Duben 2011

Tercie - 4. Moudrost v Popelčiných oříšcích

22. dubna 2011 v 18:46 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Tercie


Lískové oříšky v zlatavém medu vyléčí těžký kašel a pomohou těm, kdo jako Popelka hledají moudrost, štěstí a poezii.


Blíží se obřadní noc slunovratu, svatojánská noc nejkratší ze všech. Noc, kterou nám letos Růžová Luna prozáří svým dávným světlem.
Lidé si o svatojánské noci vyprávějí pohádky, bojí se uvěřit, že ty zázraky jsou skutečné.
V hlubinách Gaiy, v mořích a jezerech, řekách, ve výškách i v kouzelném lese krále Pana budeme slavit až do ranní rosy.
Královna víl věky zkoušená kletbou, kterou zná jen ona, se bojí nechat svou nejmladší dceru, svého mazlíka Marinu pod dohledem krále lesa.
Hnána strachem, pozvala si královna krále do vílího pavilónu. Podívejme, jak k ní božský Pan spěchá. Neodolatelný tak, že dryády, kolem kterých prochází, se snaží větvemi zachytit cípek jeho pláště. Listovím hladí Pana po silném paroží, jež si nechal dnes narůst, aby se předvedl před Aine v celé své kráse.
Ke smůle dryád, zadumaný král lesa nevnímá jejich milostné záchvěvy. Stovky a stovky let myslí na královnu víl a živí se nadějí, že snad jednou se k němu vrátí...


*


Vílí pavilón se utápěl v tichu. Malé víly a elfíci se již metamorfovali a nyní dospávali proměnu. Aine postávala u okna, tiskla dlaně v pěsti a chtělo se jí plakat nad nejmladší dcerou.
Jak se Marina popere s kletbou? Kdy už Arthos odhalí toho jejího Lva? Kdo to je? Kéž by to byl jeden z elfů.. Jinak... Aine vzdychla.
Když potom Pan vstoupil, s úsměvem mu šla vstříc. Dokonce se nechala lehce políbit.
"Chtěla jsem ti ještě jednou poděkovat za Lykona. Opravdu jsem nečekala, že ty osobně budeš Marinu hlídat."
"Aine, co bych pro tebe a tvou dceru neudělal," říkal Pan a usedl do křesla.

*

Aine mu naservírovala zákusek a kávu a přitom láskyplně švitořila: "Víš, přemýšlela jsem, že svatojánská noc v lese na mohylách bude pro Marinku tak trochu šok..."
Pan se rozesmál: "Když přežila bez psychické úhony útok orlů, bouři, kterou jsi vyvolala tancem ve vílím kole, nebo třeba to očoudění baziliškem, bude jí obřadní noc u mrtvých připadat jako... vítání občánků."
Aine malinko srazila obočí, Pan usrkl kávu a přátelsky řekl: "Myslím si, Aine, že to s tou péčí o ni přeháníš. Marina už není maličká primánka, na podzim jí bude čtrnáct, v lidském měřítku ještě nějaký ten rok a bude na vdávání..."
*

"Jenže jí chce někdo zabít!" skočila mu do řeči Aine.
"Ano, ale to přece neznamená, že ji obklopíš četou strážců. Vždyť by neměla vůbec žádný osobní život. Už takhle - když půjde na rande, bude to stát za nic. Marina i ten její nápadník budou vědět, že se pořád někde poblíž plíží Světlana nebo Julián. A teď ještě Lykon. Vždyť Marina s tím svým nebudou mít žádné soukromí. Jak se pak asi budou objímat a líbat..."
"Ty jeden nemravo," povyskočila Aine na křesle.
"Ty mně říkáš nemravo?" divil se se smíchem Pan. "Mně, kterého jsi opustila kvůli tomu lidskému stvoření, Petr se, myslím, jmenuje..."
"Petra do toho netahej. Poznali jsme se až mnoho let poté, co my dva jsme se rozumně rozešli."
"Rozumně? A že téměř nikdo nesmí dodnes vědět, že jsme spolu něco měli. A že jsme zplodili Puka... Jen se přiznej, stále jsi nestrávila, žes podlehla mému šarmu..." založil si Pan sebevědomě ruce.
*

Aine si energicky hodila nohu přes nohu a potřásla hlavou: "Proč si, drahý, stále něco namlouváš a nechceš pochopit, že mezi námi je už dávno konec. Myslíš, že nevím, že jsi to byl ty, kdo na mě a Petra poslal tenkrát toho divočáka, když jsme si na louce rozložili piknik. A jednou jsem tě z okna viděla, jak u nás na zahradě strkáš Marině do kočárku hlavu i s rohy..."
"Řvala jako tur," dodal Pan.
"A divíš se jí?" mlaskla Aine.
"Nedivím. V jednom roce ani víla nedokáže odhalit mou přitažlivost. Mimochodem, chtěl jsem se tenkrát podívat, jestli je ti podobná... No, měla takový medvědí čumáček. Ale zato nyní je ti už podobná tak, že si toho brzy všimne celá škola."
Aine vzdychla: "Jenže co s tím? Vymysli něco, drahý," upřela na Pana krásné oči.
Pan přikývl a Aine ještě jednou mazlivě zašeptala: "A slib mi, že ráno po svatojánské noci mi přivedeš Marinečku do Alby... Jen tak pro jistotu..." dodala, když viděla mírně uraženou Panovu tvář.

*

"Pomóóóc! On umírá," řval rohatý faun Buližník a sbíhal proti nim po schodech, jako by ho čerti honili.
"Co se Vildovi stalo?" vykřikli na Vildu sborově Marina, Puk i Žakelína.
"Ulomil se mu roh, kr... krvácí... stříká... krev jako... z kohoutku..." vykřikoval bledý rozklepaný Buližník.

