zase není tak jednoduché vložit na závěr kapitoly cliffhanger, aby nepůsobil jako pěst na oko.
.
Příběh je potřeba stavět jako pohoří. Vrcholy představují napětí, údolí uklidnění, nějaké legrácky. Cliffhangery jsou vrcholy osmitisícovek v mracích, které čtenář nedokáže odhalit a musí si počkat, až mu ty mraky v další kapitole odvanete.
.
Důležité je, aby spisovatel na začátku další kapitoly ještě čtenáře udržel v napětí, aby neodhaloval rozřešení v prvních větách. Spisovatel si s napětím hraje, táhne čtenáře, ale ne příliš dlouho. Citem každý dokáže odhadnout, že teď už nastal čas odhalit vrchol Mount Everestu.
.
Na závěr, co mě právě napadlo: Kdo zná Mušketýry jen z filmu, o spisovatelovy cliffhangery přišel. Prostě kniha je kniha.

Inspirace spisovatelky (22)

17. září 2011 v 20:25 | Renata Štulcová |  O psaní

O odvaze a statečnosti

Ano, dneska vyprávím o odvaze a statečnosti. O té odvaze a statečnosti, kterou spisovatel potřebuje, aby mohl být spisovatelem. Jak mě taková myšlenka napadla?
.
Když jsem začala psát, věděla to jen má rodina. Když mi vyšla první kniha, pochlubila jsem se všem přátelům a známým teprve po čtvrt roce, kdy kniha spatřila světlo světa. Dodnes o knihách nezačínám sama hovořit před známými, a před neznámými se s knihami nechlubím vůbec.
Zato velmi často se mezi řečí s různými lidmi, kteří netuší, že mám na svém kontě sedm knih, dozvídám, že ten a ten je spisovatel, už toho tolik napsal, má doma tolik hotových věcí. A když se ptám, zda svoje rukopisy nabídl nakladatelství, dozvídám se, že to přece nejde, jen tak tam do Prahy něco poslat...
.
Všechno jde, když se chce. Líná huba, holé neštěstí... A určitě byste si vzpomněli na další moudrá přísloví našich předků. Mně se ještě moc líbí citát, který vyslovil Seneca: Statečnost míří ke hvězdám, strach ke smrti.
.
Nikdo se nedočká vydání své knihy, když o vydání bude jen snít a planě mluvit a zároveň pomlouvat ty, kterým už knihy vyšly.
Když má někdo doma hotový rukopis, který považuje za dobrou knihu, když cítí v srdci, že je to dobrý nový příběh, nepotřebuje získat desítky pochvalných komentářů od kamarádů, aby dostal odvahu k odeslání rukopisu.
Kamarádi nejsou nakladatelé, neznají zákonitosti knižního trhu, a navíc mohou chválit právě z té kamarádskosti. Nebo naopak taky píšou a závist v nich začne hlodat a na přečteném rukopisu mohou hledat mouchy.
.
Prostě když má člověk hotový rukopis, musí sám sebrat odvahu a odeslat synopsi (obsah příběhu) a ukázky nakladatelům.
Jak to má vypadat, píšu na konci třetí inspirace
.
.
Odešle-li člověk nabídku, pak si nesmí dělat hlavu z toho, že bude třeba stokrát odmítnut. Je potřeba šetřit síly, neboť další dávka odvahy bude nutná, až konečně kniha vyjde. Knižní prvotina bude podrobena někdy i nemilosrdné kritice čtenářů.
.
Když se kniha bude dobře prodávat, tak tím na sebe spisovatel přivolá nepříjemné recenzenty. Ale hlavně - úspěch způsobí, že neúspěšní spisovatelé se do vás v literárním zákulisí pustí. A pěkně zostra. Zvláště když se vám podaří napsat dobrou knihu v žánru, na nějž si oni dělali nárok.
.
Tak je to v každé profesi, že jeden něco dělá a nejmíň deset neumělů se snaží mu tu práci překazit či alespoň ho bokem pomlouvat.
Spisovatel však musí být statečný, žádné pomluvy ho nesmí zastrašit a zastavit v další práci. Na místě je též ostražitost, protože občas jedna zlá pomluva dokáže nadělat neuvěřitelnou škodu. Spisovatel by se neměl bát za své knihy, příběhy a myšlenky bojovat.
.
Odvahu potřebuje autor také v případě, že nechce stále psát knihy stejného ražení. Pokud je spisovatel typ tvořivý, potřebuje zariskovat a zkusit jiný žánr.
Jenže v případě, kdy zkusíte vytvořit něco jiného, často se stane, že ztratíte čtenáře. Přitom nakladatel potřebuje, aby se vaše knihy stále prodávaly, tudíž abyste neexperimentovali. A tak musí spisovatel očekávat odmítnutí i od svého vydavatele a když se tak stane, je potřeba nehroutit se, nýbrž hledat jinou možnost, jiného nakladatele.
.
Vždycky si říkám: "Když to nejde tak, půjde to jinak."
.
"No jo," přemýšlejí teď možná někteří z vás, "ale kam teda mám ten rukopis poslat?"
.
První věc je, zamyslet se nad tím, o jaký žánr se v případě vašeho rukopisu jedná. Podle toho si vygůglíte nakladatelství, v kontaktech redaktory a prostě to risknete.
Některá nakladatelství mají dokonce přímo odesílací formulář, kde jim můžete nabídku na knihu vypsat.
No, a některá nakladatelství vyhlašují soutěže, do kterých jim můžete rukopis zaslat.
.
Tak se do toho odvážně pusťte a nezapomeňte: Statečnost míří ke hvězdám...

