Květen 2011

Jednorožci v knihách (2)

24. května 2011 v 13:54 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy
Čtenáři Rafaelovy školy vědí, že Marině se nejméně jednou ročně zdá věštecký sen, v kterém ji provází zlatý jednorožec. Marina nebere věštecké sny na lehkou váhu a snaží se sama pochopit jejich význam. Proto pátrá i po jednorožcích všemi dostupnými prostředky, tedy i v knihách a knihovnách.
.
A tak se jí dostaly do rukou básně německého básníka R. M. Rilkeho (1875 - 1926) - Sonety Orfeovi. A mezi nimi objevila básně o jednorožci. Následující je již druhá, kterou vám předkládám.
.
První báseň najdete na tomto odkazu
.
Až budete báseň číst, doporučuju přečíst si každý řádek pomalu a nejméně dvakrát, přitom si v mysli tvořte obrázek podle básníka. Báseň (stejně jako ta minulá) není jednoduchá, je staromódní, ale krásná stejně jako jednorožci.
.
.
.
Ó, toto jest to zvíře, jehož není.
Nevěděli to, a přec buď jak buď
je milovali, - šíji, krok a hruď
až po jas tichý jeho pohledění.
.
Nebylo sic. Však že je milovali,
vznik ryzí tvor. Vždy dosti místa měl.
V něm, bíle vynechán a z touhy zralý,
zdvih lehce hlavu; téměř nemusel
.
ani už být. Jej ničím nekrmili,
leč tím, že je snad, jen tou možností.
Ta tvoru tomu dala tolik síly,
.
že roh, jen roh mu z čela vyrazil.
I přistoup k panně v čiré bělosti -:
v zrcadle stříbrném a v ní pak byl.
.
.
Na následujícím odkaze si můžete přečíst, jak Marina studovala básníka Rilkeho a jeho povídání o jednorožcích vycházející z básně, kterou jste právě četli.

Tercie - 7. Jabloň jednorožce

22. května 2011 v 9:32 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Tercie


Květy jabloní se rdí láskou, jsou příslibem zdraví a věčného mládí a domovem nejplašších bytostí, které pomáhají v nouzi nejvyšší. Jabloň je domovem jednorožců.

Svatyně Alby a v ní malé víly a elfové byli ponořeni v hluboký spánek, když Aine zasypávala obě štěňata láskyplnými polibky a šeptala: "Vy jste oba takoví nádherní, neodolatelní. Lásky moje, miláčkové moji, odteď budeme pořád spolu..."
"Mami, to je můj pes!" zaprotestovali Marina s Pukem a Aine k nim překvapeně vzhlédla. Vlastně si jich teprve nyní všimla.
"Přivedl jsem ti dceru, jak sis přála, řekl bych, že je v pořádku..." pravil tiše král lesa.
Aine k sobě stále tiskla pejsky a usmála se na Marinu: "Tak jak se ti spalo v kořenech stromu? Jaký strom si tě vybral?"
"Jabloň," hlesla Marina.
"Tak to je krásné, to jsi měla toho nejkrásnějšího ochránce," usmála se Aine spíš na pejsky než na Marinu.

*

V tu chvíli les pronikavěji zavoněl, to kraj zahalilo kouzlo, v kterém stromy opět mění svůj dech.
"Bude svítat, musíme se vrátit," rozhodl Pan. "Vezměte si psy a jdeme."
"Prosím, nechte mi je tady," vzhlédla k Panovi Aine.
Pan povytáhl obočí, jakoby nevěřil svým uším. "Ale Aine, tihle dva patří tvým dětem, a navíc jsou ještě tak mladí, že je nemůžeme odebrat od jejich matky Sídy..."
Maminka se snad rozbrečí, napadlo Marinu, když viděla, jak se Aine rozklepala brada.
"Mami, no tak," přiskočila k ní a objala ji. "Já za tebou dneska odpoledne na chvilku přijdu a vezmu je s sebou."

*
Puk se vydal pro košík, který Marina zanechala u vstupu. Přitom to schválně vzal oklikou, neboť chtěl pohlédnout na tu, do které je tak dlouho zamilovaný, ale ať dělá, co dělá, Amálie si jeho dvoření vykládá jen jako legraci.
Tamhle leží něžná víla, plavé lokny jí napůl schovávají tvář. Puk zastavil a upřeně na ni pohlédl. Na rtech měl plachý úsměv, který jí poprvé věnoval, když se oba jako malí před stovkami let potkali u svatyně Alby.
Teď Amálie ucítila jeho pohled ve spánku a pootevřela oči. Úsměv mu oplatila, zdálo se, že chce něco říct, ale ukolébána svatyní hned zase do spánku vplula...

*

Aine svírala pejsky jako malé dítě milovanou hračku, kterou mu chtějí vzít, váhala nad dceřiným návrhem.
"Tak jo, přijď s nimi, ale přijď určitě," řekla konečně a zdráhavě položila mláďata do košíku, který přinesl Puk od vchodu.

*

Růžová luna se již dávno dokutálela za obzor a slunce se chystalo zpoza obzoru vykouknout. Zatím vyslalo první průzkumné paprsky a Marina našlapovala za Panem a Pukem po dřevěném chodníku, který překonával bažinaté jezírko.
Po noci strávené v hrozném snu se těšila, až maminku uvidí, a teď tohle! Co se to s ní stalo? nechápala. Copak nikdy neměla žádného pejska? Přece u nás měla Čerta! zamrkala při vzpomínce na kamaráda z dětství.

*

Dokud nevyjde slunce, zůstává les temně zelený, tajemný jak jen před svítáním a po soumraku může být, těžce oddychující v nejhlubším spánku, z něhož ho za chvíli lechtavé paprsky probudí, vlhký naplněný mlhou, kterou růžová luna ze země vylákala.
Marina táhne košík a pohroužená do myšlenek tajemnost lesa nevnímá. Nevnímá nachové barvy prvních paprsků vysoko na obloze.
Jako by to ani nebyla moje maminka... Co se to s ní stalo? Proč si připadám zase tak sama? Proč byl ten sen tak ošklivý? vzdychá v beznaději.

*
Kopyta faunů, i Mariny po dřevěném chodníku zaklapala, a všichni tři vybíhají vzhůru k mohylovému háji, před nímž už nedočkavě čeká Sída s Kúem.
Zvedá se vánek a stromy v mohylovém háji šumem listí budí fauny ve svých kořenech.
"Hej, jak jste se vyspali?" protahuje se pod břízou Šárka.
"To byla blbá noc," vrčí Médea. "Jsem celá otlačená. A ten blbý sen, řekla bych, že nejlíp na tom byli tamhle ti dva strážní fauni. Sice stáli celou noc na nohou, ale aspoň se jim nic nezdálo."

*
A o něco dál se zpod jasanu ozval Vildův rozverný hlas: "Jé, Marina! Neseš mi snídani v tom košíku, Karkulko?"
"Jestli jíš psy..."
Vilda se ušklíbl. "Psy zrovna nemusím, ale dal bych si aspoň kůru... Dáš si se mnou?" začal olupovat svůj jasan, mystický strom.
*
Slunce deroucí se skrz letní mlhu, prosvětlilo mohylový háj, když vtom prořízl klid tón Panovy syringy.
"Nástup!" zavelel Pan a dvanáct faunů, někteří si ještě loupali z očí ospalky, se sbíhalo a zívalo před hlavní mohylou.
Marina stála mezi Kydippé a Médeou, nechápala, proč se mezi ní a Médeu dere Šárka a hned poté se ještě mezi Šárku a ní nacpal Vilda. Počastovala ho zlým pohledem, na který Vilda odpověděl šibalským mrknutím. Jenže nato Marinu odstrčila Kydippé a zaujala její místo po boku Vildy. Marina měla co dělat, aby se udržela na nohou a jen nevěřícně mrkala: Strkaj se všichni jak malí...
*


Král lesa nebyl příznivec dlouhých řečí, proto, jakmile se srovnali do řady, pouze pravil: "Váš třetí slunovrat vám přinesl třetí věštecký sen. Nezapomeňte na něj, snažte se ho propojit s dvěma předchozími a také s věštbou astrologa Arthose, kterou jste všichni dostali v primě před svatyní Alby."
O co se asi pořád snažím... pomyslela si ironicky Marina.
Pan se odmlčel a z kapsy pláště vytáhl fauní amulety, kamenné destičky velikosti dvoukoruny, na kterých byl vyryt ornament. Pan zabodl přísné oči do Viléma a Tomáše. "Dneska vstupujete mezi fauny a proto vám patří můj královský znak. Doufám, že od této chvíle budete vystupovat jako ti nejlepší z faunů."
Vilda s Tomem celí zrudlí rozpaky přijali své amulety a jejich spolužáci, kdyby se neobávali Panova hněvu, by nad jeho posledními slovy nejraději pokašlávali.