*

Krev spatřili na podlaze Vildovy komnaty. Skvrny rubínové krve zářily na lůžku, na kterém seděl nešťastný Vilda opřený o vychovatele Oldu.
"Vidíte, kolik krve mu z toho rohu vyteklo," šeptal Buližník strachem okoralými rty a zvedl ze země to, co ještě před chvílí patřilo k Vildově hlavě.
Vychovatelka Viola právě odhodila na podlahu zakrvácené plátýnko a další namočené ve studené vodě jí přinesl strážný faun z koupelny a ona ho přikládala Vildovi na obličej.
Vilda cosi huhlal a Viola mu rázně přikázala: "Mlčte a nehýbejte se, Viléme. A vy, Tomáši, laskavě přestaňte šířit paniku. Roh si sice urazil, ale ta krev mu teče z nosu. To by mě opravdu zajímalo, co jste tady dělali..."

*
Neboť měl profesor Fontán hodně starostí se studenty metamorfujícími se v kentaury, dorazila ke zraněnému jeho dcera profesorka Fontánová. Protáhla se mezi Marinou a Pukem, kteří stáli u dveří jako solné sloupy, a jak Buližníka spatřila, spráskla ruce.
"Vypadáte jako jednorožec, jak se vám to stalo?" rozesmála se a bez otálení se dala do lékařského řemesla. Marina pozorně sledovala, jak lékařka používá nejen dotyku svých prstů, ale také krystaly a vonné masti. Vilda ležel na lůžku jako mrtvola, neodpovídal, a když mu pak přikázala, aby vstal, uhýbal před ostatními pohledem.
Styděl se za svou jednorohou hlavu.
"Dokonce ani lehký otřes mozku nemáte," zněla nakonec diagnóza profesorky Fontánové. "Tudíž můžete jít bez obav slavit slunovrat. A ještě bych si ráda poslechla, co jste tu vlastně vyváděli," pravila, když uložila krystaly do kufříku a posadila se do dřevěného křesla.

*
I Marině se chtělo smát, když bylo po nebezpečí a ona poslouchala zmatené vyprávění Buližníka a Vildy a přitom si prohlížela Vildovu ovázanou jednorohou hlavu.

*

Všichni se Vildovi smáli. Všichni až na krále Pana.
Okamžitě poslal dopis rodičům obou chlapců a pak si je oba nechal zavolat do břečťanového sálu, kde seděl v krásném křesle na vyvýšeném stupínku. Seděl tam a hrál na syrinx, když kluci vstoupili a pomalu se šinuli mezi sloupy porostlými břečťanem, proplétali se mezi liánami a unikali dlaním břečťanových lístků, jež po nich chňapaly z dlouhých lián.
Konečně stanuli před Panem a uklonili se, jak je Viola předem poučila.
"Tak - jak to bylo?" zamračil se Pan.
"No... my... totiž... teda... víte..."
"Tak dozvím se to?" zvedl se Pan prudce z křesla a sestoupil ze stupínku. Chlapci couvli dva kroky.

*

"Přestaňte si hrát na cirkusové klauny a jasně a stručně mi vysvětlete, co jste prováděli."
"Tak já to řeknu," obrátil se Buližník na kamaráda. "Víte, pane profesore my jsme zkoušeli tvrdost rohů. Když jsou to kosti, tak jsme se logicky domnívali, že..."
"A nenapadlo vás nic inteligentnějšího, než vrazit hlavou do zdi," zabručel král.
"No, právě," přisvědčili.
"Jenže Vildovi se to po tom zlomeným rohu smeklo a narazil na tu zeď ještě obličejem. A tekla mu z nosu červená," vysvětloval Buližník.
"Aha," zavrčel rozzlobený Pan, až kluci znovu couvli. "Ale proč má zlomený roh jen Vilém?"
"No, protože jsme našli v té komnatě na zdech jen jedno vhodné místo k pokusu a Vilda to zkusil první. A já po něm logicky už ne."

*
Král lesa se tak zlobil, až se jim zdálo, že se zvětšuje. Oba z něj měli větší strach než z vlastních matek.
"Když nepočítám Vilémovo zranění, uvědomujete si oba, jakou ostudu jste způsobili našemu království? Jednorohý faun, který o roh přijde tím, že trká do zdi! Taková pitomost! Umíte si vůbec představit, jak se nám budou smát například víly a kentauři?"
Oba jen klopili zraky a mlčky kývali a nejraději by se hanbou propadli.

*
Slunce dnes bylo vzhůru tak dlouho, nyní se ukládá k spánku a Růžová Luna stoupá vzhůru. A s ní vycházíme my, elementární bytosti, a také lidé, kteří s námi soucítí. Budeme slavit slunovrat!
Král lesa Pan vyvádí dvanáct studentů. Jsou nesví, čeká je noc v mohylách, noc na dávných hrobech. Jsou zamlklí, nejistí, však Panovi hraje kolem rtů úsměv. Jak by ne. Vždyť právě zosnoval malou sladkou pomstu. Miluje Aine, ale vadí mu její neustálé útoky. Vadí mu její nedůvěra, její chorobný strach, že se Marina přestane chovat jako premiantka a začne vyvádět jako správná puberťačka. Vymyslel si lest na Aine i na Marinu. A já zatím v tom zmatku obhlédnu situaci a najdu způsob, jak poslat Marinu na cestu, na níž svého Lva nikdy nepotká.
(Pokračování příště...)

*

A sem nakonec vkládám odkaz na Youtube. Jak už jsem psala na Facebooku, při vymýšlení Rafaelovy školy sehrál důležitou roli omyl.
Dostala jsem totiž CD, na kterém měla údajně zpívat Enya. Hned se mi zdálo, že to není Enya, ale písničky se mi zalíbily a právě při nich jsem Marinu vymyslela.
Následující z nich byla nejdůležitější. Je taková vílí...