Inspirace spisovatelky (21)

14. září 2011 v 20:31 | Renata Štulcová |  O psaní

Pestrá četba

aneb

Jak se vaše kniha dostane mezi 250 nejvýznamnějších knih světa pro mládež

.
Těžko se mi říká, co čtu. Čtu totiž všechno, co mi přijde pod ruku, a občas si ani nepamatuju, jak se kniha jmenovala a kdo ji napsal. Čtu romány, vědecká díla i brak. Nejenže mě to tak baví, ale osobně si myslím, že lidé, kteří píšou, by měli číst různorodou literaturu, neomezovat se v jednom žánru.
.
Má nejoblíbenější knížka se do kabelky nevejde. Jsou to totiž Staré pověsti české, které miluji přímo nekriticky. Čtu je od již chvíle, kdy jsem se naučila číst. Vždy mě nadchne jejich vznešený jazyk, nadchnou mě nádherné příběhy téhle země. Z okna naší kuchyně je vidět Říp jako na dlani. Když pak čtu slova "… za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu…" a zvednu hlavu, vidím do Polabí na Říp a jsem pověstí naprosto pohlcená. Je těžké vybrat úplně tu "nej" pověst. Každá má své ojedinělé kouzlo. Díky Starým pověstem českým jsem napsala Nemetonburk a knížku nazvanou Růže a krokvice. Též Mojmír - Cesta pravého krále vychází z nedopovězené pověsti Aloise Jiráska.
.

A nyní k ocenění nazvanému White Raven.

.
Mnoho let je White Raven ocenění pro výjimečná literární díla v oblasti literatury pro děti a mládež. Největší světová mezinárodní knihovna literatury pro děti a mládež - Internationale Jugendbibliothek v Mnichově - vydává každý rok katalog 250 výjimečných knih světa z několika tisíců, které jim nakladatelé z celého světa zasílají.
Moje kniha Růže a krokvice byla oceněna cenou White Raven 2010 a zařazena do katalogu White Ravens 2010, který byl vydán v březnu a 25. 3. 2010 představen na největším světovém veletrhu dětské knihy v Bologni v Itálii.
Knihy oceněné cenou White Raven byly vystaveny na veletrhu v Bologni a postupně během roku putovaly po celém světě.
A já bych vlastně měla děkovat Aloisi Jiráskovi. A z toho všeho plyne, že cokoli přečteme, je pro nás jako autory cenné. Nikdy nevíme, kdy se nám to bude hodit.
.

A nyní k dalším knihám.

.
Jako školák jsem přečítala sestře, když byla nemocná. Moje sestra si vždy vybírala z pohádek od Boženy Němcové nebo K. J. Erbena. A jelikož byla jako dítě často nemocná, umím dnes tyto pohádky téměř zpaměti. A obdivuju je stejně jako Staré pověsti české.
.
Kniha, jež mě velmi zaujala jako dítě, byl Pan Auťák a templáři. Od té chvíle se mi templáři zaryli pod kůži, až jsem si jednoho obsadila do Růže a krokvice a další se objevují v Mojmírovi.
.
Během školní docházky jsem z knihovny nosila domů plné síťovky knih. Převažovaly knihy dobrodružné: Verneovky, Mayovky. Z nich jsem pak přešla na Tři mušketýry a později na Jméno růže od Umberta Eca a horory E. A. Poea. Ale samozřejmě jsem si mezi nimi střihla spousty dívčí četby.
.
Po revoluci jsem zjistila, že Umberto Eco nenapsal jen Jméno růže, a tak jsem zaplnila knihovničku jeho esejemi a dalšími romány.
.
Na střední škole jsem se potkala s Tolkienem. Do Pána prstenů jsem byla naprosto ponořená. Dodnes když ho čtu, neslyším, nevím o světě kolem. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na vysoké škole při přednáškách a seminářích z geologie zjistila, že si Tolkien vůbec nic nevymyslel. On dokonale mytologickým způsobem popsal etapy vývoje Země. Později jsem objevila také jeho jazykovědné práce, eseje a překlady ze střední angličtiny. Takový Sir Gawain and the Green Knight je úchvatným středověkým rytířským eposem.
.
Vůbec středověké rytířské eposy mě zvlášť zajímají. Mám na mysli ne ty převyprávěné ale přímo přepsané ze středověkých manuskriptů jako je Smrt krále Artuše a Parsifal a Titurel. Je v nich zvláštní síla a osudovost. Často mě v nich fascinuje naprosto iracionální chování hrdinů, za nímž se ukrývají prastaré keltské mýty.
.
A když už jsem u těch rytířů, nedám dopustit na román Ivanhoe od Sira Waltera Scotta.
.
Aby to nevypadalo, že čtu jen knížky tohoto ražení, musím zmínit jednu válečnou z 20. století. The Naked and the Dead od Normana Mailera byla kromě mnoha jiných moje povinná vysokoškolská četba. Když jsem knihu otvírala, šklebila jsem se nad jejím rozsahem. Nakonec jsem ji četla jedním dechem tři dny. Ta kniha na mne kouká z knihovničky, už nikdy neseberu odvahu se do ní začíst znovu, ale navždy si ji budu pamatovat. Tak silně totiž Mailer popisuje šílenost války.
.
Za nejlepší knihu pro děti považuji Toma Sawyera. K této knize není co dodat. A děti dodnes mají v oblibě film Páni kluci, který byl na motivy knihy natočen.
.
Trochu legrace na konec: úplně náhodou se ke mně dostala kniha Benjamina Kurase As Golem goes. Byla u mě zapomenuta, zůstala mi, tak jsem si ji přečetla. Musela jsem se u ní zamýšlet i smát. Proto, když jsem objevila, že vyšla kniha stejného autora nazvaná Češi na vlásku, hned jsem si ji koupila.
.
A úplně nakonec: Kdyby geolog Václav Cílek vydával každý měsíc jednu knihu, bylo by mi to málo. Mám z jeho děl doma úplnou sbírku. U jeho esejů a úvah se dobře přemýšlí, člověk žasne nad nečekanými souvislostmi a dostává impulzy pro další přemýšlení. Musím přiznat, že i Václav Cílek mi pomáhá při tvorbě mých knih.
.
A pak ještě čtu: dektektivky, sci-fi, humoristické romány, horory (třeba Kinga), komiksy, Shakespeara, ženskou literaturu, Máchu, Nezvala, Gabriela Garcíu Márqueze, Irvinga, Waltariho, Čapka, Komenského... atd. atd. -
- no vždyť já vám říkala, že čtu všechno. Mrkající

Inspirace spisovatelky (20)

12. září 2011 v 21:28 | Renata Štulcová |  O psaní

Jak vymyslet děj


Samozřejmě že vám nenabídnu stoprocentní recept. Žádný kurz tvůrčího psaní nebo dokonce škola neudělají z člověka spisovatele. A stejně tak - já vám tady sice píšu, jak na určité věci pohlížím, jak je řeším, ale vy je můžete řešit úplně jinak a také to bude správně.
.
Jak vymyslet děj zkusím popsat na první knize Rafaelovy školy, kdo jste ji na blogu četli, budete více v obraze. Ale pokusím se to nyní napsat tak, aby rozuměli i ti, kdo Rafaelovu školu neznají.
.
Námětem první knihy bylo: Marina je geneticky víla, s nastávající pubertou se u ní její vílí geny projeví a ona musí do Rafaelovy školy, kde bude pátrat po své nezvěstné mamince a tu také najde.
.
Než jsem zasedla k psaní, promyslela jsem si nejdřív postavy. Kromě Mariny je jich v ději spousta a nejsou vůbec podřadné. Nechávala jsem je na sebe působit a vymýšlela, jak oni přispějí k oživení školního roku v Rafaelově škole, jak žijí, jak pracují, jaké jsou povahy, atd. Postupně na mě tak začaly vykukovat nejen postavy, ale i možnosti, jaké vedlejší dějové zápletky s těmito postavami se v příběhu mohou objevit.
.