*

Příliš neočekávali, že by jim po snídani dovolil Pan dát si šlofíka. Tudíž nebyli aspoň zklamaní, když je nakonec ani nepustil na snídani a hned je svolal do učebny, aby zahájil výuku.
"Máma říkala, že s Panem byla vždy pohoda a na nějaké minutě nezáleželo. Tak nechápu, co se mu stalo?" bručela Kydippé. "On dělá, jako kdyby čekal inspekci."
Král lesa právě vstupoval a za ním, za jeho pláštěm se do učebny hrnula lesní vůně.
Zase změna, povšimla si nejen Marina. Už není za berana, teď je zase za jelena... On si rohy a paroží mění jako mamka křídla, došlo jí a vzápětí ji Vilda sedící za ní zatahal za zapletené copánky.
Vztekle pohodila hlavou a přisunula se se židlí těsně ke své lavici, aby mu dala najevo, že ji nemá otravovat.
Král lesa se posadil, položil na stůl desky, které nesl, a přehlédl své svěřence s pěknými kruhy pod očima. Však on spánek mezi kořeny a procházka zásvětím není žádný odpočinek.
"Nejvíc se studenti naučí sami," začal Pan a otevřel desky. "Rozdám vám nakopírované otázky, odpovědi půjdete hledat do mé knihovny. Máte na to dvě hodiny. Potom se vrátíte sem do učebny na hodinu psychologie. Jako obvykle přijde profesor Emanuel, aby s vámi pracoval na metamorfóze do lidské podoby. Po obědě vás čeká práce podle toho, jakou zrovna máte službu. Společně se tady sejdeme po večeři a probereme vaše odpovědi," dokončil Pana rozdal jim listy s otázkami.
Pak odešel a lesní vánek za ním dál voněl učebnou.
"Co jsem říkala?" zvedla Médea obočí jako otazník a vykřičník zároveň. "Určitě chvátá za nějakým novým objevem.
"Takhle bez snídaně, nalačno?" divil se naoko Kryštof.
Pochechtávali se tomu dvojsmyslu, když se ale začetli do otázek na papíře, smích ustal.

*
První otázka zněla: Vysvětlete na nějaké názorném příkladu, proč se vám zdají nesmyslné zážitky z návštěvy zásvětí ve snu.
Druhá otázka pak byla: Slunovrat proběhl za růžové luny. Vysvětlete, proč dostala takový název, a zjistěte názvy dalších úplňků luny a jejich význam během roku.
"Ví někdo náhodou odpovědi?" přehlédla Veronika učitelsky spolužáky.
"No, včera ta luna moc růžová nebyla..." začal Kryštof uvažovat.
"Hm, takže neví. Děcka, jdem do knihovny," zavelela Veronika.

*

Vychovatelka Viola jim pomohla v labyrintu chodeb a nádvoří Lesního sídla najít do knihovny vchod.
"A nebuďte moc hluční, to Anastázius nemá řád," radila jim, když kličkovali nádvořím se vzrostlými borovicemi.
Na mohutných dveřích z borového dřeva viselo klepadlo, lebka divočáka s obrovskými kančími kly a s kovovým kruhem v ústech. Marina si vzpomněla na Meluzínina syna, divokého ale moudrého a statečného Geoffroye, který se narodil s kančím zubem. To už však Viola sevřela kovový kruh a zaklepala.

*

Dveře zaskřípaly, jako kdyby je sto let již nikdo neotevřel, a oni z letního prosluněného nádvoří vstoupili do šera knihovny. Starý kulhavý faun jim šel vstříc, šedý plášť mu splýval s šedou hlavou. Nedůvěřivě si je prohlédl a pak se zeptal: "A kde jsou ostatní?"
"To jsou všichni."
"Oni jsou ten slabý ročník?" nadzvedl huňaté šedobílé obočí. "Ale ti se snad mají přece narodit někdy koncem dvacátého nebo počátkem dvacátého prvního století?" říkal zmatený knihovník.
"Kdybyste se, Anastázii, zajímal o to, kolikátého je..." začala Viola.
Ale starý faun ji důrazně přerušil: "Nejsem kronikář, ale knihovník. Já nearchivuju jednotlivé letopočty, ale celé vzácné knihy."
Pak se obrátil na Vildu, zkoumavě se zahleděl na jeho hlavu, na nepatrný pahýlek rohu, který mu zbyl.
"Vy jste si myslel, že jste jelen?"
Vilda zrudl jako rajče a upřel zrak do dubových prken podlahy.
Knihovník mu vzal z ruky papír a začetl se do Panových otázek.
"Zase latinka," povzdychl si. "Nechápu, proč moudří fauni a ostatní elementálové opustili alfabetu, písmo stromů, runy, švabach a další krásná písma, v nichž má každá litera svůj tajný význam. Tahle římská latinka, to je temný soumrak, úpadek písma..."
"Anastázii, oni mají na vyhledání odpovědí jen necelé dvě hodiny," ozvala se Viola, a tak knihovník lítostivě hledící na Vildovy otázky, ustoupil, aby mohli k zaprášeným knihám.
*
Když po dvou hodinách usedali znovu v učebně, měli mizernou náladu. V Panově knihovně objevili tisíce knih, ale rozuměli jenom nepatrnému zlomku z nich. Buď nepřečetli písmo nebo nerozuměli starým jazykům.
Zvládli jakžtakž odpověď na otázku číslo dvě, jenže co s tou první?
"A co takhle se dostat do školy a zkusit najít Zichermanna nebo Křivánkovou," vzpomněl si Nick na fyzikáře a matykářku. "Ti by přece o vícerozměrných prostorech měli něco vědět."
Souhlasně přikyvovali a všichni se obrátili na premiantku Marinu.
"Já to nestihnu," bránila se. "Musím jít udělat reportáž k vílám a nágám a s Médeou máme službu u Panových králíčků. Musíme jim vykydat bobky."
"Já je vykydám za tebe," nabídl se Vilda.
"A já mu pomůžu," přidala se Kydippé.

*
Po první hodině meditací a metamorfování se profesor Emanuel chytal za hlavu a bědoval: "Máme na to maximálně měsíc, jenže takhle natvrdlé studenty jsem ještě neměl. Ani vy, Marino," spínal ruce k ní ruce, zatímco Marina seděla s pusou do podkovy.
Doufala, že půjde k nágám v lidské podobě, s rohama a kopyty se jí před Plantefolieho nechtělo. Odložím to na zítra, rozhodla se nakonec.
*
Marina si na sebe do toho horka vzala letní sukni až na zem, aby jí nebyly vidět kozí nožky, a s košíkem, v kterém se váleli Čert s Mari, v doprovodu Světlany a Lykona procházela vílí branou. Tentokrát žádný had, jako když se šlo k Meluzíně, ale hustá mlha a liány břečťanů ji v bráně uvítaly. Jen co se ocitla v parku, vydala se do školní budovy, aby našla aspoň jednoho z profesorů.
"Kdepak, ty nenajdete," sděloval jí elf ve vrátnici. "Vždycky v době metamorfózy a slunovratu odjíždějí přece domů."
"Aha," povzdychla a zklamaně se vydala do vílího pavilónu.
Poradím se s mamkou, třeba je sežene po telefonu, doufala.

*
Aine již nedočkavě čekala. Oblečená do letních šatů podle poslední módy, rudé vlasy stažené do stuhy a na očích brýle se silnými obroučkami.
Marina se jí lekla.
"Ahoj, moje vílečko," objala ji Aine, pohladila po rohaté hlavě a pak se vrhla na košík. "Zlatíčka, lásky moje, podívejte, co jsem vám připravila," šveholila a nesla pejsky ke stolu plnému sladkostí.
Dcery si již nevšímala.

*
Marina stála s prázdným košíkem jako solný sloup. Tak dlouho maminku hledala, tak šťastná byla, že ji konečně má, a najednou jako kdyby tu pro ni ani nebyla.
Marina znala chvíle, když kdysi spolužačka Andrea zavelela a všichni až na výjimky se k Marině obrátili zády. A tady ve škole ti, kdo uvěřili pomluvě, že její máma je divoženka, nad Marinou také ohrnují nos.
Jenže tohle je jiné. Tohle je přeci moje vlastní maminka... Co se to s ní stalo?
Marina stála u dveří, ničemu nerozuměla a cítila se znovu opuštěná jako kdysi, když ještě pokládala maminku za ztracenou...
.
Pokračování si můžete přečíst v třetí knize zvané Rafaelova škola - Rohy faunů, která vychází 30.6.2013 v Mladé frontě. A tady mám pro vás obálku.
.