*

Tercie - 3. Věnce karbince

16. dubna 2011 v 13:20 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Tercie




Ač karbinec dokáže zbarvit látku načerno, je bylinou s velkou léčivou silou. Když z něj pak uvineme věnce poděkování, drobné kvítky v nich se skví jako slzy radosti.

"Rozhodl jsem se, Marino, že vám přidělím nejlepšího strážce, kterého mám," pravil Pan a pootočil hlavou k opačnému rohu nádvoří, odkud vyšlehla zlatá záře.
Oslněná Marina zamrkala, a když si na záři uvykla, okamžitě couvla a za Puka se skryla celá.
"Lykon vám bude dělat v lese strážce," kývl Pan a ve zlaté auře vstupoval na nádvoří obrovský dvanácterák.
Ještě více než Marinu překvapila králova slova její matku.
"To opravdu myslíš vážně, Pane?" pípla královna víl.
Pan pokýval hlavou s těžkými rohy a podal Marině ruku. Celou roztřesenou ji dovedl k jelenovi, do jehož očí musela vzhlédnout. Tak byla proti němu malá.
V podvečerním slunci, které dopadalo na nádvoří, se síla jelenovy aury přetlačovala s červánky.
Jelen náhle pokrčil přední běhy a poklonil se Marině.
"Lykon bude od této chvíle, Marino, stále s vámi," řekl Pan. "Nebudete o něm vůbec vědět, jen pokud vám bude hrozit nebezpečí, objeví se a zachrání vás."

*

Pan domluvil a jelen se znovu Marině hluboce uklonil. Poté se obrátil a vznešeně odkráčel.
Marina stála na nádvoří jako solný sloup, maminka k ní přistoupila, objala ji a zašeptala do fauního ouška: "Musím pryč, vílečko moje. Ohrožuju všechny každým okamžikem, který tady trávím. Přijď s Pukem na čaj. Budu vás čekat," políbila Marinu na čelo, pohladila ji po rozcuchaných mokrých vlasech a odešla. A za ní se jako vlečka nesla zlatě zelená aura.

*
Marina si vybalila krabice, které ležely na podlaze komnaty. V okamžicích, kdy se začala díky experimentu profesora Emanuela předčasně metamorfovat a přenášeli ji do Lesního sídla, spolužačky zapakovaly celý její majetek.
V některých krabicích bylo vše pěkně vyrovnáno, v jiných našla Marina své věci bez ladu a skladu.
"No, která tohle balila? To snad musel být Buližník," bručela, ale byla ráda, že jí takhle pomohly.

*
V lesním sídle vládlo posvátné ticho, nikdo z Marininých spolužáků se ještě neprobral. A tak se Marina nudila, podruhé uklidila komnatu, několikrát se převlékla a zkoumala, v které sukni vypadá nejlíp. Která dlouhá sukně nejlépe schová kozí nohy a ocas.
Pak si hrála s Matýskem a potom se posadila na terasu pod stříšku.
Nejdřív jí myšlenky odlétly zpátky na nádvoří, kde se včera setkala maminka s králem Panem.
Moje vlastní mamka má takovou sílu, že dokáže i bouři vyvolat? děsila se trošku. Nato si vzpomněla na maminčin tanec, jímž vytvořila kruhy v obilí. No jo, při tom tanci mamka a víly přece zapálily ve vzduchu takovou tu ohnivou kouli a nakonec se spustila příšerná bouřka...
"Ehm," odkašlala si, protože si vzpomněla na to, co následovalo. Jak potrhala Arthosovi dráty a poničila měřící přístroje, jak se chytala stromu, do kterého uhodilo, jak ji Arthos zachránil a nesl do hvězdárny... Jak jí pak po právu vynadal...

*

Se mu nedivím, že mi vynadal. Chovala jsem se jako malé hloupé dítě, zlobila se na sebe a raději se tedy snažila myslet na něco jiného.
Nemám žádné nepřečtené knížky. Potřebovala bych se dostat do knihovny nebo bych mohla poprosit Puka, aby tam zašel a poprosil paní Zlatuši, aby mi nějaké knihy vybrala... napadlo ji. Nakonec se rozhodla zopakovat si roli Ariela do Bouře. Blíží se premiéra, tak ať si zase neudělám ostudu jako minule, kroutila sama nad sebou hlavou a listovala scénářem, aby si osvěžila texty Arielových písní. Puk bude hrát a já zpívat jako trapka, kdyby to tak mohl odzpívat za mě on. Škoda, že má tak hluboký hlas, povzdychla si.

*
Asi po hodině celá zničená odložila šprtání a vstala.
Tohle fauní tělo není vůbec stvořeno ke studiu, myslela si a protahovala ocásek, nohy, páteř. Opřela se o zábradlí. Z terasy byl krásný rozhled, vítr rozfoukal mlhu nad lesy a Marina viděla do velké dálky. Cítila klid, který se nad krajinou rozhostil. Těšila se na Puka, který jí slíbil, že dneska půjdou na návštěvu k mamince.
Hm, to je ticho, jako kdybych v celém světě byla jen já sama...
Uplynulo jen pár okamžiků a odkudsi vlétlo zavytí. A další. Pocit neznámé hrůzy projela Marině páteří.
Polekaná vběhla zpátky do komnaty. Jenže třetí zavytí se přihnalo vnitřkem sídla. Nebylo před ním úniku.
Co to je? skočila ke dveřím a přirazila je. V zámku však chyběl klíč, a tak se rozhlédla po komnatě.

*
"Marino, otevři," lomcoval po chvíli, v níž se neustále ozývalo táhlé vytí, Puk s klikou. Dveře povolily na škvíru, ale více mu těžký dubový stůl nedovolil.
Marina zkroušeně vyšla z úkrytu koupelny a dala se do odtahování stolu.
"Puku, já se bojím, to vytí..."
"U všech rohatých, dělej, musíš se mnou. Sída rodí, vypadá to zle a otec je daleko. Než přijde, musíme jí pomoct my dva."

