Tercie - 6. Dým jeduplného tisu

14. května 2011 v 12:14 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Tercie


Duchové ze zásvětí k nám promlouvají v dýmu hořícího tisu, který může být jak prudkým jedem, tak vzácným lékem, smrtí i znovuzrozením.

Slunce zapadá a zlatá záplava zalila lesy. Stíny se prodlužují, ptačí trylky doprovázené hudbou víl a faunů sládnou. Stromy mění svůj dech a celá Gaia je v moci kouzla.
V dnešní noci se brány světů rozechvějí a svět elementálů a lidí se prolne.
Svou milovanou Aine nemá teď Pan zrovna příliš v lásce. Kdykoli se potkají, ona ztropí scénu. Z komára velblouda dělá... Ale Pan, rohatý král lesa je moudrý, jeho pomsta bude veselá. Král lesa se bude královsky bavit.
*

Marina dojídala a vnímala les všemi smysly. Jak slunce mizelo za obzor, z lesní půdy stoupala voňavá vlhkost. Přes ni Marina cítila též vůni stromů a pachy zvěře. Fauní uši jí odhalovaly i nejtišší zapraskání větviček, i to nejmenší pohnutí listí pod nejmenšími lesními tvory.
Teď zalitovala, že si s sebou nevzala pro ochranu kartu, kterou si před odchodem vytáhla.

*
Hledej pravdu, byla jediná dvě slova napsaná na kartě, jejíž přední polovinu zaplňoval temný tis. Za tisem, který má i jehličí jedovaté, vyzařovalo světlo z rozkvetlé jabloně.
Marina jako obvykle nerozuměla významu karty, nedokázala si obraz tisu a jabloně spojit s nocí na mohylách.
Tis je přece jedovatý, je léčivý, ale taky silně jedovatý, věděla z vyučování. Jenže stromy budeme pořádně brát až v kvintě... Kdoví, co mi ta karta říká? Proč poselství karty pochopím vždycky až potom? vzdychla, když ji ukládala zpátky do sáčku.
Nyní usazená na pařezu by si nejraději o všem popovídala s Médeou, ale neodvážila se ani špitnout. Příkazy krále lesa byly jasné...

*
Médea seděla na pařezu vedle ní, tváře se jí nadouvaly, jak žvýkala. Médea měla stejný strach jako Marina a zároveň byla velice naštvaná.
Pan jim totiž zakázal se do lesa namalovat. Dostali krásné tuniky a pláště. Směli si zaplést vlasy do copánků a ty ozdobně připevnit k hlavě stužkami a starodávně vyhlížejícími sponkami, které jim vychovatelky přinesly. Ale šminky král lesa zakázal.
"Jsou to moderní chemikálie, překážely by vám v komunikaci se zásvětím na mohylách," řekl nabručeně v učebně a podíval se na Médeu tak, že jí málem zaskočilo.
"Já jsem bledá blondýna a bez make-upu nemůžu na ulici," stěžovala si pak při obědě. Ale nebylo jí to nic platné.

*
Podvečerní stíny se opět prodloužily, než dojedli, pak dal Pan pokyn k další chůzi. Keře a stromy kolem nabývali fantastických tvarů, a právě v té chvíli se nad lesem vzneslo dvojí táhlé vytí. Neslo se zdálky, ale jejich fauní ušiska ho zachytila, jako kdyby kdosi zoufalý vyl na vedlejším dvoře.
Král lesa se synem na sebe pohlédli.
"Sída," šeptl Puk a Pan přikývl.
"Dojdu pro ni i pro Kúa, vy pokračujte dál, sejdeme se před mohylami. A pamatuj, žádné zbytečné odbočky," přikázal Pan.
"Jasně otče, za borovicí doprava a dáme pozor na dinosaury," Puk téměř zasalutoval jako voják.
Cože? Dinosauři? nechápali mladí fauni, ale neodvažovali se vyptávat. A tiše pokračovali za Pukem.
*
Marina si v lesní vůni a hudbě elementálů, která se v ozvěně odrážela od kmenů, připadala jako omámená, opilá. V příšeří si všimla, že za ztepilou borovicí opravdu zahnuli doprava. Ale dinosauři?
Cesta začala mírně stoupat, tma houstla, fauni museli spoléhat na svůj sluch a soustředěně pozorovat aury.
S každou metamorfózou vidím aury lépe, uvědomovala si Marina. Před dvěma lety bych zakopla o první kořen, co se tady plazí přes cestu.
*