Jednorožci v knihách (1)

18. května 2011 v 13:50 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy

Čtenáři Rafaelovy školy vědí, že Marině se nejméně jednou ročně zdá věštecký sen, v kterém ji provází zlatý jednorožec. Marina nebere věštecké sny na lehkou váhu a snaží se sama pochopit jejich význam. Proto pátrá i po jednorožcích všemi dostupnými protředky, tedy i v knihách a knihovnách.


.
A tak se jí dostaly do rukou básně německého básníka R. M. Rilkeho (1875 - 1926) - Sonety Orfeovi. A mezi nimi objevila básně o jednorožci.
.
Až budete báseň číst, doporučuju přečíst si každý řádek pomalu a nejméně dvakrát, přitom si v mysli tvořte obrázek podle básníka. Báseň není jednoduchá, je staromódní, ale krásná stejně jako jednorožci.
.
Jednorožec
.

Tu světec pozdvih tvář a svatý sen
jak přílba pad´ mu na znak zpátky s hlavy:
neb bez hlesu se blížil bájný, pravý
tvor bílý, jenž jak laň, když psi ji dáví,
jen vlahým okem lká svůj sten a sten.
...
Podstavec noh, čist jako sloní kel,
se klad´ a zdvíhal v lehké rovnováze,
lesk bílý blaženě se srstí chvěl,
a na čele, na tiché světlé dráze,
jak věž by v měsíci roh velký čněl,
a každý krok se dál, by nes´ jej snáze.
.
Pýr šedě růžový kol tlamy byl
odhrnut lehounce, až bílý pruh
(bělejší všeho) od zubů mu svítil;
nozdry teď zabraly a ssály vzduch.
Leč jeho zraky, v něž se prostor řítil,
metaly zření v nekonečný cíl
a zavíraly bájí modrý kruh.

Jak si povídat s vílami (1)

17. května 2011 v 14:45 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy


Když si položíte otázku, zda jste se někdy potkali s vílami či jinými elementály, zavzpomínejte, zda jste se už někdy setkali s jevy, o kterých jsem psala na tomto odkazu
.
.
Jestli aspoň jedenkrát odpovíte ano, vězte, že jste se s nimi potkali.
.
"Aha... o_o O_O!!! Ale já nikoho neviděl(a)..." řeknete.
.
Pokud bychom se chtěli setkat s vílami a dalšími elementárními bytostmi jako se setkáváme s ostatními lidmi, nastane problém. Naše oči a uši nejsou příliš dokonalé, vidíme a slyšíme jen úzké spektrum.
Při sledování těchto říší přírody je nutno zapojit všechny pět smyslů a možná i něco více.
.
Když se posadíte před pokojovou květinu nebo zahledíte třeba do koruny stromu proti obloze, při troše námahy spatříte jemnou auru podobnou mlze. Ta aura není stálá, ale můžete vidět, jak se jakési světelné chomáčky po kytce pohybují, přeskakují.
Neškolenými lidskýma očima totiž většinou nespatříme žádnou vílu Amálku, ale nanejvýše právě tyto povlávající světelné "šátečky" pohybující se v auře.
.
Však nevěšte hlavu.
Komunikace se světem kolem nás může probíhat i pomocí čichu. Ano čichu :-)
Určitě jste si za svůj život povšimli určitých vůní, které vám náhle nosem táhnou, aniž byste byli u nějakého zdroje. Nebo k vám závan vánku nějakou libou vůni nečekaně donese. Jedná se o přítomnost elementála.
.
A nyní to chce cvičit a cvičit.
.
Jak?
.
Pokud poznáte, že je někde blízko elementál či víla, nebo se nacházíte v blízkosti vašich květin, zkuste se na něco zeptat. Můžete i v duchu, aby si o vás okolí nemyslelo, že patříte do blázince.
Po vznesení dotazu dostanete vždy odpověď, záleží jen na vás, jestli přijdete na to, s jakou schopností vnímání jste se narodili, jak tedy odpověď vnímat.
.
Tady jsou čtyři základní typy vnímání sféry, v které se nacházejí víly a elementálové. Ale je časté, že každý člověk se narodil s kombinací více typů.
.
a) Jasnovidoucí lidé vidí určité obrazy. Pokud jste to vy, elementály uvidíte. A taky uvidíte obraz jejich odpovědi. Buď před sebou, nebo vám jej někdo "zasune" do mozku.
b) Jasnoslyšící lidé uslyší zvuky nebo slova. Může se vám stát, že k vám někdo náhle promluví, jako se někdy stává, když usínáte nebo se probouzíte. Nebo odpověď na váš dotaz pronesete ihned vy sami.
c) Jasnomyslící lidé dostávají odpovědi jako myšlenky, nápady, které přijdou "shora".
d) Jasnocítící lidé cítí jako odpověď na své otázky silné nutkání něco učinit a dokud tak neučiní, nedá jim to pokoj.
.
Mnoho lidí má vnímací kanály zablokované, takže nezbývá nic jiného, než začít trénovat. :-)
A já se k tomuto tématu ještě brzy vrátím...

Vílí karty svatyně Alby

16. května 2011 v 14:20 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy
Na konci prvního ročníku (primy) dostává Marina věštecké karty, které diktovala královně víl sama planeta Gaia ve svatyni Alby.
Zde je jejich přehled, jak se objevují v příběhu. Protože nechci kazit stránku amatérskými obrázky, namísto karet vidíte fotografie květin a obrazu jednorožce podle toho, jak se na kartách objevují.
.

Šťastná vzpomínka
Prima 35
Na kartě je vymalována besídka a v ní víly opatrovaly nádoby s purpurovými maceškami.
.
Přivolej si šťastnou vzpomínku, ať se děje, co se děje, celý den si ji podrž a uvidíš, jak se svět kolem tebe rozzáří.

.

Ochrana a bezpečí
Prima 36
Na kartě je obrázek loubí tvořeného z keříků gardénie. V loubí stíněná pod květy spí malá víla. Víla má šaty stejné jako gardénie květy. Podobají se smetanovému hedvábí.
.
Jsi pod ochranou, jsi v bezpečí. Zapomeň na strach. Konej a vše se v dobré obrátí.
.
.

Naslouchej své intuici
Prima 38
Na ilustraci je víla rozhlížející se uprostřed záhonu žlutých hyacintů a na kraji se krčí a skrývá trs hyacintů barvy krve.
.
Nevíš všechno. Nejdřív se snaž vše prozkoumat, všímej si opakujících se znamení a naslouchej intuici.
.
.
.

Nový začátek
Prima 39
Ve spodní části karty víly opatrují záhon rozvíjejících se kosatců, a v horní se tyto kosatce stávají vzdutými plachtami na námořní lodi.
.
Na obzoru se vynořují plachty lodi. Nasedni a pluj vstříc k novým začátkům.

.


Objevy a dobrodružství
Sekunda 5
Elf a víla na kartě připravují luky a šípy. Všude kolem nich modře kvete neznámá rostlina, vysoká jako mladý stromek. Obrázek rámují květinové filigránové ornamenty. Stejnými ornamenty má víla potetovány paže a lýtka.
.
Na obzoru čekají úžasné objevy a dobrodružství. Neváhej, nebojácně jim jdi vstříc. Přitom však mysli na opatrnost.
.
.

Neopouštěj své sny
Sekunda 13
Na obrázku stojí zlatý jednorožec a víla pokládá unavenou hlavu na jednorožcovu jiskřící hřívu. Kolem kvetou růžové keře a zem pokrývaly plátky růží.
.
Cesta za sny je svízelná, často se z ní sejde. Pokud máš srdce čisté, požádej o pomoc.

.
.

Jdi za světlem
Sekunda 26
Na kartě se kupí temná oblaka, mezi nimi proráží silný sluneční paprsek a v něm přibíhá zlatý jednorožec. Z hřívy mu plají sluneční paprsky a za kopyty jiskry zůstávají.
.
Jdi za světlem. I v nejtěžší chvíli, neztrácej naději, jdi stále za světlem a tvůj ochránce ti pomůže.
.
.