*
Marina věděla z bratrova vyprávění, že Sída je ohařka krále Pana, a že každým dnem čeká štěňata. Proto ji během těch pár dní po své metamorfóze v Lesním sídle neviděla.
V dlouhých chodbách sídla se k nim přidaly stráže, Puk jim v běhu dával příkazy.
Když dorazili na nádvoří, z něhož se vcházelo do zahrady, Marina poprvé spatřila altán, z kterého se ozývalo to strašidelné vytí.
To vyl černý ohař zvaný Kú, který se měl stát otcem. Vycítil, že porod neprobíhá podle přírody, proto volal krále lesa.

*

Vběhli po nízkých schůdcích do altánu. Kú jim uvolnil cestu k Sídě a Marině se téměř zastavilo srdce.
Nešťastná fenka se srstí jako oříšky ležela na lněných přikrývkách, bolestí se chvěla se a přitom starostlivě olizovala černé tělíčko právě narozeného štěněte.
Malý tvoreček však téměř nedýchal, jen bezvládně ležel a smrt obcházela kolem.
Jakmile Sída spatřila Puka a Marinu, jemně stiskla kůži štěněte a zvedla ho ze země. Obrátila se k Marině, cosi zapískala psí řečí a Puk zašeptal: "Nastav dlaň."
A když tak Marina učinila, Sída jí štěně do rukou vložila a dlouze jí pohlédla do očí.

*
"Prosí tě o pomoc," vysvětlil Puk.
"Mně? Copak já..."
"Ano, ty. Jsi dcera královny víl, Sída to hned poznala. Ty dokážeš stejně jako naše mamka přijmout Rafaelovu pomoc pro Sídina prvorozeného syna. Zachráníš ho a bude tvůj."
Marina se téměř dusila.
Když byla malá, měli doma psa. Takového černého oříška. Neurčitou rasu...

*


Mám zachránit život, když to dokážu, dostanu psa. Já to ale neumím... Jak mám zachránit život?

*

"Stejně jako to dělá naše mamka. Prostě popros Rafaela o léčivou sílu, ale nepochybuj," radil Puk.
Údery psího srdíčka byly slaboučké. Jeho malé plíce téměř nevtahovaly vzduch.
Marina se nadechla a s nadějí zašeptala: "Prosím, Rafaeli, prosím tě, ať tohle malé štěně žije."
Pak si představila, jak se to učili v primě od maminky, všude kolem sebe zelenou barvu Rafaelovy školy a Rafaelův znak, okřídlenou hůl s hady...

*

Zprvu si Marina neuvědomovala, že to zelené světlo kolem není jen její představa. Až teprve když jí začala tělem probíhat mravenčivá síla, která se jí vlévala do rukou, poznala, že Rafael přišel na pomoc. Čas ubíhal, srdíčko štěněte stále bilo tak slabě. Marina se stala vodičem Rafaelovy léčivé síly proudící do nebohého ušatého tělíčka.
A pak pocítila, jak srdíčko uhodilo silněji, tělíčko se pohnulo, byl vidět malý ale silný nádech. Pejsek pohnul tlapkou a Marina se rozbrečela.

*

"Ukaž a poděkuj Rafaelovi," pravil Puk a vzal pejska Marině z dlaní, aby ho přiložil Sídě k cecíku. Vedle ležela pejskova sestra, která se právě narodila. Sída šťastně pískala v psí řeči a Puk řekl: "Marino, přestaň bulet a vymysli pro tvého psa jméno. Fenečku budu vychovávat já a budu jí říkat na tvou počest Mari. To aby se mi to zase tak nepletlo," vysvětloval Puk.
Marina se z toho, co zažila, úplně sesypala. Utírala si velké slzy, přes které viděla psy i bratra jako přes deštěm skrápěné okno.
"No tak," přisedl si k ní Puk a objal ji kolem ramen. "Už je všechno v pořádku. Počkej, jaký z nich vyrostou pěkní psi. Ještě ale to jméno... Marino, co je s tebou?" vylekaly Puka její nekončící slzy.
"My měli doma psa..." dusila se Marina.
"Tos nikdy neřekla?"
Marina zakroutila hlavou. "Auto... přejelo ho... Už nikdy jsme... neměli... žádného... Vždycky jsem chtěla mít bráchu nebo ségru... Měla jsem Čerta... Rozkousal mi první vysvědčení... a potom druhý den..."
Puk na Marinu hleděl se soucitem. "Hele, ségřičko, tenhle malý byl určitě zachráněný, aby se jmenoval Čert II. Že jo, Sído?"

*
Sída vesele pískla, nechtěla rušit psí miminka, která právě usnula.
"Tak jo, budu mu říkat... Čert," škytla Marina.

*

Tu noc Marina strávila v altánu u ohařů. Pořád byla ještě vyděšená a jen seděla na podlaze opřená o zeď a pozorovala dvě malinká štěňata, jak se krmí nebo spí.
Mari byla oříškově hnědá po Sídě, zato Čert černý po Kúovi.
Puk nechal přinést večeři a po ní se objevil král Pan.
Jak král do altánu majestátně vstoupil, zdálo se, že celý les vstoupil s ním. Marina ucítila vůně mechu, kůry a listí, zaslechla tiché hlasy zvěře, hmyzu a tajemné soví houkání. Král poklekl k Sídě, zkontroloval štěňata a pak zamyšleně řekl: "Jsme na vás oba pyšný. Lépe bych to nezvládl. Sída udělala dobře, že vám své potomky darovala."