Soumrak postupoval, les byl do poslední skuliny nasycen tím kouzlem, v kterém stromy mění svůj dech. Průvod faunů zastavil, protože naproti jim kráčel král lesa, jemuž podél vlnícího se pláště našlapovali Sída s Kúem.
Král nesl košík, který podal Marině. Vykulila oči: na polštářku na dně košíku ležela Mari s Čertem.
"Sída s Kúem chodí na mohyly vždy s námi. Letos jsem je kvůli mladým chtěl nechat doma... Budete se o ně muset do rána starat, Marino."

*
Udivená Marina v hloučku udivených spolužáků přijala košík se spícími štěňaty a kolem připravených svatojánských hranic, které budou za chvíli hořet, pokračovali do nitra mohylového háje.
Cesta je vedla v kličkách kolem nízkých kopečků. Byly to mohyly, do kterých předkové této země pohřbívali své nejmoudřejší a nejstatečnější.
A z těchto mohyl vyrůstaly věkovité stromy. Jejich mohutné pokroucené kořeny mohylami již doslova prorostly.
Uprostřed háje pod temným rozložitým tisem se nacházela největší mohyla, která měla otevřený vchod a zvala je dovnitř.
S rozžatými bílými svícemi do vchodu vstoupili.

*
Sestoupili do středu mohyly uvnitř obložené kamením, usadili se v jejím středu a před sebe postavili svíce.
"Už jsem vám říkal, že v každé mohyle, která tady kolem nás teď je, leží nejmoudřejší a nejstatečnější z lidí a zvířat, kteří kdy v této zemi žili. Leží zde však i nejmoudřejší a nejstatečnější z elementárních bytostí, které za tuto zemi položily své životy. Ano, i nesmrtelné elementární bytosti mohou zahynout..." odmlčel se král lesa a obracel hlavu s těžkými zlatými beranními rohy. "Duchové všech jsou tady kolem nás, jako fauni je můžete cítit, ale uvidíte je, teprve až se naposledy metamorfujete..."
*
Marina cítila, jak jí po zádech přejíždí mráz. Představovala si stovky, tisíce duchů, jak se kolem ní kupí. To mrazení mám určitě z nich, napadlo ji a ještě upřeněji zírala do plamene svíce a prosila Světlo o ochranu.
Čas v mohylách nahrazuje bezčasí, proto se jim zdálo, že uplynula nanejvýš chvilička, než se otvorem do mohyly prodralo dávné světlo růžové luny.
Světlo z minulosti oslnilo svíce, jejichž plameny byly náhle velmi slabé.
Pan se zvedl, aby ho následovali.
*
Venku v lesích právě lidé, fauni a ostatní elementární bytosti zapalovali svatojánské ohně před viditelnými i neviditelnými branami, chystali se k tancům kolem vysokých plamenů a mezi kmeny poletovala světýlka - svatojánci.
Růžová luna stoupala mezi listím stromů a mladé fauny čekala noc na mohylách. Stáli seřazeni před vchodem mohyly a rohatý král lesa jim tlumeným hlasem dával poslední pokyny.
"...a nyní jděte a ráno po probuzení pomlčte o svých snech," kývl na ně a i s Pukem, Sídou a Kúem zašel zpátky do mohyly.

*
Dvanáctka studentů osaměla a, jak měli přikázáno, každý z nich se vydal jinou pěšinou mezi mohylami. Marina nesla košík s Čertem a Mari, nechápala, proč je nemůže Puk nebo Pan hlídat...
Aby je neubylo... mračila se. Určitě budou oba odteď vyspávat uvnitř mohyly a štěňátka by je rušila...

*

Marina si konečně uvědomila, že je sama. Slyšela hudbu zdáli, vnímala zvěř pohybující se za mohylami, najednou jí naskočila husí kůže. To asi kolem prochází nějaký duch, došlo jí a strach ji přikoval na místo.
Mari s Čertem se v košíku probudili a kňučeli.
"Pšt," snažila se je Marina uklidnit. "Musím najít náš strom."