Tajemství minulosti
Sekunda 33
Na louce stojí dlouhovlasá víla otočná zády. Není jí vidět do tváře, přesto víla připomíná Marinu samotnou nejen hnědými vlasy, ale také křídly pavího očka. Kolem víly se louka žlutí lány květiny, kterou zná každé malé dítě. Je to vratič, bylina mnoha tváří. Nad vílou, nad loukou se klene noční nebe se silně jiskřícími hvězdami.
.
Neseš si s sebou celou svou minulost, minulost tvého rodu. Tajemství minulosti bude zasahovat do tvého konání v každém okamžiku.

.
.

Hledej pravdu
Tercie 6
Přední polovinu karty zaplňuje temný tis. Za tisem, který má i jehličí jedovaté, vyzařuje světlo z rozkvetlé jabloně.
.
Hledej pravdu

Od víl k mágům... aneb Ročníky Rafaelovy školy

15. května 2011 v 13:55 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy

Rafaelova škola

.
je osmileté gymnázium se zaměřením na přírodu a léčitelství a našli byste ji v křivoklátských lesích nedaleko Berouna.
.
Znakem školy je caduceus, okřídlená hůl, kterou obtáčejí dva hadi.
Než se Marina Fialková v oktávě metamorfuje do víly, díky genům, které získala po matce, musí se svými spolužáky projít mnoha metamorfózami. V primě hned na začátku se o těchto metamorfózách zmiňuje profesor Kohout.
.
Protože se mě čtenáři často ptají: "V které kapitole že to rozdělení ročníků bylo?", uveřejňuju nyní následující přehled:
.
Prima
Víly
Sekunda
Nágy
Tercie
Fauni
Kvarta
Nymfy
Kvinta
Dryády
Sexta
Sirény
Septima
Kentauři
Oktáva
Ročník mágů, každý se naposled metamorfuje podle svých genů

.
Kdo je zvědavý, co za takovými metamorfózami vězí, čím jsou obtížné a čím zajímavé, dočte se v kapitole 17 na následujícím odkazu:

Víly - jak je odhalit

15. května 2011 v 8:55 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy

Víly a další přírodní či elementární bytosti si dávají pozor, abychom je my lidé nenačapali. Ale jsou také chybující, a proto se jim občas nepovede se dokonale skrýt.
Dokážou se zneviditelnit, ale ne odhmotnit. A jejich přítomnost se ohlásí vždy nějakým drobným znamením.
Je jaro, blíží se léto, takže budete mít určitě možnost se s některými z následujících znamení setkat. Stačí jen mít oči otevřené a uši našpicované. A tady jsou ta zmíněná znamení:
.

1. Kudy víly a další bytosti procházejí, tráva a rostliny se jakoby samy ohýbají.

2. Na prázdné cestě se (za nimi) náhle pro nás nepochopitelně zvedne vír prachu.

3. I v bezvětří v místech, kudy víly kráčí, se chvějí a ševelí listy stromů.

4. Lom slunečních paprsků je odhalí jako nevysvětlitelný záblesk.

5. Pokud elementární bytosti vstoupí do vody, zčeří ji a vytvoří se kruhy.

6. Pokud projdou kolem nás, naskočí nám i v horku husí kůže.

7. Jejich přítomnost způsobuje lidem záchvaty smíchu.

8. Protože jim jinak plyne čas, i my - lidé - v jejich přítomnosti ztratíme pojem o čase.

9. Jejich přírodní hlasy zaslechneme buď zřetelně, nebo jako jemnou hudbu.

10. I pouhá jejich nehnutá přítomnost způsobí jakési napnutí vzduchu, které vnímaví lidé pocítí. Takové to - že je něco ve vzduchu, že tady nejsme sami.

11. Přítomnost víl přitáhne motýly, hmyz, ptáky a veverky a další zvířata.

12. Květiny v jejich přítomnosti rychle rozkvetou.

13. Když se nás lidí dotknou, buď nás to zalechtá, nebo máme pocit, že po nás leze hmyz. Pak se pořád oháníme a drbeme.

14. Když nás déle sledují, cítíme jejich pohled.

15. V noci je prozradí aura. Citliví lidé ji vidí, takže se před nimi víly ukryjí, jen když utečou.



Tercie - 6. Dým jeduplného tisu

14. května 2011 v 12:14 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Tercie


Duchové ze zásvětí k nám promlouvají v dýmu hořícího tisu, který může být jak prudkým jedem, tak vzácným lékem, smrtí i znovuzrozením.

Slunce zapadá a zlatá záplava zalila lesy. Stíny se prodlužují, ptačí trylky doprovázené hudbou víl a faunů sládnou. Stromy mění svůj dech a celá Gaia je v moci kouzla.
V dnešní noci se brány světů rozechvějí a svět elementálů a lidí se prolne.
Svou milovanou Aine nemá teď Pan zrovna příliš v lásce. Kdykoli se potkají, ona ztropí scénu. Z komára velblouda dělá... Ale Pan, rohatý král lesa je moudrý, jeho pomsta bude veselá. Král lesa se bude královsky bavit.
*

Marina dojídala a vnímala les všemi smysly. Jak slunce mizelo za obzor, z lesní půdy stoupala voňavá vlhkost. Přes ni Marina cítila též vůni stromů a pachy zvěře. Fauní uši jí odhalovaly i nejtišší zapraskání větviček, i to nejmenší pohnutí listí pod nejmenšími lesními tvory.
Teď zalitovala, že si s sebou nevzala pro ochranu kartu, kterou si před odchodem vytáhla.

*
Hledej pravdu, byla jediná dvě slova napsaná na kartě, jejíž přední polovinu zaplňoval temný tis. Za tisem, který má i jehličí jedovaté, vyzařovalo světlo z rozkvetlé jabloně.
Marina jako obvykle nerozuměla významu karty, nedokázala si obraz tisu a jabloně spojit s nocí na mohylách.
Tis je přece jedovatý, je léčivý, ale taky silně jedovatý, věděla z vyučování. Jenže stromy budeme pořádně brát až v kvintě... Kdoví, co mi ta karta říká? Proč poselství karty pochopím vždycky až potom? vzdychla, když ji ukládala zpátky do sáčku.
Nyní usazená na pařezu by si nejraději o všem popovídala s Médeou, ale neodvážila se ani špitnout. Příkazy krále lesa byly jasné...

*
Médea seděla na pařezu vedle ní, tváře se jí nadouvaly, jak žvýkala. Médea měla stejný strach jako Marina a zároveň byla velice naštvaná.
Pan jim totiž zakázal se do lesa namalovat. Dostali krásné tuniky a pláště. Směli si zaplést vlasy do copánků a ty ozdobně připevnit k hlavě stužkami a starodávně vyhlížejícími sponkami, které jim vychovatelky přinesly. Ale šminky král lesa zakázal.
"Jsou to moderní chemikálie, překážely by vám v komunikaci se zásvětím na mohylách," řekl nabručeně v učebně a podíval se na Médeu tak, že jí málem zaskočilo.
"Já jsem bledá blondýna a bez make-upu nemůžu na ulici," stěžovala si pak při obědě. Ale nebylo jí to nic platné.

*
Podvečerní stíny se opět prodloužily, než dojedli, pak dal Pan pokyn k další chůzi. Keře a stromy kolem nabývali fantastických tvarů, a právě v té chvíli se nad lesem vzneslo dvojí táhlé vytí. Neslo se zdálky, ale jejich fauní ušiska ho zachytila, jako kdyby kdosi zoufalý vyl na vedlejším dvoře.
Král lesa se synem na sebe pohlédli.
"Sída," šeptl Puk a Pan přikývl.
"Dojdu pro ni i pro Kúa, vy pokračujte dál, sejdeme se před mohylami. A pamatuj, žádné zbytečné odbočky," přikázal Pan.
"Jasně otče, za borovicí doprava a dáme pozor na dinosaury," Puk téměř zasalutoval jako voják.
Cože? Dinosauři? nechápali mladí fauni, ale neodvažovali se vyptávat. A tiše pokračovali za Pukem.
*
Marina si v lesní vůni a hudbě elementálů, která se v ozvěně odrážela od kmenů, připadala jako omámená, opilá. V příšeří si všimla, že za ztepilou borovicí opravdu zahnuli doprava. Ale dinosauři?
Cesta začala mírně stoupat, tma houstla, fauni museli spoléhat na svůj sluch a soustředěně pozorovat aury.
S každou metamorfózou vidím aury lépe, uvědomovala si Marina. Před dvěma lety bych zakopla o první kořen, co se tady plazí přes cestu.
*

Soumrak postupoval, les byl do poslední skuliny nasycen tím kouzlem, v kterém stromy mění svůj dech. Průvod faunů zastavil, protože naproti jim kráčel král lesa, jemuž podél vlnícího se pláště našlapovali Sída s Kúem.
Král nesl košík, který podal Marině. Vykulila oči: na polštářku na dně košíku ležela Mari s Čertem.
"Sída s Kúem chodí na mohyly vždy s námi. Letos jsem je kvůli mladým chtěl nechat doma... Budete se o ně muset do rána starat, Marino."