*

Když se Marina probudila, byl den v plném proudu. Líně se protáhla, hladově otevřela oči a spatřila krmící se pejsky.
Chvíli jen tak ležela a pozorovala je. Pak si ale uvědomila, že má taky hlad, jenže v dosahu altánu neviděla žádného fauna, kterému by si řekla o jídlo, a tak dloubla do bratra. Chrupal opodál a otevřel oko až po třetím dloubnutí.
"U všech rohatých, to mám hlad," prohlásil okamžitě a vyskočil na nohy.

*

Hladové Marině se od psů nechtělo, nejraději by byla, kdyby jí snídani donesli. Loudala se za Pukem, dokud se neobjevila vychovatelka Žakelína a nesdělovala jim nadšeně: "Představte si, konečně se probouzejí."
"Médea už je vzhůru?" poskočila Marina.
"Né, Médea ještě ne. Zatím jen Vilém a Tomáš."
"Aha," hlesla Marina.
Vtom se z patra ozval Vildův strašlivý nářek: "Ááááu, pomóóóc, krvááácííím..."
(Pokračování příště...)

A ještě se musím pochlubit, že kniha Mojmír - Cesta pravého krále se stala 11. nejčtenější knihou podle hlasování žáků ZŠ celé republiky. Umístila se hned za Upířími deníky, které mají reklamu, a Hraničárovým učněm (7.díl). Navíc získala cenu Ministra školství.


Tercie - 2. Dub krále lesa

9. dubna 2011 v 15:29 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Tercie


Dub, strom krále lesa, strom mágů odolává bleskům těch nejsilnějších bouří, zakořeněný pevně v zemi poskytuje ochranu a hojnost, nabízí svou léčivou moc.

"Mamka vypadá jako naštvaná," špitla Marina.
Puk přikývl: "Nevypadá. Je. Rázuje dovnitř za tátou jako rozzuřená lvice. Pojď, když si pospíšíme, třeba kousek té jejich hádky uslyšíme."
"Ty myslíš, že se budou hádat?" nevěřila Marina.
"Nemyslím, vím. Já už zažil tolik jejich hádek... " mávl Puk rukou a pomáhal Marině po cestičce dolů.
Už několik dní nepršelo, kamínky v suché hlíně se viklaly, Marině se smekala a zvrkávala kopýtka. A navíc ji rozčilovaly havrani, kteří se slétali k Lesnímu sídlu jako kdyby tam měli dostat něco k snědku.
Marina znovu zaškobrtla a ztratila zem pod nohama. Jen taktak ji Puk stačil zachytit.
"U všech rohatých, kozám se přece takový terén nesmeká," nechápal.
"Prostě v tom ještě neumím chodit. A nejsem koza ale faunka," zamračila se naoko Marina.

*

Za horkého odpoledne král Pan vždy odpočívá a hraje na syrinx mámivé melodie. Kamkoli s nimi usedne, tam k sobě přiláká vše živé. Ale i kámen a hlína, která se nepohne, upadne do snů o lásce.
I dneska tomu tak je. Dneska král Pan usedl do besídky na ibiškovém nádvoří.
Skryt ve stínu popínavých růží přiložil syrinx k ústům. Jemné zvuky starodávného hudebního nástroje doprovázené zpěvem fontány se vznášely nad keři a zalétaly do podloubí kolem nádvoří.
Podloubí byla vyřezaná ze dřeva, jež stále vonělo jako z čerstvě poraženého stromu. Nádvoří kolem kašny bylo vyloženo žulovou dlažbou.
Po ní teď ke králi lesa přibíhala zvířata, která král v sídle chová. Lišky, veverky, jezevci, ježci, kuny, Marinin Matýsek s jinými sysly, další a další čtyřnožci a za nimi se vznášely sojky, straky a jiní opeřenci.

*

Když se Aininy šaty zamodraly nádvořím, král odložil syrinx a vyšel své dávné lásce vstříc. Plášť temný jako mech v nejhlubším lese, vyšívaný zlatem se kolem něj zavlnil, zvířena se rozestoupila.
"No ne, drahá Aine! Jak milé!" usmál se na ni a podával jí ruku, zval ji do besídky. "Přišla jsi na schůzku? Ale měsíček ještě nevyšel..."
"Na vtipy teď není čas, Pane," odsekla Aine. "Dostala jsem zprávu od profesora Fontána, že Marinka se již metamorfovala. Proto sem chvátám... Mám o ni strach."
"Posaď se, prosím," pravil Aine, pak přikázal faunovi, který poslušně čekal na rozkazy, aby jim donesl medovinu a jahody. Nakonec poslal zvířenu pryč.
"Jahody už dozrály, letos se vyvedly obzvlášť sladké. No, a medovina je vynikající vždy," usedl konečně na lavičku vedle Aine. Poté si však uvědomil, s čím královna víl přišla, tvář mu zpřísněla a uraženě pravil: "O dceru mít strach nemusíš. Je z ní nádherná malá faunka a právě teď je v nejlepších rukou. Asi před hodinou jsem ji viděl jít s naším synem do lesa na vycházku. Ta tvoje elfí stráž šla s nimi."
"Tohle jsem na mysli neměla," zatřepala Aine energicky rukou. "Samozřejmě, že mám neustále hrůzu z dalšího možného útoku na mou nejmladší dcerku. Ale nyní mám strach ještě z něčeho jiného."

*

"Hele, už se hádaj," kývl Puk vzhůru mezi koruny stromů.
Marina pootevřela nechápavě ústa a zkoumala podvečerní oblohu. Před chvílí mezi listy stromů prosvítala azurově modrá, která se teď špinila mraky. Hrozivě černaly a les utichal. Snad se blíží první předletní bouře?
Havrani zatím neohroženě kroužili pod černými mračny v početných letkách, divně se neslo jejich krákání zlověstným tichem.
A pak uhodil blesk.
"Jé," lekla se Marina a cesta jí pod kopýtky ujela.
"Víš, co? Takhle bychom domů nikdy nedošli, naskoč si," nabídl jí bratr záda a Marina nelenila a už se nesla.
"To je jak z tý opery od Dvořáka," prohlásil Puk. "Čert a Káča se to jmenuje a čert tam nese tu protivnou Káču na zádech... nebo nese Káča čerta?" zarazil se.