*
Marina chodila pěšinami postříbřenými růžovou lunou od jedné mohyly k druhé, od jednoho stromu k druhému. Pokaždé se zastavila a vnímala, jak na ni strom působí.
Hledala strom, jehož strážce ji dovede do zásvětí a zpátky. Ale žádný strom ji nechtěl. Už měla slzy na krajíčku...
Ani u hlohu, ani u břízy, ani u borovice, ani u dalších pěti stromů, ale teprve v okamžiku, kdy stanula před menší mohylkou s jabloní, zavanul kolem ní lehký vánek a listoví tiše zašumělo. Marina zaslechla, jak listy stromu zašeptaly její jméno.
Strom se jemně rozechvěl, zavoněl a Marina rychle šplhala po kořenech po mohyle. Jak je učil král lesa, uvelebila se mezi kořeny těsně u kmene stromu a košík se štěňaty přikryla pláštěm.
Ulehla a rozdrkotaly se jí zuby. Strach ze zásvětí, strach z neznáma jí v hrudi sílil. A sílila také vůně jabloně a opuštěné Marině se zdálo, že ji strom objímá svými kořeny...

*

Pravda! Proč v zásvětí vládne pravda? Mohla bych se nyní připravit a duši bezbranné Mariny v zásvětí snadno zničit. Pod jabloní by zůstalo ležet její bezduché tělo. Jenže tady v zásvětí se nedokážu maskovat, nemohu se tady skrýt. Všichni by mě poznali. Nemohu se tedy k Marině přiblížit. Ale on se k ní blíží. Má láska, můj milovaný Lev se blíží k Marině! Tak jak to nemilosrdné hvězdy předpovídají!

*
Marinu prostupoval duch jabloně a před očima jí tančily podivné obrazy. Vize z dávné historie mohyl. Viděla fauny, víly a elfy truchlit na mohylách pro zesnulé moudré víly a elfy, viděla lidi pohřbívat své vládce a mudrce, viděla pohřby koní, jelenů a dalších zvířat. Viděla, jak na hroby nasypávali další a další mohyly.
Viděla, jak na mohylách stromy klíčily ze semínek, jak se jim natahovaly kmeny za sluncem. Viděla je umírat a nové semenáčky klíčit...
A pak se kolem rozsvítila zlatá záře a v klusu se blížil zlatý jednorožec.

*

Hříva jednorožci plála jako slunce a zlaté jiskry mu tančily po těle. Poklekl, aby Marina mohla nasednout. Nesl ji lesy, loukami, ve slunečním i měsíčním svitu a stejně rychle za nimi běžela Mari s Čertem.
Pak dorazili k lánu slunečnic. Vzduch se nad zlatými tvářemi květin tetelil letním žárem a bzoukání hmyzu ustávalo. Uctivé ticho se rozhostilo kolem. Slunečnice se rozestoupily a k Marině se přicházel lev.

*
Lev pomalu kráčel, lví korunu, mohutnou hřívu mu pročesával vánek. Marina věděla, že ho zná, a tak stála a šťastně na něj čekala. Když došel až k ní, ulehl jí k nohám.
Marina poklekla, pohladila ho po hřívě a políbila. Lev ji objal. Když tu náhle ucítila, že má na dlaních cosi lepkavého...
Krev! Mám ruce od krve! vyděsila se a kraj zešedl. Pohlédla na lva, který v tom okamžiku ležel zakrvácený a bez dechu na studené zemi. Davy lidí se kolem tlačily, šlapaly v rudé krvi, všichni se zlou zvědavostí vyčkávali, jestli Marina dokáže umírajícího lva zachránit.

*
Já to umím, dokážu tě zachránit, přivolám Rafaela, šeptala mu a bála se těch davů, které se na ně tlačily.

*
Svět se zahalil do zelené mlhy, lev zmizel, objevil se jednorožec se štěňaty.
"Zachránila jsem ho, žije, kam ale zmizel, kde je?" ptala se Marina na svého lva.
Jednorožec pokynul hlavou se zářivým rohem a vydali se zelenou mlhou.