*
Udivená Marina v hloučku udivených spolužáků přijala košík se spícími štěňaty a kolem připravených svatojánských hranic, které budou za chvíli hořet, pokračovali do nitra mohylového háje.
Cesta je vedla v kličkách kolem nízkých kopečků. Byly to mohyly, do kterých předkové této země pohřbívali své nejmoudřejší a nejstatečnější.
A z těchto mohyl vyrůstaly věkovité stromy. Jejich mohutné pokroucené kořeny mohylami již doslova prorostly.
Uprostřed háje pod temným rozložitým tisem se nacházela největší mohyla, která měla otevřený vchod a zvala je dovnitř.
S rozžatými bílými svícemi do vchodu vstoupili.

*
Sestoupili do středu mohyly uvnitř obložené kamením, usadili se v jejím středu a před sebe postavili svíce.
"Už jsem vám říkal, že v každé mohyle, která tady kolem nás teď je, leží nejmoudřejší a nejstatečnější z lidí a zvířat, kteří kdy v této zemi žili. Leží zde však i nejmoudřejší a nejstatečnější z elementárních bytostí, které za tuto zemi položily své životy. Ano, i nesmrtelné elementární bytosti mohou zahynout..." odmlčel se král lesa a obracel hlavu s těžkými zlatými beranními rohy. "Duchové všech jsou tady kolem nás, jako fauni je můžete cítit, ale uvidíte je, teprve až se naposledy metamorfujete..."
*
Marina cítila, jak jí po zádech přejíždí mráz. Představovala si stovky, tisíce duchů, jak se kolem ní kupí. To mrazení mám určitě z nich, napadlo ji a ještě upřeněji zírala do plamene svíce a prosila Světlo o ochranu.
Čas v mohylách nahrazuje bezčasí, proto se jim zdálo, že uplynula nanejvýš chvilička, než se otvorem do mohyly prodralo dávné světlo růžové luny.
Světlo z minulosti oslnilo svíce, jejichž plameny byly náhle velmi slabé.
Pan se zvedl, aby ho následovali.
*
Venku v lesích právě lidé, fauni a ostatní elementární bytosti zapalovali svatojánské ohně před viditelnými i neviditelnými branami, chystali se k tancům kolem vysokých plamenů a mezi kmeny poletovala světýlka - svatojánci.
Růžová luna stoupala mezi listím stromů a mladé fauny čekala noc na mohylách. Stáli seřazeni před vchodem mohyly a rohatý král lesa jim tlumeným hlasem dával poslední pokyny.
"...a nyní jděte a ráno po probuzení pomlčte o svých snech," kývl na ně a i s Pukem, Sídou a Kúem zašel zpátky do mohyly.

*
Dvanáctka studentů osaměla a, jak měli přikázáno, každý z nich se vydal jinou pěšinou mezi mohylami. Marina nesla košík s Čertem a Mari, nechápala, proč je nemůže Puk nebo Pan hlídat...
Aby je neubylo... mračila se. Určitě budou oba odteď vyspávat uvnitř mohyly a štěňátka by je rušila...

*

Marina si konečně uvědomila, že je sama. Slyšela hudbu zdáli, vnímala zvěř pohybující se za mohylami, najednou jí naskočila husí kůže. To asi kolem prochází nějaký duch, došlo jí a strach ji přikoval na místo.
Mari s Čertem se v košíku probudili a kňučeli.
"Pšt," snažila se je Marina uklidnit. "Musím najít náš strom."

*
Marina chodila pěšinami postříbřenými růžovou lunou od jedné mohyly k druhé, od jednoho stromu k druhému. Pokaždé se zastavila a vnímala, jak na ni strom působí.
Hledala strom, jehož strážce ji dovede do zásvětí a zpátky. Ale žádný strom ji nechtěl. Už měla slzy na krajíčku...
Ani u hlohu, ani u břízy, ani u borovice, ani u dalších pěti stromů, ale teprve v okamžiku, kdy stanula před menší mohylkou s jabloní, zavanul kolem ní lehký vánek a listoví tiše zašumělo. Marina zaslechla, jak listy stromu zašeptaly její jméno.
Strom se jemně rozechvěl, zavoněl a Marina rychle šplhala po kořenech po mohyle. Jak je učil král lesa, uvelebila se mezi kořeny těsně u kmene stromu a košík se štěňaty přikryla pláštěm.
Ulehla a rozdrkotaly se jí zuby. Strach ze zásvětí, strach z neznáma jí v hrudi sílil. A sílila také vůně jabloně a opuštěné Marině se zdálo, že ji strom objímá svými kořeny...

*

Pravda! Proč v zásvětí vládne pravda? Mohla bych se nyní připravit a duši bezbranné Mariny v zásvětí snadno zničit. Pod jabloní by zůstalo ležet její bezduché tělo. Jenže tady v zásvětí se nedokážu maskovat, nemohu se tady skrýt. Všichni by mě poznali. Nemohu se tedy k Marině přiblížit. Ale on se k ní blíží. Má láska, můj milovaný Lev se blíží k Marině! Tak jak to nemilosrdné hvězdy předpovídají!

*
Marinu prostupoval duch jabloně a před očima jí tančily podivné obrazy. Vize z dávné historie mohyl. Viděla fauny, víly a elfy truchlit na mohylách pro zesnulé moudré víly a elfy, viděla lidi pohřbívat své vládce a mudrce, viděla pohřby koní, jelenů a dalších zvířat. Viděla, jak na hroby nasypávali další a další mohyly.
Viděla, jak na mohylách stromy klíčily ze semínek, jak se jim natahovaly kmeny za sluncem. Viděla je umírat a nové semenáčky klíčit...
A pak se kolem rozsvítila zlatá záře a v klusu se blížil zlatý jednorožec.

*

Hříva jednorožci plála jako slunce a zlaté jiskry mu tančily po těle. Poklekl, aby Marina mohla nasednout. Nesl ji lesy, loukami, ve slunečním i měsíčním svitu a stejně rychle za nimi běžela Mari s Čertem.
Pak dorazili k lánu slunečnic. Vzduch se nad zlatými tvářemi květin tetelil letním žárem a bzoukání hmyzu ustávalo. Uctivé ticho se rozhostilo kolem. Slunečnice se rozestoupily a k Marině se přicházel lev.

*
Lev pomalu kráčel, lví korunu, mohutnou hřívu mu pročesával vánek. Marina věděla, že ho zná, a tak stála a šťastně na něj čekala. Když došel až k ní, ulehl jí k nohám.
Marina poklekla, pohladila ho po hřívě a políbila. Lev ji objal. Když tu náhle ucítila, že má na dlaních cosi lepkavého...
Krev! Mám ruce od krve! vyděsila se a kraj zešedl. Pohlédla na lva, který v tom okamžiku ležel zakrvácený a bez dechu na studené zemi. Davy lidí se kolem tlačily, šlapaly v rudé krvi, všichni se zlou zvědavostí vyčkávali, jestli Marina dokáže umírajícího lva zachránit.

*
Já to umím, dokážu tě zachránit, přivolám Rafaela, šeptala mu a bála se těch davů, které se na ně tlačily.

*
Svět se zahalil do zelené mlhy, lev zmizel, objevil se jednorožec se štěňaty.
"Zachránila jsem ho, žije, kam ale zmizel, kde je?" ptala se Marina na svého lva.
Jednorožec pokynul hlavou se zářivým rohem a vydali se zelenou mlhou.

*
V prosluněném parku provoněném růžemi stál altánek ve stylu řeckých chrámů. Tam odpočíval na hedvábných poduškách lev. Marina se k němu s důvěrou rozběhla. Tolik se na něj těšila.
Lev se zvedl. Jak ale vkročila na první ze tří schodů, hrozivě zařval a poté se od ní povýšeně odvrátil.

*
Marina otevřela uplakané oči. Noc stárla a šedla. A v ní ona samotinká se srdcem, které jí zármutkem tlouklo jako kladivo do kovadliny, ležela mezi kořeny jabloně.
On... on mě nechce... tak proč mi ho hvězdy předpověděly? nechápala a chystala se zvednout.
Vtom si všimla pohybu na pěšině.