*

"Tak to jsem opravdu zvědavý, z čeho máš tedy strach?" podivil se Pan a se shovívavým úsměvem přisedl k Aine blíž.
"Odsedni si, Pane, mě podruhé neulovíš. A přišla jsem právě kvůli tvým mravům. V primě a v sekundě se z našich studentů snažíme vychovat vzorné elementály. Jenže pak přijdou k tobě do tercie a všechna naše práce je v háji. Jako profesor jsi vynikající, ale jako pedagog jsi velmi benevolentní. Dáváš jim příliš volnosti. A oni jsou v tomhle věku navíc velmi tvrdohlaví."
"Divíš se? S těmi rohy ani jiní být nemohou," vtipkoval Pan a pokyvoval hlavou.
Aine se však mračila: "Přišla jsem tě požádat jako kolegu, zda bys mi nemohl udělat tu laskavost a věnovat se letos výchově těch dvanácti terciánů na plný úvazek, dvacet čtyři hodin denně," usmála se koketně Aine, která si právě uvědomila, že na krále lesa bude zřejmě lepší použít zbraně krásy.
"Dvacet čtyři hodin denně mám být se studenty? Ale co si o mě pomyslí všechny ty víly, nymfy, dryády... Celý rok jim budu chybět..."
"Ty jeden prostopášníku!" vykřikla vášnivě Aine a práskl druhý blesk.
Spustil se prudký liják.

*

"Hádka se rozjíždí," komentoval Puk provazy vody, které padaly z oblohy. A rychle, jak jen mu to Marinina váha dovolila, vybíhal schodiště.
"Táta je zkrátka playboy, ale mamka patří mezi ty výjimky, co mu dokážou odolat," funěl na posledním schodě.

*

Fauní stráže prozradily Pukovi, že obě Veličenstva rokují v besídce.
"Rokují, hm, to vidíme na obloze," povytahoval Puk obočí a kroutil hlavou.
Z něj i z Mariny crčela voda. Marina si to však neuvědomovala, myslela jen na jediné. Snažila se pochopit, jak mohla hádka maminky s králem Panem vyvolat bouři. Chtěla se Puka vyptat, jenže on rázoval tak rychle, že mu téměř nestačila.
Probíhali chodbami, které Marina ještě vlastně neznala.
A byly to opravdu krásné chodby. Jak bylo u krále Basilea vše z kamene, tady bylo vše ze dřeva.
Dřevěné stěny, sloupoví, klenuté oblouky, vše vyřezávané, vším prorůstaly keře a stromy, vše tak svěže vonělo... Upalovali dál po dřevěné a mechové dlažbě. Úplně nejzvláštnější pro Marinu pak bylo, když míjeli lišku a o kus dál jim přes chodbu přeběhla veverka.
"Už tam budem," poznamenal Puk, když se chodba se v dálce před nimi počala rozšiřovat a prosvětlovat.

*

"Tak, a teď Marinka kvůli tobě zmokne," zaslechli v šumění deště láteřit mamku.
Vběhli na nádvoří, prudký déšť je zarazil hned v podloubí a Puk zahalekal na rodiče skrývající se v besídce: "Už se stalo. Kdybych věděl, že se budete hádat, vzali jsme si do lesa deštníky."

*
Marina viděla krále Pana v jeho fauní podobě poprvé. Právě proto se tak trochu schovávala za Puka a přitom si krále prohlížela od hlavy až k patě.
Pan měl vlasy stejné jako Puk, dlouhé a vlnité, a z nich mu vyrůstaly zlatě se lesknoucí rohy.
Marina si vzpomněla na pochvalné řeči, které o něm vedla maminka Médey...
Pan je asi neodolatelný, ale já jsem na jiné typy, tak se mi zas tak neodolatelný nezdá, pomyslela si Marina.
Jako kdyby její myšlenky přitáhly královu pozornost, pohlédl na ni a usmál se: "Astrolog o vás, Marino, říkal, že máte pohled, kterým byste dokázala roztavit kámen."
Marina polkla, nevěděla, co na to říci. Jen na krále dál civěla a náhle jasně viděla, že se kolem něho rozprostírá zelenavá aura se zlatými záblesky. Stejná aura jakou má maminka. A ony se ty jejich aury rozlézají po celém nádvoří a přetlačují se, žasla Marina a již také ty aury nejen viděla, ale i cítila. Cítila lehké mravenčení a konečně jí začínalo být jasné, proč mohli tito dva vládcové vyvolat hádkou bouřku. Jediné, co jí na tom nesedělo, byl fakt, že jedním z těch dvou je právě její maminka.

*

"Vaše matka má o vás, Marino, opodstatněný strach," řekl Pan a tvářil se, jako kdyby si celé odpoledne s krásnou Aine přátelsky povídal. Slunce hned vyšlo zpoza mraků a Pan pokračoval: "Zvážil jsem, co se vám stalo v primě. Kelaíno se svým týmem doposud neodhalila strůjce toho činu, proto jsem se rozhodl, že vám přidělím nejlepšího strážce, kterého mám."
Pan pootočil hlavu k opačnému rohu nádvoří, odkud vyšlehla zlatá záře.
(Pokračování příště...)

Tercie - 1. Krev ibišku

1. dubna 2011 v 21:40 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Tercie


Čaj z ibišku se barví jako srdce postřelené Amorovým šípem. Postřelené srdce přináší žal, krvácející ibišek však léčbu a útěchu.

Srpek nové luny, Amorův šíp se na obloze houpá. Proč... proč ty - Amore - nevyslyšíš mé přání a jedinou zlatou střelou nezměníš běh osudu? Kdybys to jediné srdce, vůči mně zatvrzelé, proklál, jeho láska by se obrátila ke mně, a já bych nemusela zničit to nevinné poupě... Marinu.
Jak sladce teď dospává sen metamorfózy, jen malinko stačí a procitne. A potom o slunovratu, svatojanské noci se poprvé projde říší krále Pana. Ocitne se v jeho lese, pozná rozpustilou a zároveň šílenou lesní magii.
Arthosi, tys Marině její lásku již znechutil, jenže bude tato nenávist tak silná, aby porazila osudovou lásku, kterou jí hvězdy určily?
Dva týdny se rychle rozplynou, luna se bude po nebi koulet jako stříbrný míč. A já... skryta magií lesa dostanu šanci přiblížit se k Marině na dosah... Celý rok budu mít na to, abych překonala Marininy stráže, abych vymyslela léčku... Nikdo pak nepozná, že to neštěstí jsem způsobila já, každý bude vinit les...

*

Marina přistoupila ke kmeni a uloupla si lahodný kousek kůry. Hm, ta je dobroučká, olizovala se a už odlamovala další sousto...
Marina ležela v blanitém obalu v nejkrásnější komnatě Panova lesního sídla a vrtěla se hlady. A jak se tak vrtěla, obal počal praskat a čerstvý vzduch jí pohladil tvář.
Marina rázem otevřela oči a polekaně hleděla kolem sebe.
Kde to jsem? Kde mám tu kůru? Já bych jedla... zamračila se.
Ležela na lůžku chráněném závěsy. Nebyly to však závěsy z hedvábí jako ve vílím zámku u maminky královny. Namísto závěsů tady u krále Pana visely shůry dlouhé větve břečťanu.
Nic skrz ně nevidím... pohnula Marina hlavou. Ten pohyb způsobil, že se obal kolem ní roztrhl ještě více.
Marina stočila zraky. Spatřila špice svých tmavých dvakrát zatočených rohů. Takové má i Puk! rozradostnila se a zvedla ruku, aby si na ně sáhla. A obal kolem ní se definitivně rozpadl.
Páni, ty rohy ale jsou! Škoda, že nemám po ruce zrcátko... ohmatala si rohy a pak pomalu se zvedala do sedu. Bála se, že by jí mohlo být zase zle jako minule. "Jejda, to mám těžkou hlavu," zamručela, když se posadila a tíha rohů ji táhla zpět.
Podepřela si čelo a dál zkoumala své tělo. Nohy mám jako Puk, jak se na ně postavím? Na těch prohnutých lýtkách se přece nedá chodit! A balancovat na kopýtkách?

*
Tiché kroky se ozvaly kdesi za břečťanovým závěsem, vrzly dveře, závěs se zavlnil a na Marinu se usmívala fauka Viola.
"Vy jste ale rychlík, Marino. Počkejte ještě chviličku. Zavolám Žakelínu a také princ Puk se na vás těší," říkala radostně a než se Marina zmohla na slovo, břečťan se zavlnil a faunka byla fuč.
Marina si stále podpírala hlavu ztěžklou rohy a napadala ji jediná myšlenka: Já si ji budu muset pořád držet!
*

Viola i s Žakelínou byly zpět coby dup. Nesly nejen dlouhou zelenou zlatě vyšívanou tuniku, ale také podpůrný límec, korzet, který Marině navlékly kolem krku.
"Během několika dní vám svaly a vazy na krku zesílí, takže rohy unesete," chlácholily ji obě.
Marina teď s úlevou držela hlavu zpříma a pořádně si obě vychovatelky prohlédla.

*
Viola měla vlasy barvy kaštanů, Žakelína blonďaté. Obě si své kudrny začesávaly do dlouhých copů, a stejné copy nyní zaplétaly Marině.
"Je to praktické," vysvětlovaly jí. "Jinak se budete neustále zamotávat do větví a větviček.
Faunky byly oděny do hnědých tunik s pestrým barevným vyšíváním.
Rohy mají sice o hodně menší než já, ale jak ladně nesou hlavy a jak se obratně vznešeně pohybují na těch podivných nohách a kopytech, žasla Marina. To se snad nikdy nenaučím... pochybovala, když ji vychovatelky pomohly vstát z postele.
"To je báječné, že vám není vůbec zle, Marino," řekla Viola. "Myslím, že můžeme klidně začít s chůzí dřív, než přijde profesor Fontán."

*
Marina si připadala jako na rehabilitaci po zlomeninách obou lýtek. Vychovatelky ji podpíraly z obou stran. Marina shlédla dolů, kde její kopýtka spočívala na podlaze. Cítila vlídnou dřevěnou podlahu, ale zdálo se jí, že taková kopýtka jsou ve srovnání s lidským chodidlem příliš uzoučká a drobná, aby se na nich mohla udržet celou svou váhou.
"Tak, a půjdem do koupelny k zrcadlu... pravá, levá, pravá..." odříkávala Žakelína a Marina se snažila nohama alespoň poslušně posunovat.

*

"No né, tobě to sluší," stanul na prahu nečekaně Puk.
Marina se napřímila a zavrávorala, naštěstí ji vychovatelky pevně držely.
"Puku, já se to nikdy nenaučím," fňukla.
"Jaký nenaučím? Chtěla jsi to přece natřít Arthosovi. Koukni na Violu a Žakelínu, jak obě chodí. Musíš do toho dát trochu toho... sexu," pravil veledůležitě Puk a chtěl pokračovat, ale právě se za ním jako duch zjevil profesor Fontán.
"Uložte ji na postel," přikazoval vědeckým hlasem a otevřel lékařský kufřík.
"Máte zrcátko?" zeptala se ho Marina.
"Zrcátko, zrcátko," bručel profesor a ťukal ji kladívkem do kolen. "Nemám zrcátko, ale rohy máte ukázkové," poklepal i na ně a Marina pocítila jemné brnění, které se jí z rohů přeneslo do hlavy. Brnění jí projelo hlavou a neslo se níže k žaludku.
"Jejej, vy jste nám zezelenala," lekly se vychovatelky a rychle ji zvedly a přenášely do koupelny.

*
Když se Marina konečně napřímila u umyvadla, spatřila před sebou hnědookou šikmookou verzi královny víl Aine, které z dlouhých hnědých vlasů vyrůstaly dva silné dvakrát zatočené tmavé rohy. Rohy byly zdobené jemným narudlým vroubkováním...
"Jééé," zařvala Marina. Ještě si stačila uvědomit, že i ta podivná Aine otevřela ústa dokořán jako velryba, a pak se otočila a rozběhla se z koupelny. Vychovatelky jí vůbec nestačily.
Marina vlétla do náruče Pukovi.
"Marino, to jste přece vy, ta v tom zrcadle," smála se Viola.
"Ona se lekla sama sebe?" rozchechtal se Puk.
"Tak, tak, to se někdy stává, ale jak vidím, díky tomu se Marina naučila chodit na kozích nohách celkem rychle," konstatoval profesor a začal si uklízet věci do kufříku.
Marina zatím objala Puka a zabořila mu nos do rukávu. Styděla se pohlédnout na ostatní. Jsem já to ale trdlo, leknu se sama sebe, šklebila se.


*

"Tak, a ještě musí doplnit tekutiny," zvedl profesor ukazováček, než opustil komnatu. "Vodu, kozí mléko a ibiškový čaj kvůli vitamínu C. Tuhou stravu jí zatím nedávejte. A dejte pozor, ať tady neojídá tu flóru," rozmáchl se, aby ukázal na všechny ty zelené a kvetoucí keře, kterými byly Marinina komnata i lodžie vyzdobeny.
Komnata opravdu vypadala překrásně s dřevěnými vyřezávanými zdmi a dřevěným stropem podepřeným vyřezávanými sloupy. Nábytek byl vyrobený z hlazeného dřeva, některé kousky s takovými mozaikami a dřevěnými reliéfy, jaké lidská ruka ani nedokáže vytvořit.
Nedaleko vstupu na lodžii šuměla fontána vyplněná barevnými oblázky. Koupelna, v které Marina před chvíli tak ječela, vypadala jako zmenšenina komnaty. Vana i umyvadlo byly vytesány z bílého mramoru.


*
Marina stála tedy na nohou nikým nepodpíraná, cítila trochu slabost v kolenou, ale již věděla, že dokáže udělat krok.
"Mohli bychom jít dneska večer do lesa," navrhoval Puk radostně, "ukážu ti místa, kam budete chodit s mým otcem."
"Výsosti, dovolím si vám odporovat," ozvala se Žakelína a koketně na Puka zamrkala. "Marina sice už přišla na fauní kroky, ale ještě si musí procvičit svaly. Jinak ji celou cestu ponesete na zádech. A také si musí vybalit všechny své věci z krabic. Balili jí to spolužáci."
"Hm," pokýval hlavou zklamaný Puk. "A tak aspoň teď tady kolem sídla... To by snad šlo, ne? To není tak daleko a moc času to taky nezabere..."

*

Marina se učesala v koupelně před zrcadlem, zastrkala si neposlušné prameny do copu a přitom prozkoumala rohy, které jí vyrůstaly na čele z linie vlasů a točily se jí elegantně kolem uší. No, ty uši jsou ale k popukání, culila se a tahala se za ně.
Pak si vykasala tuniku: No, od pasu jsem taky k popukání. A ty srandovní nožky. Ty si asi do lodiček těžko nazuju. Ale teď se musím naučit chodit tak ladně, jak to umí Viola a Žakelína. Já ti Arthosi ukážu, že i rohatá budu vypadat skvěle! rozhodla se a vykročila z koupelny.

*
Světlana s Juliánem se bezhlučně pohybovali kryti stromy podél cesty, po které se vydali Puk s Marinou. Právě metamorfovaná malá faunka našlapovala opatrně, Puk ji pro jistotu podpíral, chvilku co chvilku se na něj pověsila, když ztrácela půdu pod nohama.
"No, zrovna moc sexy chůze to teda není. A nejen na krk, ale na celé tělo bych potřebovala takový korzet," bručela potichu, když došli lesem vrchol protějšího svahu. "Teď mě to táhne dozadu za ocasem, předtím zase těžká hlava dopředu, mám úplně jiné kyčle, lejtka mám nějaká delší a jak jsou prohnutá, moc jim nevěřím, klidně bych na ně brala taky nějakou dlahu..."
"A co tě takhle zavřít do sarkofágu jako mumii," navrhl jí Puk s vážnou tváří.
"Ty jeden," dloubla ho Marina loktem do žebra.
"Au," prohnul se. "Jsi ňáká nebezpečná."

*

"Jé, Puku, tamhle, mamka!" špitla Marina a ukazovala k Lesnímu sídlu, které odsud vypadalo opravdu velkolepě.
Desítky dřevěných vyřezávaných a malovaných střech a věží se topily v husté zeleni. Dubovou alejí, jež k sídlu vedla jako slavobrána, jela na jelenu královna víl Aine.
Aine v modrých šatech a křídlech se stříbrným lemováním popoháněla jelena a za ní na dalších jelenech seděly její stráže. Když pak před sídlem z jelena sesedla, poklonily se jí fauní stráže a vedly ji po schodišti.
"Mamka vypadá jako naštvaná," špitla Marina.
Puk přikývl: "Nevypadá. Je. Rázuje dovnitř za tátou jako rozzuřená lvice."
(Pokračování příště...)