*
V prosluněném parku provoněném růžemi stál altánek ve stylu řeckých chrámů. Tam odpočíval na hedvábných poduškách lev. Marina se k němu s důvěrou rozběhla. Tolik se na něj těšila.
Lev se zvedl. Jak ale vkročila na první ze tří schodů, hrozivě zařval a poté se od ní povýšeně odvrátil.

*
Marina otevřela uplakané oči. Noc stárla a šedla. A v ní ona samotinká se srdcem, které jí zármutkem tlouklo jako kladivo do kovadliny, ležela mezi kořeny jabloně.
On... on mě nechce... tak proč mi ho hvězdy předpověděly? nechápala a chystala se zvednout.
Vtom si všimla pohybu na pěšině.

*
Puk? Co tady pobíhá? podivila se a přivřela víčka, aby předstírala, že spí.
Zároveň cítila příjemné uvolnění a zdálo se jí, že splývá s kořeny jabloně. Zdálo se jí, že ona je tou jabloní. Že jí tělem míza proudí...
Puk se zastavil pod její mohylou a rozhlížel se, jako kdyby ji neviděl. A Marina znovu usínala...
Opět byla sama ztracená v zelené mlze, dokud se neobjevil jednorožcem a za ním oba psi...
*

Blíží se svítání, luna hledí do studánek jako do zrcadel a umývá si v nich růžovou tvář. Jitřenka, šperk luny zahání duchy zpět do zásvětí. Až slunce rozžne lesy zlatými paprsky jako svíce, luna bude plakat rosu a zvonky ji ukryjí stejně jako mušle ukrývají perly.
Luna se kutálí a mladí fauni mají neklidný spánek. V prvních ptačích trylcích se stále někdo z nich vzbouzí, zvedá se a zkoumá, co dělají ostatní.
Teď i Marina procitá. Její strážce ji v bezpečí dovedl ze zásvětí a sám teď usíná v jabloni.
Po takovém snu, kdy poznala pravdu, se jí nedivím, že už nechce znovu spát...

*
"Puku?" žasne Marina, neboť bratr se krade po pěšině k ní. "Co tady celou noc couráš?"
"Já? Já celou noc spal jako dřevo," třepe Puk hlavou. "Teď tě mám vyzvednout, protože mamka si přeje zkontrolovat, zda jsi v pořádku..."

*
Marina už nedokáže rozhodnout, co se událo v zásvětí a co na mohylách. Hlava ji bolí, když vstává, bere si košík s vrtícími se pejsky a následuje Puka.
V lese se ještě pokojně oddychuje, ještě se po slavnosti spí, vždyť slunce se ještě skrývá za obzorem.
Spěchají s králem lesa, Světlana a Julián je doprovázejí i s královými fauny. A to blýskání mezi kmeny, to je svit Lykonových parohů. Také on po celou noc Marinu hlídal.
Všichni mě hlídali, ale přesto jsem zažila jednu z nejhorších chvil v životě, říká si Marina. Můj Lev mě nechce... A přitom mi ho hvězdy předpověděly... A já ho přece znám... Ve snu jsem věděla, kdo to je... Ale teď už nevím... Teď vidím jenom lva...

*
Když dorazili ke svatyni Alby, Marina se smutkem hleděla na ztepilé břízy. Jak ráda by byla s vílami a neznala ten hrozný sen...
Stráže uctivě pustily dovnitř krále lesa a za ním Marinu s Pukem. Pro jistotu, aby pejsci nerušili uvnitř svatyně, nechá Marina košík u brány.
A už se prodírají mezi liánami větví bříz, hledají královnu víl.

*
Tamhle sní Aine, krásná, až se tají dech, obklopená budoucími primány.
Jak jsou malí! To jsem byla prcek, když jsem sem přišla, musela se Marina usmát a na okamžik zapomněla na hrozný sen. Přitom si nevšimla, jak kolem ní proběhl Čert s Mari.
Spatřila je, teprve když se obě psí mláďata vynořila před maminčinou tváří a začala královnu víl láskyplně olizovat.