*
Puk? Co tady pobíhá? podivila se a přivřela víčka, aby předstírala, že spí.
Zároveň cítila příjemné uvolnění a zdálo se jí, že splývá s kořeny jabloně. Zdálo se jí, že ona je tou jabloní. Že jí tělem míza proudí...
Puk se zastavil pod její mohylou a rozhlížel se, jako kdyby ji neviděl. A Marina znovu usínala...
Opět byla sama ztracená v zelené mlze, dokud se neobjevil jednorožcem a za ním oba psi...
*

Blíží se svítání, luna hledí do studánek jako do zrcadel a umývá si v nich růžovou tvář. Jitřenka, šperk luny zahání duchy zpět do zásvětí. Až slunce rozžne lesy zlatými paprsky jako svíce, luna bude plakat rosu a zvonky ji ukryjí stejně jako mušle ukrývají perly.
Luna se kutálí a mladí fauni mají neklidný spánek. V prvních ptačích trylcích se stále někdo z nich vzbouzí, zvedá se a zkoumá, co dělají ostatní.
Teď i Marina procitá. Její strážce ji v bezpečí dovedl ze zásvětí a sám teď usíná v jabloni.
Po takovém snu, kdy poznala pravdu, se jí nedivím, že už nechce znovu spát...

*
"Puku?" žasne Marina, neboť bratr se krade po pěšině k ní. "Co tady celou noc couráš?"
"Já? Já celou noc spal jako dřevo," třepe Puk hlavou. "Teď tě mám vyzvednout, protože mamka si přeje zkontrolovat, zda jsi v pořádku..."

*
Marina už nedokáže rozhodnout, co se událo v zásvětí a co na mohylách. Hlava ji bolí, když vstává, bere si košík s vrtícími se pejsky a následuje Puka.
V lese se ještě pokojně oddychuje, ještě se po slavnosti spí, vždyť slunce se ještě skrývá za obzorem.
Spěchají s králem lesa, Světlana a Julián je doprovázejí i s královými fauny. A to blýskání mezi kmeny, to je svit Lykonových parohů. Také on po celou noc Marinu hlídal.
Všichni mě hlídali, ale přesto jsem zažila jednu z nejhorších chvil v životě, říká si Marina. Můj Lev mě nechce... A přitom mi ho hvězdy předpověděly... A já ho přece znám... Ve snu jsem věděla, kdo to je... Ale teď už nevím... Teď vidím jenom lva...

*
Když dorazili ke svatyni Alby, Marina se smutkem hleděla na ztepilé břízy. Jak ráda by byla s vílami a neznala ten hrozný sen...
Stráže uctivě pustily dovnitř krále lesa a za ním Marinu s Pukem. Pro jistotu, aby pejsci nerušili uvnitř svatyně, nechá Marina košík u brány.
A už se prodírají mezi liánami větví bříz, hledají královnu víl.

*
Tamhle sní Aine, krásná, až se tají dech, obklopená budoucími primány.
Jak jsou malí! To jsem byla prcek, když jsem sem přišla, musela se Marina usmát a na okamžik zapomněla na hrozný sen. Přitom si nevšimla, jak kolem ní proběhl Čert s Mari.
Spatřila je, teprve když se obě psí mláďata vynořila před maminčinou tváří a začala královnu víl láskyplně olizovat.

*
Ihned se královna probudila a jak pejsky uviděla, se zalíbením na ně pohlédla, popadla je a začala je pusinkovat.
"Vy jste oba takoví nádherní, neodolatelní. Lásky moje, miláčkové moji, odteď budeme pořád spolu..."
Král lesa zůstal stát jako opařený a Marina i Puk jednohlasně zaprotestovali: "Mami, to je můj pes!"
(Pokračování příště...)

*
Tato kapitola je dvakrát delší než obvykle, ale nechtěla jsem ji useknout v Marinině snu. Na závěr kapitoly přidávám hudbu Garyho Stadlera
*


Jak víly přilákat k sobě...

13. května 2011 v 13:58 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy

...aneb trocha přírody nikoho nezabije...

.
Nemá každý to štěstí, že žije v domě se zahradou, kterou by si upravil tak, aby lákala víly a další elementály. Větší část našeho národa žije v bytech ať už panelákových nebo ve starší zástavbě. V lepším případě se jedná o byt s balkónem nebo lodžií, ale často se vyskytují byty jen s okny.
.

Co v takovém případě dělat? Jak k sobě přilákat přírodu a elementály?
.
Teď na jaře je nejvhodnější doba k nákupu sazenic květin, které elementálové a víly milují.
.
Pokud máte balkón, doporučuje se zakoupit květiny, které přitahují motýly. Takové květiny pak přivábí i elementály.
A tady je seznam, s nímž se můžete vydat na nákupy: modré zvonky, karafiáty, hvozdíky, levandule, lobelky, macešky, petúnie, měsíčky, fazole, hrachory a verbeny.
Nezapomeňte také na bylinky, jako je oregano, bazalka či tymián...
.
Jestli však nemáte ani ten balkón, nezoufejte. Existují pokojové rostliny, které též dokážou přivolat elementály.
Jsou to samozřejmě ty kvetoucí, tedy africké fialky, gardénie, orchideje a azalky.
.
Jakmile květiny nakoupíte, s láskou se o ně starejte. Povídejte si s nimi. Hlídejte, jestli mají vodu, dopřejte jim prostorné květináče a dostatek hlíny.
Prostor mezi květináči vyzdobte kamínky (křišťály, růženíny, heliotropy, ametysty a dalšími podle vašich pocitů).
Také se vám možná podaří sehnat malé sošky víl a jiných elementálů, které naaranžujete ke květinám.
A nakonec se doporučuje nabízet každý večer elementálům něco k snědku.
.
Sladkosti, pečivo, sušenky, čokoláda, med a mléko na malé misce by měly stačit. Nečekejte, že jídlo přes noc zmizí. Drobní květinoví elementálové si z něj vytáhnou pouze jeho duchovní podstatu. Podstatu materiální, která do rána zbude, můžete pak zbaštit sami.

Magické pytlíčky lásky

12. května 2011 v 20:13 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy

Stále dostávám dotazy, v které kapitole Marina vyráběla kouzlící pytlíček lásky, který přivábí lásku. A samozřejmě všichni potřebují vědět, co do něj dávala.

Proto nyní zopakuji nejen suroviny, ale i postup:
1) Potřebujeme látkový růžový nebo červený pytlík s růžovou stužkou na stažení. Můžeme jej zakoupit už hotový, ale účinnější bude, když si ho ušijeme podle bodu 4, tedy za úplňku.
2) Dovnitř pro lásku a milostný vztah dáme sušené okvětní lístky červené růže, řebříček a rozmarýn. K tomu do směsi přidáme javorový list. Vše by mělo být sušené.
Řebříček koupíme jako čaj v lékárně, rozmarýn jako rostlinku v hypermarketech nebo zahradnictví. Javory rostou volně v parcích stejně jako červené růže...
3) Když už máme vše v pytlíčku, přidáme navíc růženín, teda růžový křemen jakéhokoli tvaru.
4) Šití by se mělo dělat v noci za úplňku a přitom před spaním poprosit bohyni lásky Venuši o pomoc. Pytlíček bychom měli stále nosit u sebe.

Vílí kruhy v obilí

12. května 2011 v 14:25 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy
Kruhy v obilí zná z médií téměř každý. Jedná se o záhadu, která se objevuje po tisíce let, a zatím ji nikdo nerozluštil. Nádherné obrazce s geometrickou podstatou se objevují nejen v obilí. Dají se při troše snahy najít i v jiných porostech (kukuřici, vojtěšce...) nebo v zimě pouze na hlíně.
.
V létě 2008 jsem sama takové kruhy viděla, ale médiím unikly. Jela jsem do Prahy autobusem, všimla jsem si jich z dálnice. Ohlížela jsem se, co ostatní cestující. Ale! Představte si, že celý autobus kromě mě a řidiče byl ponořen do hlubokého spánku...
.
Samozřejmě některé obrazce občas vytvoří přímo lidé, kteří si chtějí z druhých vystřelit. Jenže ne všechny vytvoří lidé... Některé jsou tak složité, že není v lidských silách je za pár okamžiků vytvořit. Často svědkové navíc potvrzují přítomnost neidentifikovatelné světelné koule nad místem, kde se později objeví kruhy. A ještě později se mezi obilím objevují houby špičky (odjakživa spojované s vílami).
Kruhy v obilí jsou natolik záhadné, že je už zkoumali i významní odborníci přes fyziku a další přírodní vědy.
.
A co zjistili?
.
Falešné kruhy, které vytvořili lidé, jsou zblízka změť poválených stébel, jako kdyby se v nich válelo stádo divočáků. A to je vše.
.
Avšak ty pravé kruhy vykazují určité zajímavé vlastnosti:
1. Stébla jsou těsně nad zemí ohnutá a pravidelně srovnaná jedno vedle druhého.
2. Stébla nejsou zlomená, ale pouze ohnutá v pravém úhlu.
3. Po několika dnech se stébla narovnají a rostou dál.
4. V kruhu ručička kompasu ukazuje odchylky.
5. Toto mi připadá velmi významné: ve stéblech se dají změřit takové změny v molekulách, jako kdyby je někdo vložil do mikrovlnné trouby.
.
A to vše se týká neuvěřitelných geometrických obrazců, které na papír dokáží narýsovat jen ti nejlepší geometři. Natož kdyby měli běhat po poli s obřími kružítky... a během krátkých třeba pěti minut vytvořit takové dílo.
.
Když jsem si to vše tak nějak dala dohromady, vyšla mi z toho kapitola do Rafaelovy školy, v níž vílí královna tančí podle signálů Země (Gaiy) a vznikají kruhy jako poselství Gaiy nám lidem.
.
Zde najdete tu starou kapitolu z prvního dílu, v kterém královna víl tančí (pro ty, co už zapomněli...):
.
A zde uvádím video s fantastickými fotkami kruhů v obilí doplněné relaxační vílí hudbou:
.

Vílí stránky

10. května 2011 v 13:59 | Renata Štulcová |  Zábava
Často se mě čtenářky a čtenáři Rafaelovy školy ptají na literaturu o elementárních bytostech.
Je pravda, že moc knih o nich v České republice nevychází, nebo jsou už vyprodané.

A tak než dopíšu Tercii - kapitolu číslo 6, v níž Marina a její spolužáci prožijí slunovratnou noc na mohylách, napadlo mě sem dát aspoň následující odkaz:


Možná tyto stránky už dávno znáte, ale je také možné, že je uvidíte poprvé a že se vám obrázky, videa a rady na nich zalíbí.

Přeju příjemnou relaxaci při čtení Bylinkových stránek.

A tady návdavkem jedno z vílích videí


Tercie - 5. Nesmrtelné dřevo borovice

7. května 2011 v 16:16 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Tercie


Borovice, která nikdy neopadá, pomáhá přecházet do zásvětí, a její snítky v domě přinášejí mír a uzdravení.

Sluneční kotouč, pán oblohy ztěžkl večerními červánky a klesá za hluboké lesy. A v té chvíli rohatý pán lesa vychází se svými fauny slavit slunovrat.
Kráčejí dubovou alejí, jež od sídla vede jako slavobrána, a poté zamlkle kladou svá kopýtka na měkkou lesní stezku.
Neodvažují se promluvit, myslí na všechno, co se o nastávající noci od profesora Pana dozvěděli.

*

Když se po metamorfóze poprvé sešli s profesorem Panem v učebně, očekávali, že bude legrace. Vždyť jim starší studenti přeci vyprávěli, že pan profesor je sice geniální a na všechny terciány klade vysoké nároky, ale zároveň je tak trochu bohém.
"Mamka o něm říkala," drbala Médea třídě, "že se neustále zamilovává do nějaké víly nebo nymfy nebo dryády a často kvůli dvoření nestíhá výuku. Pak dává studentům samé projekty a seminární práce, na kterých si dělají sami."
"Projekty dělám ráda," radovala se Marina.
"Já taky," pokyvovala Médea hlavou s pěknými špičatými pruhovanými růžky, "ale horší jsou prý ty Panovy poznávačky. To prej zkouší každého zvlášť celou hodinu. A co mamka úplně nesnášela, byly ty jeho noční bojovky..."

*

"Co se tady, Viléme, schováváte za dveřmi?" ozval se náhle z chodby přísný profesorův hlas. "Jen hezky pojďte dovnitř," dostrkal profesor mladého fauna do učebny.
"Nejsem panna a přesto vidím jednorožce," vtipkoval Kryštof na Vildův účet.
Vilda se styděl a s pohledem zavrtaným do podlahy se usadil.
Kryštof nebyl jediný, kdo měl na jazyku rádoby humornou poznámku týkající se Vildových rohů, ale vtom profesor naštvaně pravil: "Jestli se nemýlím, tak už začala hodina. A vaší povinností je čekat na příchod vyučujícího, kterého pozdravíte jak?"
Na vteřinku všichni zaváhali a pak se s hlomozem počali zvedat ze židlí.
"Správně," dosedl profesor na svou židli a temná zeleň jeho pláště se kolem něj rozprostřela.
"Sednout. A vy, Viléme a Tomáši, pojďte k tabuli."

*


Marina jako vždy obsadila místo u okna, a tak kromě učebny vyzdobené keři v obřích květináčích sledovala ještě zahradu osázenou vzrostlými tújemi, šeříky, topoly a dalšími stromy, mezi nimiž čekaly dřevěné lavičky. Vchod do zahrady byl přímo z učebny, proto Marina doufala, že se tam budou chodit učit.
Vilda s Buližníkem předstoupili před třídu, jako kdyby šli na pohřeb, a profesor řekl: "Začneme ihned s výukou. Napište si všichni dnešní datum a nadpis - Fauní rohy."
Marina se malovala s nadpisem a profesor dál vykládal, jen stěží si stíhala dělat poznámky.
"Tohle si určitě napište," zvedl Pan ukazováček. "Symbolem života, smrti, nasycení, moudrosti a uzdravování, inspirace i znovuzrození duší je kotel. Nebo jinými slovy: pohár, kalich, číše. Nyní se podívejte na Tomáše, vidíte siluetu jeho rohů. Zahnuté fauní rohy právě připomínají takový posvátný kotel, takovou posvátnou číši. Jenomže když se podíváte na Viléma, tak on nyní vypadá jako..."
"Nakřáplá posvátná číše," vyhrkl Buližník.

*

Profesor povstal, k Buližníkovi se přiblížil, až Tomáš pokrčil kolena, aby se stal menším. Král lesa ho chytil za výstřih a opravdu se zlobil.
"Tomáši," zaburácel, "já jsem tady vládcem a nikdo mi nebude skákat do řeči. Ke všemu vykládáte takové nesmysly. Všichni si pamatujte, že mluvit budete, až vám dám slovo," obrátil se na třídu, zatímco Buližník lapal strachy po dechu a všem se zdálo, že ho snad král nabodne na rohy. A ty měl dnes Pan obzvláště ostré a špičaté.

*
"Sednout, mlčet, poslouchat," přikázal král a kluky vyhnal od tabule.
Vtom Marina ucítila, jak jí přes kopýtka cosi přeběhlo. Nakoukla pod lavici: Matýsek! lekla se. Co s ním?Mám se přihlásit a říct, že je tady?
"Vysaďte ho, Marino, na lavici a budeme pokračovat ve výuce," řekl Pan naprosto nečekaně.

*
Na rozdíl od Vildy a Buližníka měl sysel úctu ke králi lesa vrozenou a seděl vedle Marinina sešitu jako vysochaný.
Král jim rozdal služby. Zjistili, že tenhle školní rok jich budou plnit více, než jen tu třídní. A protože je jich tak málo, tak z těch služeb celý rok nevyjdou.

*
Matýsek se nehýbal, zato Marina už nevěděla, jak se posadit. Dlouhé fauní nohy měla ztuhlé a ocas otlačený od sezení, až jí v něm brnělo. A nevěděla, jestli je to tíhou rohů nebo vědomostmi, které jim Pan v této hodině předával, že jí hlava tížila, jako kdyby na ní měla položenou cihlu.
"...protože jste se narodili do lidských těl, dostáváte se do zásvětí ve spánku, ve snech. Když se ale probudíte, zdají se vám vaše sny nesmyslné..." přednášel profesor a všichni přikyvovali. "Příčinou je to, že se v zásvětí nalézáte v jiných dimenzích, rozměrech. Takové 4D, 5D a více D kino. Když se potom probudíte, celý sen se vám srazí do 3D a vy si myslíte, že se vám zdály nesmysly... Rozuměli jste všemu? Nějaké dotazy?" zeptal náhle se Pan.
Když se nikdo nehlásil, Marině proběhlo hlavou: Tak to jsem asi jediná, kdo to zásvětí nechápe. Ale když se zeptám, budu za trdlo. Zeptám se pozítří mamky. Ona mi to vysvětlí, rozhodla se Marina a vytáhla si zelenou fixu a dál si podtrhávala v poznámkách.

*

"Tak teď už víte přibližně, co vás čeká zítra. O samotném zásvětí, do kterého se ponoříte na mohylách, se budete podrobně učit od tercie až do oktávy," dodal profesor. "Zítra vás nebezpečným zásvětím doprovodí průvodce, ale přesto kvůli vašemu bezpečí si vyrobíte ochranné věnce. Po přestávce si pro vás přijde vazačka Anastázie."
*
Protože do učebny začalo pálit dopolední slunce, stáhla Médea dřevěné žaluzie a v přítmí čekali na faunku Anastázii. Když vazačka do třídy vstoupila, její blonďatá hříva jim šero rozzářila.
Ta má krásné vlasy, kdybych takové měla, povzdychla si Marina. Třeba bych se Plantefoliemu víc líbila a pozval by mě na rande...
Marina si totiž večer před usnutím uvědomila, že v sekundě u nág jsou letos převážně blondýny. A jelikož sám Plantefolie má plavé vlasy... Bude celý rok obskakovaný takovým množstvím blonďatých holek, že si na mě ani nevzpomene, a já se za ním teďko nedostanu. Po slunovratu bych měla vymyslet nějakou reportáž a vydat se k nágám jako za redakci Rafael Expresu, koumala a mračila se v posteli do tmy.

*

Anastázie je ihned vedla do dílny, z které to na dálku vonělo tak, že vůně sušených bylin naplnila doslova celou chodbu.
Dílna byla prosluněná, žaluzie byly staženy jen do půlky, takže se květiny stojící na parapetu koupaly ve slunci. Uvnitř stály stolky, na kterých Marina spatřila připravené nůžky, drátky, všelijaké hmoty a mnoho dalších vazačských potřeb, jejichž účel neznala. U jednoho stolku již stála vychovatelka Viola, aby pomohla Anastázii s některými nešikovnými studenty.
Vůně, která se z dílny drala ven, byla způsobena svazky sušených bylin visících na zdích. Z nich si budou studenti brát při vití věnců.

*
Usadili se kolem stolků, Marina do party s Médeou, Kydippé a čtvrtou židli obsadil Buližník. Když zjistil, že sedí se samými holkami, rozhlédl se a zasyčel na ostatní holky, aby si to s ním vyměnily.
"Zůstaňte, kde jste. Stejně vás nečeká žádná skupinová práce, ale každý z vás budete vyrábět svůj vlastní ochranný věnec. Nejdřív si však probereme trochu teorie," řekla Anastázie a vzala do ruky křídu.
"Svátky Gaiy a elementárních bytostí jsou chvíle, kdy jsou brány mezi světy prostupnější a je nutné se více chránit před zlými silami. Až budete na mohylách pronikat do zásvětí, mohlo by se vám leccos nepěkného stát. V krajním případě byste mohli mít potíže s návratem do našeho světa."

*
Marina si přestala zapisovat. Celý slunovrat se jí začínal zdát velmi podivný. Má to přece být radostná oslava, ale zatím to vypadá na hororovou noc...
"Takže," pokračovala Anastázie, "do věnců, které se naučíte vyrábět, si zapletete ochranné posvátné byliny pro letní slunovrat. A to jsou: bezové listí pro požehnání, borovice pro nesmrtelnost, čekanka pro odvahu, fenykl, heřmánek a třezalka k zahnání zlých duchů. Hlavní součástí věnce bude tato bylina zvaná pelyněk černobýl a nakonec musíte do věnce pevně vložit a neztratit snítku jmelí. To vám umožní lépe vnímat vícerozměrné zásvětí. No, a nezapomeňte na tyhle spirálky z kapradí, jsou sušené nad slunovratným ohněm a zaručují zesílenou ochranu."
Anastázie si pročísla rukou dlouhou hřívu a s úsměvem dodala: "Pokud byste chtěli do věnců něco pro lásku, doporučuju levanduli, žabinec, tavolník nebo růži. Ty visí tamhle na zdi v rohu.

*
Brzy se ukázalo, jak jsou chlapci pěkně nešikovní.
"Tomáši, vy máte kopyta snad i na rukou," kroutila hlavou Anastázie a ukazovala mu, jak připevnit heřmánek.
Vtom se ozvalo zaťukání.
"To jsem nebyl já," bránil se Vilda, když se po něm všichni okamžitě podívali.
Anastázie už však otvírala dveře a na prahu stál starý bělovlasý faun s černými zakroucenými rohy. Podle pracovní odřené tuniky bylo zřejmé, že se nejedná ani o stráž ani o posla krále lesa.

*
"Povstaňte," přikázala jim Anastázie a představila profesora Řehoře. "Bude vás učit práci se dřevem a kovem," vysvětlila a profesor pokýval hlavou.
"Teď jsem si přišel půjčit chlapce, aby nám v dílnách pomohli s lucernami pro slunovrat," obrátil se na Anastázii. "Tedy jestli je nebudete potřebovat."
"Ale s radostí vám je půjčím, věnce jim dodělají děvčata," kývla blonďatá kráska a kluci s jásotem vyskočili od stolků.

*
"Řehoř je vlastně Gregory," vyprskla Kydippé, jen co se za profesorem zavřely dveře.
"Nejste první, koho to napadlo," řekla na to Viola, "ovšem varuju vás, abyste to nikdy nevyslovila před profesorem. On nemá cizí jazyky v lásce, navíc je velmi konzervativní. A když tohle kdysi studenti udělali, profesor to považoval za výsměch a měli s ním potom problémy."
"On už musí být velmi starý, když má bílé vlasy," dumala Šárka.
"Popravdě, nevím, kolik mu je let. Pamatuju si, jak každému vypráví, že žil v dobách, kdy učil lidi vyrábět bronz a pak železo," vzpomínala Anastázie.
A Médea se ihned přidala: "Mamka o něm říkala, že všude byl, všechno zná, a že nikdy nevěděli, co mu můžou věřit a co ne..."

*

"On je ale mnohem mladší než... profesorka Aine," napadlo Marinu a málem z ní vypadlo slovo maminka.
"A vypadá jako její dědeček," smála se Médea.
"Faunky, faunky, vy jste ale drbny," kroutila hlavou Anastázie. "Jako kdybyste nevěděly, že každý elementál může být starý, jak se cítí, jak zrovna potřebuje vypadat. Z lidského hlediska je to nepředstavitelné. Krásnou Aine můžete přece potkat v lese i jako shrbenou stařenku i jako mladou modelku."
Týjo, musím si dát na mamku pozor, aby mě nepřekvapila třeba na rande, až na něj někdy půjdu. Světlanu a Juliána nějak přežiju, ale aby se na moje líbání koukala maminka... Marina si povzdychla.
*
"A Puk je ve skutečnosti jak starý?" zajímala se Kydippé a dělala přitom takové obličeje...
Marina se lekla: Kydippé bych do rodiny teda nechtěla.
Viola vkládala jmelí a kapradí do dalšího chlapeckého věnce a říkala: "Kolik je princi Pukovi přesně, to nevím. Pamatuju si, že je nepatrně mladší než Arthos. Byli vždycky jako bráchové. Často sem za ním Arthos chodil a zlobili... Pamatuješ?" obrátila se Viola na Anastázii.
Anastázie souhlasila: "No jo, ti dva lumpové... proti nám jsou to pořád takoví malí kluci."
Marina překvapením zašmodrchala drátek. Arthos zlobil s Pukem? Protivný astrolog Arthos někdy zlobil?

*

A na tohle vše Marina myslí, když s věncem ochranných bylin na rozích kráčí se spolužáky dubovou alejí, jež od sídla vede jako slavobrána. Má strach z neznámých mohyl, dávných pohřebišť, a po vstupu do lesa cítí, jak se jí kopyta boří do měkké lesní stezky.
Marina i její spolužáci mají hlad. Od rána nic nesměli sníst, jen pili vodu. A teď si nesou v batůžcích večeři a na chuťové buňky jim útočí vůně kůry všude kolem.
Všichni se však bojí Pana, a proto si neodvažují ulomit, natož strčit ruku do batohu...
Konečně král lesa zastavuje a praví: "Tak se posilněte. Noc bude dlouhá."
Hladoví studenti otvírají batůžky, vytahují krajíce chleba, jablka, zeleninu a jako dezert si ulamují kůru stromů.
Marina baští, ale žaludek má náhle jako na vodě. Uvědomuje si, že tohle jídlo je možná poslední bezpečná věc v nastávající slunovratné noci.
(Pokračování příště...)