Vedlejší zápletky bych rozdělila do dvou skupin:

A) ty, které přímo souvisí s dějem a na konci knihy se spojí při nalezení cíle
B) ty, které by se z děje mohly vyškrtnout, ale vy je samozřejmě nevyškrtnete, protože upravují tempo plynutí příběhu a zároveň pomáhají dokreslovat hrdiny.
.
V prvním díle Rafaelovy školy je takovou zápletkou typu A návštěva u Bílého hada, který Marině poradí, že má ve škole hledat šperkovnici. A to hledání končí nalezením šperkovnice... nepíšu, kde, abych úplně nespoilerovala.
Druhá taková zápletka typu A jsou Marininy nákupy s babičkou a školní soutěž o Rafaelovu berlu. Díky nakupování se Marina při čekání na tátu potká s produkční, jako třída se ocitají v TV a potom se o nich píše v novinách. Díky novinám se odehraje téměř tragédie na Prosebnu a Marina pochopí, jak moc miluje svou maminku.
Nakonec i to posvátné Prosebno se v příběhu objevuje předtím několikrát, aby čtenář věděl, jak důležité místo to je.
.
Ještě bych mohla vypsat několik takových zápletek a zápleteček, které děj posouvaly až ke konci. Děj knihy by se dal pitvat a rozkreslovat do pavučiny, kde vše souvisí se vším. A pokud se objevila zápletka, která nepomohla k posunutí děje, objevila se právě na dokreslení charakterů hlavních hrdinů nebo na zpomalení tempa vyprávění. A taková spadá do kategorie B.
.
Nyní tedy k zápletkám typu B.
V první knize k takovým zápletkám patří většina scén z vyučování a z terénu, ze zahrad. Pak také třeba party při Marininých narozeninách, či šití pytlíčků lásky a Marinina práce ve školním časopise. V těchto scénách se zapojovali spolužáci, učitelé, důležitá místa Rafaelovy školy a čtenářům tak v mysli vznikal obrázek světa Mariny Fialkové.
.
Při vymýšlení jsem měla na paměti, že Marinino hledání nesmí být hladké. Že jí musím do cesty klást překážky a pasti. Takových překážek nemusí být moc, stačí dvě a při třetím pokusu se hledání vydaří.
.
Z toho je jasné, že pokud se snažím vymyslet nový příběh, musím všechno tohle delší dobu promýšlet a zpracovávat. Musím myslet na to, že každá akce vyvolává reakci, každá příčina důsledek. Že zápletky nesou smysl knihy, nejsou jen chaotickým klubkem nějakých událostí. A že děj by měl být překvapivý a nepředvídatelný.
.
Často se stává, že několik dní koumám a koumám nad vedlejšími zápletkami, ale napadají mě jen samé nešikovné věci. Často vymyslím vedlejší zápletku, kterou nakonec zamítnu, protože se objeví lepší. Ale dokud tohle nemám opravdu promyšlené, nevrhám se na psaní. Neumím si představit, že bych třeba po třiceti stranách úvodu zjistila, že nevím, jak se dostanu k cíli. Nebo že to, co už mám v počítači, musím nějak přepsat, abych mohla v příběhu pokračovat.
.
Proto zasedám k psaní, když mám vše promyšlené. Ale stejně - během psaní na mě pak působí tolik vlivů okolí, že se jistě vždy nějaké objeví v knize.
Příkladem může být CD s vánočními písněmi ze středověku. Náhodou jsem se s ním potkala v obchodě v době, kdy jsem psala Růži a krokvici. Koupila si ho a na něm objevila krásnou píseň Ave Rosa in Jericho. A píseň rozhodla, jak proběhne setkání Dorotky a Miloty při tanci na tuto píseň. A proč Dorotka uteče z domova za Matějem - čili píseň pomohla vystavět vedlejší zápletku.
.
PS: Ale nenechte se odradit od vašeho psaní tím, že spisovatelova práce je krásná... dřina.

Inspirace spisovatelky (19)

11. září 2011 v 9:37 | Renata Štulcová |  O psaní

Která část knihy se mi lépe píše?

Kdysi jsme se učili, že zápletka má mít expozici, spoušť, hledání, kolizi, rozhodující volbu, krizi, peripetii a rozuzlení. Nebo si ještě pamatuju, že drama se skládá z expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofy a katarze... Takhle vědecky nebudu samozřejmě pokračovat. Když píšu knihu, vnímám, že má následující části:
.

1. Začátek příběhu

Což je vlastně úvod do prostředí, seznámení s postavami a zároveň se už na začátku musí dít určité podezřelé věci, které čtenáře nutí knihu neodkládat, ale pokračovat dál a dál. Celý svět žije v rychlém tempu a čtenář dneska zkrátka touží po svižném začátku.
.

2. Hrdina hledá řešení

Hrdina se snaží najít řešení své životní situace, přitom chybuje, vrací se na začátek. To chybování je důležité, pokud není hlavním hrdinou Superman. :-)
V této fázi se rozvíjí nejen hlavní zápletka, ale také zápletky vedlejší, které se s hlavní zápletkou navzájem doplňují a pomáhají v řešení problému.
Prostě příběh stavím jako dům s okny, dveřmi, rozvody vody a elektřiny atd., aby byl funkční. Tato fáze psaní je nejdůležitější, protože pokud jsou všechny i vedlejší zápletky dobře rozvinuty a propracovány, plynule mohu přejít do poslední části, do rozuzlení.
Myslím, že tato část knihy je při psaní nejobtížnější. Pokud nepíšete nějakou autobiografii nebo román z života někoho kolem vás, v kterém je vše dáno, musíte si prostě všechny zápletky vytvořit. Vykoumat navzájem souvislé zápletky, které vás dovedou k vysněnému závěru vaší knihy, není jednoduché. Možná také proto mnoho lidí po slibném úvodu, kdy píšou svou fikci, až se z nich kouří, nakonec dílo nedokončí.
.

3. Rozuzlení

Jak už jsem řekla, pokud je správně napsaná střední část, hladce vpluji do závěrečné fáze. Všechny i vedlejší zápletky se prolnou, využijí se veškeré i třeba jednou zmíněné maličké "rekvizity", s kterými se čtenář seznámil. Hrdina nachází řešení, nachází svůj cíl.
Jak si kdo ustele, tak si lehne. Jinými slovy: jak si vystavíte prostředek příběhu, tak se vám bude psát rozuzlení.
Závěrečné hledání cíle musí vygradovat nějakou akcí a spisovatel by si měl dát bacha, aby náhle nepřidal hrdinovi supermanské vlastnosti, které situaci vyřeší (třeba když dá jedenáctiletému dítěti do ruky meč a ono zabije nestvůru...). V tom okamžiku se celé dílo shodí. Když chci, aby na konci hrdina bojoval, tak už to buď musí na začátku umět, nebo v knize projít výcvikem.
.
V příběhu musí být na konci uzavřeny všechny zápletky, pokud je kniha solitér, čili jednodílná. Jinak si čtenář připadá zmatený, myslí si, že mu při čtení něco uniklo.
Naopak - když píšu sérii jako třeba Rafaelovu školu, tak se všechny zápletky uzavřou až v posledním díle.
.
PS: Tím pádem chci naznačit, že se mi vždy lépe píše druhá část knihy. Když mám první polovinu (začátek a hledání řešení) dobře připravenou, pak se to píše samo. Jak jste na tom vy?

Inspirace spisovatelky (18)

9. září 2011 v 17:25 | Renata Štulcová |  O psaní

Archetypy v příbězích

Tajemné slovo archetyp pochází z řečtiny a v překladu znamená něco jako "původní model". Archetypální postavy v knihách vždy převyšují ty ostatní a představují určité typy. Nejsou jen dobré, ale naopak i velmi zlé. Archetypy byly používány už v dávných mytologiích a samozřejmě se nacházejí ve všech dílech i v současnosti. Možná po přečtení této inspirace zjistíte, že některá z vašich postav je vlastně dávný archetyp.
.
Abych uvedla nějaký příklad, začnu těmi nejznámějšími.
.
Jedno z děl, které se archetypy přímo hemží, je Pán prstenů. Použiju ho tedy jako příklad, protože většina lidí zhlédla alespoň filmové zpracování.
Gandalf v Pánovi prstenů je archetypem MUDRCE. Jakmile řekneme, že v díle vystupuje mudrc, ihned je každému jasné, co od něho můžeme s největší pravděpodobností očekávat. Nemyslím tím jen určitý vzhled, nýbrž také to, proč se mudrc v díle objevuje. Většinou je jeho úkolem provést hlavního hrdinu či hrdiny přes všechna úskalí příběhu.
Archetyp LÉČITELE, BOJOVNÍKA a také MUDRCE v Pánovi prstenů představuje Aragorn, který během příběhu vplouvá do archetypu KRÁLE.
Jednou z nejoblíbenějších postav je Sam, který zastupuje archetyp VĚRNÉHO PŘÍTELE. Neopustí Froda ani v nejtěžších chvílích, šel by s ním na konec světa. Bez Sama by Frodo nedospěl k cíli.
.
Archetypální postavy mívají často nadlidské schopnosti, jsou téměř nebo úplně dokonalé. Kdyby se v knize vyskytovaly v hlavní roli, čtenář by příběhu příliš nevěřil.
.
No, jen si představte, že by pan Tolkien napsal Pána prstenů z pohledu Aragorna. To by byla docela nuda. Tím, že psal o Frodovi a hobitech, učinil příběh pro nás lidi přitažlivý.
.
Stejně tak byste se asi moc nepobavili, kdybych psala Rafaelovu školu z pohledu ředitelky školy paní Flóry.
.
Proto archetypální postavy odsouváme do vedlejších rolí a do role hlavního hrdiny obsazujeme postavu, která dokáže chybovat.
Prostě píšeme z pohledu toho nejslabšího v příběhu, protože jen pak je příběh blízký i tomu nejslabšímu čtenáři.
Tohle moudro není z mé hlavy, ale vyprávěl o něm jednou v televizi George Lucas, autor Hvězdných válek.
.
Když se někdo zeptá na počet archetypů, nezbývá než pokrčit rameny. Je jich prostě hodně, záleží na kolik si jich který psycholog vzpomněl a hodil je do odborné literatury. Jen namátkou vypisuju následující: král, sudička, padlý anděl, nevinná dívka, potvora, bojovník, umělec, řemeslník, mudrc, léčitel, mnich, učenec, oběť, rebel, obhájce, zbabělec...
.
Archetypy se nevyskytují jen ve fantasy, mýtech nebo historické literatuře. I v knihách ze současnosti najdete lékaře, umělce, vědce, politiky (ehm), právníky, vojáky...
.
Jestli někdo z vás zná tarotové karty, tak vězte, že postavy velké arkány jsou také archetypy.
.
A pokud se jedná o archetypy v Rafaelově škole, tak některé se už projevily, jiné na svou šanci zatím čekají a spousta postav je a bude nakombinováno z více archetypů, nebo jsou archetypální jen zčásti.
Flóra je archetypem matky královny, maminka Aine také a zároveň funguje jako léčitelka, bratr Puk Marinin věrný přítel, stejně jako Médea. Černunnos představuje krále a mudrce, profesor Fontán je léčitel atd. Mohla bych pokračovat na několika stránkách. Jenže vy stejně ještě neznáte mnohé z postav, které se v příběhu během dalších pěti a půl knihy objeví. Usmívající se

Inspirace spisovatelky (17)

8. září 2011 v 20:46 | Renata Štulcová |  O psaní

Proč ne slang, proč spisovná čeština?

Dnešní inspiraci píšu díky komentáři pod jednou z kapitol Rafaelovy školy. Přibližně před měsícem si někdo ze čtenářů nebo spíše čtenářek uvědomil, že hrdinové Rafaelovy školy mluví spisovně a někteří i velmi velmi vznešeně.
Je to opravdu tak. Opravdu jsem se před psaním této osmidílné série rozhodla, že až na výjimky nebudu používat odfláknutou češtinu, ale že kromě běžné spisovné češtiny dám některým hrdinům do úst vyšperkovanou spisovnou češtinu.
.

Proč nepoužívám přímo tu hovorovou češtinu, kterou mluvím?

Z jednoho úplně prostého důvodu: knihu Rafaelova škola píšu pro čtenáře z celé naší republiky, ne jen pro severozápadní Čechy, odkud pocházím. Tak proto se snažím, abych se i v rozhovorech alespoň přibližovala spisovné češtině. Proto například nepoužívám pro mě běžnou koncovku přídavných jmen -ej (bílej) ale pěkně -ý (bílý).
.

Proč nijak zvlášť nepoužívám slangové výrazy?

První úskalí slangu je, že se liší podle oblastí. Takové oblastní slangové výrazy se tím pádem hodí, když píšete knihu, která má patřit do regionální literatury.
Během deseti let, kdy píšu knihy, jsem především zjistila, že slangové výrazy mají jepičí život, stárnou neuvěřitelně rychle. Pokud někdo do současné knihy použije slangové výrazy, kniha je během dvou tří let beznadějně zastaralá a směšná, a to je veliká škoda. Naproti tomu slangové výrazy se určitě dají použít do časopiseckých povídek, které vycházejí téměř okamžitě po napsání.
Dále - když píše spisovatel knihu z minulosti (např. dvacet let zpět), je použití slangu velmi šikovný nástroj. Určité postavě může dávat do úst určité slovo a tím jí dodá jedinečnost.
.

Proč některé postavy v Rafaelově škole mluví vznešenou češtinou?

Krásná čeština je naše bohatství a vílí královna, král faunů, další profesoři a mnoho jiných bytostí tohoto bohatství využívají. Zdá se mi to naprosto přirozené a nejsem první, kdo tuhle metodu použil.
Jako příklad mohu uvést třeba Williama Shakespeara, u kterého vznešené postavy dokonce mluví ve verších, zatímco postavy prosťáčků vyslovují jen obyčejné věty bez rýmů.

Inspirace spisovatelky (16)

3. září 2011 v 21:40 | Renata Štulcová |  O psaní

O redigování

aneb Co s tím rukopisem pořád děláš?

.
To mi občas někteří naznačují, někteří říkají přímo. Spisovatelství není jen vymýšlení knihy a datlování, ale též následná práce se slovy, větami, odstavci, kapitolami. O téhle práci nemá však většina čtenářů potuchy.
.
Dneska jsem dohromady počtvrté doredigovala druhou knihu Rafaelovy školy - Tance nág (zatím pracovní podtitul) a napadlo mě uveřejnit v inspiraci, jak to vypadá, když pitvám a přepracovávám dialog.
.
Jako příklad užiju dialog mezi Marinou a nápadníkem její sestry - Lucienem v druhém dílu Rafaelovy školy. Takhle vypadá na blogu po dvou redigováních.
.
Psala slovíčka a Lucien stál u otevřeného okna, jako kdyby sledoval poletující pavoučky na sítích.
"Dneska večer jdeme s Meluzínou nocovat do jeskyní krále Basilea, budeme si vybírat krystaly do sbírky... Král Basileus má prý dole neuvěřitelně krásné poklady," začala Marina nahazovat návnadu. "Nepůjdete s námi?"
Viděla, že se Lucien zarazil. "No, já nevím, jestli by mě vaše sestra zrovna chtěla vidět..." zapochyboval.
"Meluzína? No, to si pište, že chtěla. A kdybyste jí ještě přinesl kytku..."
.

3. redigování (první na papíře)

.
Při prvním redigování v papírové podobě sedím nad textem vytištěným doma z tiskárny a jen opatrně si do svých slov zasahuji. Takže tady jsem jen vyšperkovala první souvětí:
.
Psala slovíčka a Lucien stál u otevřeného okna a sledoval na sítích poletující pavoučky babího léta.
"Dneska večer jdeme s Meluzínou nocovat do jeskyní krále Basilea, budeme si vybírat krystaly do sbírky... Král Basileus má prý dole neuvěřitelně krásné poklady," začala Marina nahazovat návnadu. "Nepůjdete s námi?"
Viděla, že se Lucien zarazil. "No, já nevím, jestli by mě vaše sestra zrovna chtěla vidět..." zapochyboval.
"Meluzína? No, to si pište, že chtěla. A kdybyste jí ještě přinesl kytku..."
.

4. redigování (druhé na papíře)

.
Začínám být razantnější. Čtenář musí dostat informací přiměřeně, ne však příliš. Některé informace jsou sice zajímavé, ale naruší soustředěnost čtenáře na problém, který se řeší. Dialog musí prostě odsýpat, navozovat dojem reality.
Když si s odstupem času člověk po sobě své dílo čte, tak slova a věty, které jsou zbytečné, přímo křičí, prosí o úpravu či smazání. Jen se musíte na svůj vlastní text dívat cizíma očima.
Lucienovi je šumák, že si sekundáni budou vybírat krystaly. Proto jsem větu škrtla. Marina ho láká nejen na Meluzínu, ale taky na Basileovy poklady.
Navíc třeba sloveso "zapochyboval" není nutné do textu dávat, každému je jasné, že Lucien pochybuje, přímo z jeho slov. Takto jsem si dialog vyškrtala a doplnila na papíře:
.
Psala slovíčka a Lucien stál u otevřeného okna a sledoval na sítích poletujcí pavoučky babího léta.
"Dneska večer jdeme s Meluzínou nocovat do jeskyní krále Basilea, budeme si vybírat krystaly do sbírky... Král Basileus má prý dole neuvěřitelně krásné poklady," nahodila Marina návnadu. "Nepůjdete s námi?"
Viděla, že se Lucien se zarazil. "No, já nevím, jestli by mě vaše sestra zrovna chtěla vidět..." zapochyboval.
"Meluzína? No, to si pište, že chtěla. A kdybyste jí ještě přinesl kytku..."
.
.

A tady je konečná verze celého dialogu (je nakonec podstatně kratší):

.
Psala slovíčka a Lucien stál u otevřeného okna a sledoval na sítích poletujcí pavoučky babího léta.
"Dneska večer jdeme s Meluzínou nocovat do jeskyní krále Basilea... Král má prý dole neuvěřitelně krásné poklady," nahodila Marina návnadu. "Nepůjdete s námi?"
Lucien se zarazil. "No, já nevím, jestli by mě vaše sestra zrovna chtěla vidět..."
"Meluzína? No, to si pište, že chtěla. A kdybyste jí ještě přinesl kytku..."

Tanec víl s hadím ocasem

2. září 2011 v 14:14 | Renata Štulcová |  Zábava
Právě rediguju a proškrtávám druhou knihu Rafaelovy školy. Přitom si znovu čtu o Marině, jak se učila tančit břišní tance.
Kdo knihu čtete, víte, že v Rafaelově škole k nágám břišní tance patří. V sekundě se k nim Marina tím pádem dostala, aniž by sama původně chtěla. Velmi se jí zalíbily, také ji naprosto uchvátily kostýmy, které tanečnice nosí.
.
Jenže jak se stalo v mé inspiraci, že jsem na ně přišla já, když se v žádné knize o elementálech o břišních tancích nepíše?
.
Stalo se to ještě dávno před psaní příběhu o Marině. Cvičila jsem léta kalanetiku a potřebovala jsem změnu. Začala jsem hledat cvičení, které neničí klouby, tedy nepřipadalo v úvahu žádné hopsání v tělocvičně. A tehdy mě napadlo se pídit po břišních tancích.
.
Ukázalo se, že naučit se břišní tance je docela dřina. Ale nevzdala jsem to. Přitom jsem si o nich také hodně četla. Z odborných publikací jsem zjistila, že se jedná o tisíce let staré tance, které kromě toho, že se hýbete a získáváte krásnou postavu, pomáhají tyto tance i proti osteoporóze a posilují svaly pánve. Takže jsou i velmi účinným prostředkem na menstruační problémy.
.
Jak jsem se je učila, vždy mi na mysl připadly kobry, které indičtí zaříkávači hadů přivádějí k tanci hrou na flétnu. Tedy kobry jsou ve skutečnosti hluché, a tancují podle pohybu flétny... Pak při promýšlení námětu na Rafaelovu školu jsem si na tohle vzpomněla. A bylo to tady - nágy (elementálové s hadím ocasem) prostě tančí břišní tance. Prostě je potřebují. Vyjadřují v nich svoji ohnivou podstatu.
.
V menších městech se samozřejmě stěží objeví nějaká tanečnice břišních tanců, abyste se mohli do kurzu přihlásit. Ale pomoc se dá najít i na internetu
.
Pokud si chcete zkusit zatančit, jako se to učila Marina v druhém dílu Rafaelovy školy, uvádím zde pomocná videa. Stačí sledovat cvičitelku a zkusit si vše v praxi. Možná se zprvu budete svíjet jako přidušený had, ale vydržte.
.
.
.
Kdo z vás by si chtěl vyzkoušet celý kurz, tak je ZDE
.
Přeju vám, ať se svíjíte stejně hezky jako Marina. Usmívající se
.

Vílí kniha a její obálka

1. září 2011 v 14:16 | Renata Štulcová |  Zábava
V angličtině se používá termín BREAKING NEWS.
.
Tak bych asi charakterizovala tenhle můj krátký článeček, v kterém jde o to představit vám obálku prvního dílu Rafaelovy školy.
.
Rafaelova škola s podtitulem Vílí křídla vychází v podobě pasující k vílímu ročníku. Uvnitř pak najdete černobílé ilustrace z herbáře, kterými začíná každá kapitola.
A já jsem je představila v článku "Z rukopisu kniha"
.
.
Čtenáři mužského pohlaví si budou muset knihu pravděpodobně obalit do neprůhledného přebalu, pokud nemají odvahu se s kytičkami pochlubit třeba v tramvaji nebo ve třídě. :-)
.
Kniha vychází nyní v září, datum upřesním, až bude opravdu stoprocentně jisté, že kniha vyjíždí z tiskárny.
.
Usmívající se