*
Ihned se královna probudila a jak pejsky uviděla, se zalíbením na ně pohlédla, popadla je a začala je pusinkovat.
"Vy jste oba takoví nádherní, neodolatelní. Lásky moje, miláčkové moji, odteď budeme pořád spolu..."
Král lesa zůstal stát jako opařený a Marina i Puk jednohlasně zaprotestovali: "Mami, to je můj pes!"
(Pokračování příště...)

*
Tato kapitola je dvakrát delší než obvykle, ale nechtěla jsem ji useknout v Marinině snu. Na závěr kapitoly přidávám hudbu Garyho Stadlera
*

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 maltesenella maltesenella | Web | 14. května 2011 v 12:47 | Reagovat

už ase těším až zjistím kdo je ten lev =)

2 mája mája | 14. května 2011 v 12:59 | Reagovat

co to s Aine je?? :-D

3 Lucka Lucka | 14. května 2011 v 13:27 | Reagovat

Týjo, kdyby ty kapitoly byly pokaždé takhle dlouhé bylo by to naprosto super! Krásná kapitola... :-)

4 Profesor Profesor | 14. května 2011 v 13:47 | Reagovat

Děkuji, že jste kapitolu neusekla.
Podle mého názoru je to jedna z nejkrásnějších kapitol příběhu, tajemnáa naznačující.

5 solina solina | 14. května 2011 v 15:23 | Reagovat

pane jo to byla krásná kapitolka.. furt mi vrtá hlavou kdo by mohl bejt ten lev :-D a ten konec byl taky dobrej xDD mno krása :-) už se těšim na další kapitolku :-)

6 Alice Alice | 14. května 2011 v 18:14 | Reagovat

Krásná kapitola. Musela jsem jí vytisknout jak je dlouhá. Dnska jsme s mamkou koupili věci na pytlíčk y a vílí kytky. úplněk je prej v úterý. Mamka začla číst primu a slíbila, že nám jí koupí, až výjde. ;-)  :-D

7 Dáša Dáša | 14. května 2011 v 18:42 | Reagovat

Chudák Marina, takový příšerný sen. Ten její lev je tak tajemný, je to někdo koho zná. O_O  O_O  O_O Nejradší bych hned četla dál až do oktávy. :-(

8 Beckuska Beckuska | 15. května 2011 v 10:04 | Reagovat

AAAA proč ty kapitoly jsou tak napínavé??? nikdy se nemůžu dočkat další kapitolky je úžasná! Ten lev kdo to jenom je???

9 bumblebee bumblebee | Web | 15. května 2011 v 14:34 | Reagovat

krásná kapitola! A každý musí přemýšlet o lvovi..:) Zajímalo by me kdy ho potká..protože do oktávy je ještě času dost :) a to jí bude 18 :) to je lepší věk na zamilovávání se :)

10 niajli niajli | 15. května 2011 v 16:32 | Reagovat

nádhera paní štulcová :) ale vždy to končí strašně napínavě :)

11 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 15. května 2011 v 17:43 | Reagovat

Díky, musí to končit vždy napínavě, abyste chtěli číst dál a znovu přišli. A až bude kniha vydaná, tak ji pak, doufám, čtenáři zhltnou za jedno odpoledne.

12 nora nora | 15. května 2011 v 18:25 | Reagovat

Nádherná kapitola. Jenom mě napadlo,nebudou mít Marina s Pukem problémy? Vždyť přece Aine řekli mami před primánama.

13 Ireth Ireth | 15. května 2011 v 19:37 | Reagovat

[11]: jste jako Šeherezáda, kterou vyprávění příběhů s napínavými konci zachránilo před smrtí ;)

14 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 15. května 2011 v 20:00 | Reagovat

[13]: Přesně. Tahle metoda fungovala v dávných dobách a funguje i dneska.
Dokonce i slavné Tři mušketýry psal A. Dumas roku 1844 na pokračování pro noviny. Taky proto je ta kniha dodnes neuvěřitelně zábavná a napínavá. Dumas si nemohl dovolit nudné pasáže, stále se muselo něco dít a stále musel udržovat čtenáře v napětí. :-)

15 Ireth Ireth | 16. května 2011 v 0:05 | Reagovat

[14]: Ale stejně kolikrát již nemůžu vydržet těch pár dní mezi díly:), Marinin příběh je prostě, kouzelný, tajemný, romantický, komický...

16 Nikki Nikki | 16. května 2011 v 9:51 | Reagovat

[12]: Puk rekl Aine mami pred Marinou (kdyz to jeste nevedela) a Aine ji pozmenila pamet, asi to udela i s novyma primanama..

17 Nikki Nikki | 16. května 2011 v 14:35 | Reagovat

jak koukam asi se mi neulozil predchozi komentar - psala sem ze mame ukoncene dohady o Lvovi, mame jiste ze se v pribehu uz objevil kdyz ho Marina zna :)

18 olík olík | 16. května 2011 v 15:05 | Reagovat

[17]: naprostý souhlas :-D

19 Sophi Sophi | 16. května 2011 v 19:05 | Reagovat

hmm...kdo může být ten záhadný lev?
jestli ho zná!?naprosto nikdo mě nenapadá! O_O

20 maltesenella maltesenella | 16. května 2011 v 21:24 | Reagovat

ale bylo to z budoucnosti, takže ho třeba bude znát až potom ..

21 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 16. května 2011 v 21:26 | Reagovat

[20]: Prostě to není tak jednoduché. :-D Jsme teprve ve třetí knize. 8-) V příští kapitole se dozvíte, jak je to s deformací prostorů, proč byl sen tak zmatený.

22 sarah :-) sarah :-) | 19. května 2011 v 16:37 | Reagovat

a kdy bude další kapitolka?? :) xD

23 Renata Štulcová Renata Štulcová | 19. května 2011 v 19:48 | Reagovat

[22]: V sobotu nebo v neděli. Záleží na tom, jak to všechno tady doma stihnu.

24 sarah :-) sarah :-) | 20. května 2011 v 0:10 | Reagovat

dobře :) už se mooc těšim na další dílek :)

25 Nikki Nikki | 20. května 2011 v 0:32 | Reagovat

[23]: super :) asi uz nebude tak dlouha ze? ;)

26 Renata Štulcová Renata Štulcová | 21. května 2011 v 12:37 | Reagovat

[25]: Začíná se mi zdát, že se nakonec dopracuju na stejnou délku. :-) Bude až zítra.

27 Nikki Nikki | 21. května 2011 v 16:38 | Reagovat

[26]: jestli bude zase takhle dlouha tak den navic si zaslouzi ;)

28 Helča Helča | 22. května 2011 v 19:03 | Reagovat

[26]: Může být i delší :-D

29 Sarah Sarah | 25. května 2011 v 16:58 | Reagovat

Kdy bude další kapitolka??? :-)  :-|  8-)

30 Kačenka Kačenka | E-mail | 1. srpna 2012 v 22:26 | Reagovat

Dobrý večer paní spisovatelko, moc krásně píšete knížku Rafaelova Škola ! hrozně se mi líbí a už se těším, až vyjde druhý díl - Tance Nág!!! :-)  pokaždé jsem si před spaním přečetla 1-5 kapitol a mamka nadávala, že ještě nespím :-D a já ... ještě chvilku, dočtu kapitolu :-P a jendou jsem to protahovala a četla jsem až někdy do půl noci a přečetl JSEM SKOREM PŮLKU KNÍŽKY, jak se mi líbí :-) obdivuji, jak to všechno zvládáte :-)

31 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 2. srpna 2012 v 9:53 | Reagovat

[30]: Ahoj Kačenko, díky za pochvalu. Zvládám psaní velmi těžko, protože je potřeba také dělat běžné věci a musím chodit do práce. Ale psaní mám jako hobby, pomaličku připisuju další a další díly. :-)

32 Kačenka Kačenka | 2. srpna 2012 v 13:33 | Reagovat

Věřím, je to těžké, když musíte chodit do práce, starat se o domácnost... a ještě k tomu psát na blog další díly. :-)

33 Kačenka Kačenka | 2. srpna 2012 v 13:35 | Reagovat

Taky by jsem chtěla být spisovatelkou, už od malička vymýšlím různé luštěnky a pohádky pro rodiče... Dělám takovou knihu, ve kterých jsou pohádky, luštěnky, kouzla atd....... :-)

34 annnnný annnnný | 14. května 2013 v 21:09 | Reagovat

moc pěkný 3 díl je asi nej

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama