Červenec 2010

Sekunda - 7. Haluze ostružiníku

28. července 2010 v 20:14 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Sekunda

Haluze ostružiníku rostou jako neprostupné lesní mříže. Kdo je však překoná, získá vzácný dar. Získá blahodárný lék.

"Ahoj kotě," mrkl Plantefolie na Marinu, a tak krásně se usmíval, že Marina dočista ztratila řeč. Ještě nikdy se na ni žádný kluk takhle neusmíval. A navíc se jí poklonil.
Co teď? nevěděla Marina. Co mám říct? Jak se mám chovat? Seděla na stočeném ocasu a snažila se Plantefoliemu oplácet zářivým úsměvem.
A Plantefolie řekl: "Jsi Aine hodně podobná, doufám, že z tebe vyroste taky taková kočka, jak je ona."
Marina nenacházela slova a rudla jako mák.
Plantefolie se zatím zase obrátil ke dveřím. "Tak holky můžeme jít," prohlásil netrpělivě.
"Můžeme, ale ty dudy bys tu měl nechat," ozvala se Kamča.
"A tu čepici s rolničkami taky," přidala se Simča.¨
"Jo, co když ti kvíknou," založila si ruce Kamča.
"No, a zacinkají," udělala tentýž pohyb Simča.


Plantefolie si odložil a vyšli na chodbu. Nejdřív cesta vedla krásnými prostory, které již Marina znala.
Proklouzávali po barevných mozaikách, vířili hedvábné závěsy průchodů. Marina se snažila vlnit a klouzat, jak se to učila na břišních tancích.
"Víš, kotě, že se nevlníš, ale tančíš?" pravil nečekaně Plantefolie.
Marina se šťastně nadechla. Z této pochvaly se jí roztančilo i srdce.
Co mám říct? nevěděla však, tak se na něj jen usmívala.

Sestoupili po velkých schodištích níže a stěny chodeb a výklenků byly méně zdobené, pak bez ozdob, pak jen z hrubé skály.
V těch místech přestaly svítit i velké krystalové svítilny, osvětlující každé zákoutí hradu.
"Tuhle cestu nikdo nehlídá," zasyčela Daniela, neboť spatřila Marinin vyděšený výraz.

Dvojčata rozsvítila krystaly, které s sebou měli.
Byli tak hluboko, v tak cizích místech, chodby byly tak hrubé a špinavé, že Marinu přepadal stísněný pocit. Tak stísněný, že s ní ani Plantefolieho přítomnost již nic nedělala. Měla prostě strach.
Když sledovala cestu, bylo patrné, že sem do těch zaprášených míst kromě pavouků nikdo nezavítá. Plantefolie a jeho sestry znali chodby rodného Hadího hradu, přesto se tady pohybovali co nejpomaleji.

Ještě dvakrát zahnuli a teď to zaslechli.
Táhlý pláč z dáli, stejný jaký Marina slyšela ze své komnaty. S každým metrem, o který se přiblížili, pláč sílil, zřetelně slyšeli zoufalé "ne" a "proč", a potom slova v jazyce, jemuž nerozuměli.

Další zatáčka, zastavili. Dál se neodvažovali. A v šeru na konci chodby, v místech, kam již světlo z krystalu nedosáhlo, Marina zrakem nágy spatřila mříže. Za mřížemi stoupaly schody z rozpadajících se kamenů a shora se snášel onen zoufalý pláč.
Marině přejížděl mráz z krku až po špici ocasu. Poznávala ten hlas... a hrůza ji zachvátila...

Zpátky zprvu svištěli velmi rychle, na schodišti ale již museli Marinu podpírat. Dlouhá cesta a strach z kletby ji vysílily. V komnatě pak kolem ní dvojčata naskládala polštáře, aby si mohla pohodlně sednout a účastnit se porady.
"Víš, to jsme tenkrát našli tak," začala Daniela, "že jsme si prostě hráli na schovávanou a dostali do té chodby a našli jsme ty mříže. Okukovali jsme je a najednou se shora ozval ten strašný pláč."
"Pamatujete, jak jsme zdrhali?" rozesmála se Simča.
"Pšt," tišili ji. Co kdyby rodiče zjistili, že ještě ani jeden nespí.
"Potom, co se na nás naši zlobili, že jsme tam byli, jsme to místo začali zkoumat," řekla Daniela.
A Plantefolie pokračoval: "Já jsem se jednou odvážil až k té mříži a zjistil jsem, že na ní není žádný zámek. Prostě je do zdí zapuštěná nastálo. A to znamená, že na ty schody za ni nikdo nemůže. Tak jsem zjišťoval, kam by mohly ty schody vést. Určitě už víš, že náš otec je velitelem královy hradní stráže a má doma plány celého Hadího hradu. Podzemní i nadzemní část. Hledal jsem jiný vchod do míst nad schodištěm. A představ si, kotě, že jinudy se tam nedá. Teď mi tady ukážeš, odkud přesně jsi ten pláč ze své komnaty slyšela?" pravil a narychlo načrtával půdorys nadzemního hradu.
Marina Plantefoliemu naslouchala jako zhypnotizovaná, tetelila se radostí, že k ní takhle hovoří. Zapomněla dokonce na hrůzu, která ji zachvátila, když poznala plačící hlas. A teď obdivně hleděla, jak Plantefolie rychle kreslí. Světlé vlasy mu padaly do obličeje, Marina zkoumala, jakým způsobem drží tužku, jaké má prsty...

Když Plantefolie plán dokončil a ukázal jí, kde se nachází její komnata, zamyslela se a pak táhla prstem od místa, kde má okno.
"Já si to myslel," prohlásil spokojeně Plantefolie. "Krahujčí věž. Věž bez oken, jen s několika štěrbinami střílen. Jedna z věží, do kterých nevedou žádné brány ani dvířka. A dokonce ani žádné chodby ve sklepě pod věžemi. Ale teď už víme, že do Krahujčí věže vede to divné zamřížované schodiště."
"Na které se nikdo nedostane skrz tu mříž," zabručela Daniela.
"Třeba tam ani nikdo skrz tu mříž neleze, třeba je tam někdo jako zazděný napořád," ozvala se Simča.
"Není," pronesla Kamča.
"To nemůžeš vědět?" začala se s ní Simča škorpit.
"Můžu, protože já ví, kdo to tam brečí."
Čtyři páry očí pohlédly překvapeně na Kamču.
Nastalo ticho. Všichni vyčkávali.
Nakonec to Kamča nevydržela a řekla: "To brečí princezna Meluzína."

"Jó, Meluzína!" praštil se Plantefolie do čela. "Ségra mysli. Vznešená a krásná Meluzína bude takhle kvílet?"
"Říká se sice, že Meluzína kvílí v komínech, ale to nemá s naší princeznou nic společného," dodala Daniela. "Takový nesmysl říkej tady před Marinou. Nedivila bych se, kdyby se teď na tebe naštvala. Já osobně bych se přímo urazila."
Kamča se rozbrečela a mezi vzlyky vyrážela: "Marino, já tě nechci naštvat. Ale ono to tam kvílí vždycky v sobotu a já jsem jednou slyšela maminku, jak říkala taťkovi, že s Meluzínou bude mluvit až zítra, protože je zase sobota. A taťka říkal 'A jo.' Tak proto jsem si to myslela. Já mám Meluzínu ráda... Marino, nezlob se na mě... A, Marino, promiň mi, že jsem se ti ještě ani jednou neuklonila..."
"Na, vysmrkej se," podala jí Daniela kapesník.

Marina zatím seděla jako zařezaná. Dole ve sklepení poznala Meluzínin hlas a znovu si vzpomněla na hroznou kletbu, jejíž obsah nezná. Na kletbu, která stíhá její rod.
"Já... já se nezlobím. A víte, že se mi nemáte uklánět, aby se neprozradilo, že je Aine moje maminka," špitla a sklopila oči. Nechtěla, aby ostatní viděli, jak jí do nich vstoupily slzy.

"No kdyby to byla Meluzína, tak bychom jí měli nějak pomoct, aby se takhle netrápila," uvažovala zatím Daniela. "Jenže jak to zjistíme?"
"Kdyby to byla Meluzína," zvedl Plantefolie prst, "tak by se do věže mohla dostat. Horem by tam mohla přiletět metamorfovaná v draka."
Obdivně na něj pohlédly. I Kamča přestala vzlykat a škytat.
"Mám nápad," narovnal se Plantefolie. "Zítra v noci k ránu půjdu ven a budu sledovat Krahujčí věž. Jestli je to Meluzína a vniká dovnitř jako drak, uvidím ji vzlétat z věže. A Meluzínu jako draka poznám."

*

V neděli ráno se Plantefolie přihnal nevyspalý a otrávený. Sestry i Marina si právě kouzlily na hlavách účesy plné třpytek a přitom dychtivě čekaly na jeho zprávu.
"Tak nic, žádný drak," špulil tváře. "Seděl jsem pod věží od půlnoci až doteď, nic jsem neslyšel, nikoho jsem neviděl. A navíc jsem musel vysvětlovat Tverovi z hradní stráže, co tam dělám. Vymýšlel jsem si, že máme do školy seminárku na téma svatojánští broučkové, tak kdyby se táta ptal, říkejte mu to samé."
Poklona Marině a Plantefolie odešel dospat probdělé hodiny.

*
Holky osaměly.
"Kudy by tam Meluzína mohla lézt? A proč by tam vlastně chodila. Brečet přece může i ve svých komnatách..." mračila se Daniela.
Marina krčila rameny. Bála se cokoli říct, aby se nakonec neprořekla, že jsou se sestrami prokleté. Co kdyby pak chtěla Daniela a ostatní tu kletbu vyšetřovat? Vždyť ta kletba musí zůstat utajená, aby se dala zlomit. Jinak až do konce světa zůstaneme prokleté!

*

"Dobré ráno, všem," vstoupila do komnaty Damiána s Meluzínou.
Daniela se sestrami se ihned narovnaly a udělaly pukrle. Malou poklonu princezně Meluzíně, jak si to vyžadovala etiketa.
"Marino, dneska se mnou konečně půjdeš se představit mému otci, králi Basileovi," usmívala se mile Meluzína. Ale Marina si ihned všimla, že její sestra má oči rudé, oči uplakané.
(Pokračování příště...)
.

Pokračování v knize Rafaelova škola - Tance nág, kterou připravujeme do vydání.


Sekunda - 6. Dlaně psího vína

20. července 2010 v 22:28 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Sekunda


Rudé dlaně psího vína zakrývají tmavé bobule odporné chuti a slabého jedu. Chrání je pro ptactvo a pro ty, kdo potřebují jejich léčivou sílu.
Marina si po probuzení zameditovala pro svého gnóma i salamandra a po snídani se oblékala na břišní tance. Byla z nich tak nervózní, že si dokonce zapomněla vytáhnout kartu.
"Plantefolie slíbil, že s námi večer půjde na to místo, odkud je slyšet to kvílení," sdělovala jí tajemně Daniela, přitom z truhly vyhazovala nádherné perlami a plíšky pošité živůtky s nadýchanými průsvitnými rukávy.
"Tyhle jsou mi malé přes ňadra, ty by ti mohly padnout," říkala Marině.
"Přes ňadra..." smála se Marina.
"No, přes ňadra. Já totiž zásadně neříkám prsa, to mi připomíná kuřecí řízky," máchla rezolutně rukou Daniela.

Marina si nakonec vybrala temně zelený živůtek se zlatými plíšky, k němu hedvábnou nabíranou sukni a kolem pasu si podle Daniely uvázala penízkový pás, který při sebemenším pohybu cinkal, jako kdyby si nesla vlastní hudební nástroj.
"Proč se tvůj bratr jmenuje Plantefolie? Znamená to něco?" ptala se zvědavě.
"V překladu to je Bláznivé kvítko, i když on je brácha spíš Kvetoucí blázen. Určitě jsi ho musela ve škole potkat. Je největší kamarád s Martinem Špačkem. A Martina zná každý. Tak ten kluk, co chodí pořád s ním, je náš Plantefolie."
Marina se zamyslela: S Martinem buď viděla kupu velkých kluků, nebo nějakou studentku. Ale samotného Plantefolieho - to tedy ne.

Cesta do tanečního sálu byla dlouhá, muselo se o dvě patra níže, a schody - ty daly Marině pořádně zabrat. Naštěstí jí pomáhaly dvě neznámé nágy a navíc s nimi šla i Meluzína s Damiánou.
Marina se cestou snažila, ale zdálo se nemožné ovládnout neposlušné neznámé svaly. Unavená se ocitla v tanečním sále a tam na únavu okamžitě zapomněla.

Zrcadla na stěnách sálu násobila počet perských koberců, polštářů, váz s pavími péry, a křišťálových lamp. A zrcadla též násobila počet tanečnic, které se v sále rozcvičovaly za zvuků vlnivé hudby.
"Marino," volala na ni vesele Tereza.
A kde jsou ostatní ze třídy? rozhlížela se udiveně Marina.
"Terezku jsem si vybrala do našeho souboru břišních tanečnic," vysvětlovala Damiána, jako kdyby Marině četla myšlenky. "Je nága po otci, a pohybově velmi nadaná."

Zato já jsem nemehlo po otci, povzdychla si Marina. Tu jedničku z tělocviku mi vždycky dávají proto, aby mi nezkazili vysvědčení.
"Vy jste na břišní tanec také nadaná, všimla jsem si při hypnóze, jak jste se krásně vlnila," řekla nečekaně Damiána. "Až si zvyknete na svůj ocas, ráda bych vás do našeho souboru zařadila."
Mě? Marina zůstala jako opařená.

"Nejdřív se musíte rozcvičit," pomohly jí Damiána s Danielou před jedno ze zrcadel.
"Držte ramena a boky nad sebou a snižujte se... jako kdybyste pokrčila kolena," radila Damiána. "A zase nahoru. Ramena a boky v jedné lince. A hlídejte si postavení těla v zrcadle."
Marina se snažila jako vždy u všeho, co dělá.

Další cvik procvičoval paže a zápěstí. Marina kopírovala pohyby, které jí ladně předváděla Daniela. V Marinině podání se však změnily v cukavé kmity.
Kroužila zápěstími, rameny, ukláněla se do stran a vytahovala paže. Pak rolovala hlavou do stran a dopředu. Nakonec skončila v hlubokém předklonu a dlaněmi se dotýkala koberce.
"Skvělé!" jásala Damiána. "Vydržte a zkuste propnout ocas, jako kdybyste propnula kolena. Teď pomalu rolujte tělo zase nahoru a s nádechem veďte paže nad hlavu, s výdechem dolů."

"Tak a, protože jste, Marino, talentovaná, dneska se naučíte osmičky. Při nich určitě zapomenete, že jste původně chodila po dvou."
Marina musela natočit pánev pravým bokem dopředu a pak ji vysunovat šikmo dopředu a dozadu.
"Pozor na rovnováhu," zachytila ji Damiána, když se Marina počala kácet. "Musíte propnout všechny svaly až do špičky ocasu. Vysunujte pánev nejdřív jen maličko... Však vy na to přijdete..."

Marina na to opravdu brzy přišla. A pak mohla opisovat boky kroužky a nakonec osmičky.
Vysouvala pánev dopředu doprava, pravým bokem opsala půlkruh dozadu, poté vedla pánev za levým bokem a opsala půlkroužek dozadu. A tak stále dokola vše plynule spojila do osmiček.
"Polož si před ňadra dlaně na sebe jako Buddha," poradila jí Daniela, "a snaž se držet ramena stále na stejném místě v prostoru. Pohybuj jen boky."

Uf! Marina se snažila, nikdy předtím by neřekla, jak jsou břišní tance namáhavé. Penízkový pás jí hezky cinkal do vlnivé hudby a úderů bubínku.
"To se potím," utírala si Marina čelo.
"Nágy se nepotí, nágy se lesknou," nesouhlasila Daniela.

Marina se tolik chtěla sžít se svým hadím ocasem. Věděla, že dokud se nebude cítit jako nága, nedokáže se metamorfovat. Důvěřovala Meluzíně i Damiáně, tančila osmičky a při odpočinku meditovala se zemí a ohněm.
"Zavřete oči, a vlňte se dál," poradila jí Damiána.

Po obědě se do tanečního sálu vrátily. Byl již prázdný, avšak vlnivá hudba jím zněla stále. Stejná hudba jaká neustále zněla celým hradem.
Podle Damiániných pokynů Marina opět vlnila boky osmičky společně s Danielou a oběma dvojčaty.
A k těm osmičkám ji Damiána postupně naučila, jak spojit vlnění boků s vlněním celého ocasu. Učila ji, jak se má správně odrážet v místech, kde je ocas nejvíce stočený.
"Odraz vpravo, odraz vlevo, raz a dva, raz a dva..." tleskala Damiána.
Marina svištěla tanečním sálem, z pohybu nágy měla radost.
A pak se ještě učila, jak se pohybovat přímo. Nakonec následovala meditace. A potom musela odpočívat...

Když se Marina před večeří probudila, napadla ji podivná myšlenka: já mám ale dlouhou nohu...
Protáhla se, přitom nohou do něčeho kopla!
Otevřela oči: to není noha! To je můj ocas!
Protáhla ho ještě jednou, zavlnila jím, stočila ho kolem sebe. Bolely ji v něm snad všechny svaly, o kterých neměla ještě ráno ani potuchy, ale to teď nebylo důležité. Důležité bylo, že ocas ovládá. Už ví, že je to část jejího těla a ne nějaké neforemné závaží.
Šťastná se posadila, zkusila se zavlnit v osmičkách, ještě je nezapomněla. Zavlnila ocasem a pomalu se elegantně posunovala po komnatě.
"Co tady děláš za rámus?" nakoukla dovnitř Daniela, a když Marinu viděla v ladném pohybu, špitla tajemně: "Super, můžeš s námi jít v noci na to místo."

Simča s Kamčou už měly dávno spát, ale namísto toho čekaly s Danielou a Marinou na Plantefolieho. Šeptem Marině vyprávěly o hrozném pláči, který se zoufale nese z míst velmi nedostupných.
Marina sama ten pláč slyšela po probuzení z metamorfózy, od té doby se na něj snažila nemyslet, a nyní jí jezdil mráz po zádech, když Daniela říkala: "Já si myslím, že to brečí někdo, komu někdo umřel. A někdy je v tom pláči slyšet takové kvílení jako 'Né!‛ a 'Proč?‛. Zvláštní je, že se to nikdy neozvalo odjinud."
"Divné je, že se tam ale nedá vstoupit. Tak jak se tam ten plačící dostal?" dumala Simča, zatímco Kamča mlčela a zdálo se, že o něčem hluboce přemýšlí.
Kamča si totiž za svých devět let v Hadím hradu něčeho všimla. Měla podezření, myslela si, že ví, kdo tam pláče. Jenže se bála to říct nahlas. Bála se, že se jí budou smát.

"Tak jsem tu! Můžeme jít," vklouzl Plantefolie dovnitř v šaškovském oděvu s dudami na rameni.
Všechny tři sestry na něj vykulily oči. "Co to máš na sobě?"
"Ále, králi jsem se zdál nevyužitý, tak mě použil místo šaška, kterému dal včera dovolenou. Já blbec hrál na nádvoří pod okny jeho pracovny flórbal. Trénoval jsem údery o zeď a král se zrovna musel kouknout z okna," kroutil Plantefolie hlavou, rolničky na čepici mu cinkaly a dlouhé vlasy vykukující zpod čepice divoce skákaly.
Vlasy měl na rozdíl od svých sester světlé, v obličeji podobu ani jeden nezapřeli.
"A na tohle jsi mu taky hrál?" ukazovala Daniela nevěřícně na měchovitý nástroj.
"No, jen jednu písničku... Přeci jen mi jde líp ten flórbal."

Marina na Plantefolieho celou tu chvilku zvědavě hleděla, zdál se jí milý, a nevěděla, jak by na sebe upozornila. Něco bych měla říct... Jenže nic chytrého ji nenapadalo... Počkat, Vilda říkal, že Plantefolie dal gól...
"Vilda povídal, že máte ještě před vysvědčením zápas s Berounem," ozvala se.
Plantefolie se na ni koukl z výšky, usmál se a s mrknutím oka řekl: "Ahoj, kotě."
(Pokračování příště...)

Sekunda - 5. Tajemná hena

17. července 2010 v 14:11 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Sekunda


Bledě kvetoucí hena vykreslí kaštanovou barvou vzory nesoucí tajemství osudu i léčení.



"Marino, Marino, ty jeden spáči, vzbuď se."
Marina ležící na hromadě polštářů v Danielině komnatě vylekaně otevřela oči a spatřila Meluzínu.
"Přinesla jsem ti tvůj batůžek a tady v tašce všechny ty serepetičky, jak jsi je chtěla z prvního šuplíku."
"Děkuju," špitla Marina přes vzpouzející se jazyk, opřela se o loket a divoce se batůžkem prohrábla. Potom s úsměvem vytáhla balíček karet.
"Jo, a tady máš od mamky," vytáhla Meluzína ze své kabelky dopis.
Marina nedočkavě otvírala staromódní obálku s motýly. "Maminka tak krásně píše," obdivovala písmo, kterým jim Aine psala i poznámky na tabuli.
"Královna víl nemůže přece čmárat jako kocour," usmála se Meluzína.
"Jako Puk," vzpomněla si Marina na notové osnovy svého bratra. U něj nebylo nikdy jisté, na kterou linku má nota patřit.
"Až si dopis přečteš, projdi si meditaci zemského živlu, jak tě ji včera naučila Damiána. Já zatím zajdu za Damiánou a jejími dcerami. Odvedeme tě na meditaci ohně. Damiána včera říkala, že meditace Země se ti povedla. Jsi šikovná," poplácala ji Meluzína povzbudivě po rameni.

Marina se v myšlenkách znovu prošla s Persefonou podsvětím, po návratu se cítila, jako kdyby jí do žil vlili novou krev. Spokojeně vzdychla a znovu si četla dopis od maminky.

... Broučku, já za Tebou dolů nesmím. Tolik se těším, až uběhne tenhle týden. Pak se zase uvidíme, Tvá maminka

Dočetla Marina a přejela zrakem svůj dlouhý nemotorný ocas. Oči se jí naplnily lítostínskými slzami.
Ne, nebudu brečet. Budu statečná, přikázala si a ještě si chtěla vytáhnout z balíčku kartu. Jenže - už se muselo jít na meditaci ohně.

*

Jít...
Marina ani nešla, ani se neplazila. Sem tam se odstrčila a nechala se táhnout. Opět se ocitla v komnatě s ohněm v kamenné míse.
Uložily ji vedle ohně, a Damiána se opět vlnila kolem a uzavírala ji i sebe neviditelného kruhu.
"Zavřete oči, Marino, vnímejte teplo ohně, představte si, jak se váš chudáček salamandr z toho ohně raduje... Teď se sama vidíte při úpatí sopky. Pod vámi se rozprostírá jemný sopečný prach a ze sopky stoupá šedý dým. Cítíte teplo sálající ze země. Nabíjí vás energií. Země duní a dunění je stále silnější. Výbuch! V hrozivém lomozu se z vulkánu valí dým a za ním následují plameny a vy se v ten okamžik ocitáte v neproniknutelném kouři... Když se kouř rozplyne, stojíte u vchodu do jeskyně. V ruce držíte svíci...

Marina hleděla na bytosti v pláštích a kapucách. Ukazovaly jí, aby se nebála do jeskyně vstoupit, aby přinesla hromniční světlo.
I se svící se nakonec odhodlala do útrob skály a dlouhými chodbami, které se neočekávaně stáčely, se plazila stále hlouběji.
A pak se před ní otevřela jeskyně, v níž hořel věčný oheň. Ten oheň vydával tak silné světlo, že musela přimhouřit oči. Ještě o kousek se k němu přiblížila, když tu se mezi ní a plameny zjevila Zářivá. Zářivá paní neustále proměňující svou tvář. Zářivá paní tří tváří.
"Čeho si žádáš?" ptá se paní laskavě.
Ostýchavě k ní Marina zvedla hlavu a napřáhla ruku se svící.
"Prosím... Světlo..."

Když jí Zářivá tří tváří vrátila rozsvícenou svíci, projel Marinou pocit veliké radosti. Poděkovala a vracela se skalními chodbami k čekajícím bytostem. Jakmile jim svíce zapálila, oči jim zazářily vděčností a kolem Mariny zase zhoustl neproniknutelný dým. V něm se Marina přenesla k úpatí sopky.

"Vulkán duní, Marino," vedla ji Damiána. "Země je rozpraskaná, z puklin vychází dým, vyšlehují plameny. Pomalu, velmi pomalu a opravdu zhluboka dýchejte. Váš salamandr se nabíjí silou ohně, běží k vám a krajina se sopkou mizí... Slyšíte praskot ohně v komnatě... vlídné praskání... pomalu otvírejte oči..."
Marina zvedala zlenivělá víčka a ve své malátnosti zahlédla rychlý pohyb, cítila teplý dotek.
"Váš salamandr vám děkuje," vysvětlila Damiána. "Poděkujte i vy jemu."

*

Marina poté odpočívala v komnatě Daniely, střídavě upadla do spánku a snění.
Zdálo se jí o Martinovi, jak se spolu procházejí v meruňkovém sadu u nich doma, o mamince, jak vytahuje v kuchyni z trouby koláč. Marina si balí věci do batůžku, protože se jede na školní výlet do Prahy do hvězdárny... Ještě maminčiny karty...

Kartu! Musím si vytáhnout kartu, probrala se a prudce se zvedla. Doplazila se o trochu obratněji než před meditacemi k batůžku a vytáhla květinové karty od maminky.
Zamíchala je a vytáhla si kartu, kterou si nestihla vytáhnout ráno před meditací.

Objevy a dobrodružství
Na obzoru čekají úžasné objevy a dobrodružství. Neváhej, nebojácně jim jdi vstříc. Přitom však mysli na opatrnost.

Marina dočetla radu na kartě a teprve pak se pořádně podívala na obrázek. Maminka do něj nakreslila Světlanu a Juliána, kterak připravují luky a šípy. Všude kolem nich modře kvetla neznámá rostlina, vysoká jako mladý stromek. Obrázek rámovaly květinové filifránové ornamenty. Stejnými ornamenty měla Světlana potetovány paže a lýtka.
"Jé, ty máš taky věštecké karty?" vrazily do komnaty Simča s Kamčou. Nesly štětečky, špejle, nějaké papíry s ornamenty a šablonky a všelijaké hadříky a lahvičky.
Jak uviděly Marinu s kartou v ruce, rozsvítily se jim oběma oči.
"Můžeme se podívat? Ona Daniela věštecké karty sbírá, ale takové nemá," přivlnily se až k ní.
"Hm, malování henou. Karta ti to prozradila a my myslely, že tě překvapíme," našpulila pusu zklamaně Simča.

Daniela s připravenou rozdělanou henou dorazila za chvíli a taky hned chtěla vidět karty.
"Ty jsou nádherné. To jsou originály? Kdo je malovat?" žasla Daniela.
"Maminka a radila jí svatyně Alby," prozradila Marina, protože tady všichni věděli, čí je.
"Tak to jo, to jsou opravdu nefalšované věštecké karty," pokyvovala nad nimi znalecky Daniela. "Pojď, něco ti ukážu," usmála se tajemně, odložila kelímky s henou a rozhrnula před Marinou závěsy kryjící jeden z oblouků ve stěně.
"To je moje věštírna," pravila a vtáhla Marinu dovnitř. Simča s Kamčou vklouzly za nimi.

Světlo z křišťálové lampy tlumeně ozařovalo malý prostor. Marina překvapeně zírala na mapy hvězd, na křišťálovou kouli spočívající na černém sametu, na kyvadla.
Na police nacpané snáři a astrologickými příručkami... Polovinu věcí, které v komůrce viděla, neuměla pojmenovat.
"Tady mám
sbírku věšteckých karet," vytáhla Daniela šuplík starodávného psacího stolu. "Ale takové, jako máš ty, nemám. A když se nedají koupit, tak si o nich jen můžu nechat zdát. Víš, já se totiž chci stát profesionální věštkyní. Už jsem se hodně naučila od mojí mamky. Ale ještě se toho musím tolik naučit, než se dostanu do sexty ke Kelaíno a do oktávy k Mareně. Obě jsou vynikající věštkyně. Abych se od nich mohla přiučit, musím mít už předem pořádné znalosti... Představ si, že jsem si dokonce pod mamčiným vedením spočítala podle dat narození, kdo je mou životní láskou."
Marina zvědavě zvedla obočí a Daniela otevřela desky s diagramy a říkala: "Je to tajemství, nikomu jsem to nikdy neprozradila. Tobě to můžu říct, protože ty máš taky velké tajemství, které my neprozradíme. Asi tě to překvapí, ale mou životní láskou bude Martin Špaček..."
Marinu přejel mráz, pak se do ní dal obrovský žár. Nedokázala vyloudit jediné slovo, dokonce i hadí jazyk se jí přestal hýbat.
Daniela si její nevolnosti hned nevšimla, protože nadšeně rozkládala na desce stolu diagramy s postavením hvězd při svém narození i při narození Martina.
"Ale... ale Martin chodí se Sandrou," dostala ze sebe Marina.
Daniela mávla rukou: "Se Sandrou a s dalšími deseti. Já teď taky chodím s jiným."

Marina si přála někam utéct, schovat se do nějakého pelíšku a tam si brečet a brečet...
"Marino, co je ti?" všimla si teď Daniela jejího smutku.
"Nic," nutila se Marina do úsměvu.
"Vždyť já vím," kývla Daniela, "po meditaci je nejlepší jít spát. Jenže ono je teprve poledne... My tě teď s holkama potetujeme, abys byla zítra na břišních krásná. A pak, než ti hena zaschne, si můžeš dát šlofíka. "

Hluboko v srdci Marinu tížil nesnesitelný smutek, snažila se ho skrýt a předstírat zájem o tetování. Nikdy předtím neviděla, jak se takové tetování henou provádí. Nehnutě seděla a sledovala, jak jí Daniela střídavě tenkým štětečkem či ostře seříznutou špejlí vykresluje po ramenou a pažích stejné filigránové ornamenty, jaké maminka nakreslila na kartu Objevy a dobrodružství.
Simča s Kamčou byly připraveny kdykoli cokoli podat či donést. Seděly a pozorovaly kresbu.
"Zítra je pátek," vzpomněla si Simča.
"No jo," vykulila oči Kamča. "Zase se to bude ozývat..."

Daniela pohlédla na Marinu: "Víš, my jsme tady v královském sídle objevili takové divné místo, z kterého se občas
v noci ozývá šílený pláč."
"Ale vždycky se ozývá od pátku od večera do sobotního večera. A nikdo o něm nic neví," dodala Kamča.
Daniela soustředěná na malování se přidala: "A představ si, že máme zakázáno o tom pláči mluvit. My jsme totiž o našem objevu hned vyprávěli doma a taťka byl nepříčetný. Že jsme i s bráchou lezli, kam nikdo na hradě nesmí. A že kdyby se to dozvěděl král... Musíme prostě mlčet... A přitom to místo nikdo nehlídá. Kdyby to bylo tak tajné, musely by tam přece stát stráže..."
"Já jsem slyšela pláč nahoře v Hadím sídle, kde jsme ubytovaní," zasyčela Marina.
"Jo?!" poskočila dvojčata.
"No. Jenže jsem to slyšela jen já. Nikdo jiný. A všichni říkali, že jsem měla halucinace a dostala jsem nějaký léčivý lektvar," posteskla si Marina.
"Tak to je zajímavé," pravila Daniela. "Víš co? Jestli se ti po břišních trochu zlepší vlnění a plazení, uděláme si tajnou výpravu. Cesta tam je...
"... dost krkolomná," doplnila sestru Kamča.
"Můžeme říct Plantefoliemu," vzpomněla si Simča na bratra. "Stejně se tady doma teď jen fláká. Může nám s Marinou pomoct. A nakonec to divné místo našel s námi."
Marina jejich bratra neznala. Pouze si pamatovala, že zvláštní jméno Plantefolie zaslechla v souvislosti s Martinem.
(Pokračování příště...)

Sekunda - 4. Slzičky hvozdíku

14. července 2010 v 22:13 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Sekunda

Na louce vykvétají slzičky hvozdíku, tak jako pod zemí rudé granáty, které odplavují strach.
Damiána šeptavě syčela: "Zavřete oči, Marino... uvolněte se od temene hlavy až ke špičce ocasu... rozložte své tělo i do šíře... paže natáhněte podél těla... dlaně otočte k podlaze... vnímejte mramor, jeho sílu..."
Marina se podřídila Damiániným slovům, stejně však měla obavy, co přijde dál.
"Představujte si, Marino, že ležíte ve vysokých horách. Starých vysokých horách s hlubokými kořeny. Rozhlížíte se, hory jsou holé, nad vámi se klene modrá obloha, na níž pluje slunce. Jste sama, ale Gaia o vás ví. Náhle z údolí stoupá mlha, vše přikrývá. Již vidíte jen špičky vrcholů a nebe. Konečně i je mlha zahalí. Cítíte její vlhkost, vdechujete ji..."
Marina se nadechla, hluboce se ponořila do obrazů, které jí Damiána vykreslovala.

Mlha se prosvětlila, oteplilo se a Marina se ocitla na louce, kde se v kroužku víl veselila mladá žena, spíš ještě dívka. Jak Marinu spatřila, kývla na ni. Marina se přidala do vílího kola, když tu se náhle otevřela země a dívka do ní spadla. Marina za ní.
Vylekané padaly šachtou jiskřící diamanty, jejich pád se zpomaloval, až nakonec měkce dosedly.
Další mlha se kolem nich valila, jen kamení a vodu viděly. Mohlo by to být jezero, napadlo Marinu.
Ozvalo se líné šplouchání a z mlhy se nejdříve vynořila špice loďky, poté v kápi zahalený převozník, který v kostnaté ruce svíral bidlo. Řídil loď, v níž vezl zadumaného krále.
Král vystoupil a nabídl dívce granátové jablko. Dívka pojedla.
Pak ji i Marinu pozval na loďku.
Jen mlhu Marina viděla a slyšela šplouchání. Dojedeme vůbec někam? ulekla se.

Dojeli. Když přirazili u břehu, král je prováděl nádhernými jeskyněmi s poklady. Chodbami, v nichž ze stropu visely silné kořeny stromů, kolem podzemních vodopádů.
Nikde nebyli sami, potkávali podzemní obyvatele i průsvitné duše zemřelých.
Král se dívce dvořil a Marinu nechal, aby mohla nahlížet, kam se jí zlíbí.
Náhle se v jedné z jeskyní zjevila neznámá žena.
"Musíš mi ihned vrátit dceru," vykřikla na krále. "Jinak bude na povrchu Země stále zima. Jaro nepřišlo. Obilí se nerodí. Až bude listí padat, přivedu ti Persefonu zpátky."
A tak se vracely. Stejnou cestou, ale namísto šachtou vyšly všechny tři kamennou branou. Zavřela se za nimi a změnila v skálu.

"Jste Marino na louce a padá mlha. Uleháte a když se mlha rozplývá, ocitáte se zase ve vysokých horách... Pomalu se nadechněte, cítíte mramor pod svými dlaněmi, vůně podzemí i louky a hor se kolem vás ještě vlní, pomalu vyprchávají... Otevřete oči a nezapomeňte Gaie, Zemi poděkovat," pravila Damiána.
Marina rozlepila víčka a v prvním okamžiku by přísahala, že zahlédla stíny a světýlka.
"Děkuji," zašeptala rozespale a přitom jí vyrazil jazyk z úst. Marina ho nechala se svíjet a slastně zavírala oči. Jenže Damiána ji nenechala odplout do říše snů.
"Zítra vás, Marino, provedu ohněm. Ale nezapomeňte si tuhle meditaci zopakovat ještě před usnutím a po probuzení. Jedině tak váš gnóm zesílí."

*

Červnové podvečerní slunce měděně ozařovalo ztichlou Rafaelovu školu, Jednotlivé ročníky pracovaly na zvykání v nových elementárních tělech a na metamorfóze. V zasedací komnatě se u dlouhého stolu sešli ti, kteří řídí jednotlivé ročníky. I nejvyšší faun Pan přišel, i dryáda velekněžka Otoljenka, tak přitažlivá, s tak hlubokým výstřihem, že od něj Pan nemohl odtrhnout oči.
Ředitelka Flóra v nezbytných letních květovaných šatech předala ihned slovo profesorce Kelaíno Temnomraké.
"Za týden nás čeká jako každoročně skvostná slavnost slunovratu," začala Kelaíno a přehlédla přítomné zrakem ostřížím. "Vždy si ty čtyři večery užíváme, dá se říci, bezstarostně. Tentokrát bude vše jinak. Jak víte, vyšetřovací tým pod mým vedením se již rok zabývá útokem na Marinu. Ač nevydáváme žádné průběžné zprávy, neznamená to, že bychom neměli stopy..."

*

Marina si po meditaci v zemském živlu připadala, jako kdyby plula pod vodou. Damiána s Meluzínou ji držely každá z jedné strany a ona se mezi nimi kývala po chodbách. Složily ji v Danielině komnatě na hromadu polštářů, kterou navršily Simča s Kamčou. Marina zívla a spadla jí víčka.
"Nespi, musíš se navečeřet," zatřepala s ní Meluzína.
Jídlo Marinu vzpamatovalo a potom si ji vzala do parády Daniela.
A protože jí dělala manikúru a lakovala nehty, Simča s Kamčou u toho nesměly chybět.

A hned zvídaly: "Marino, jaké to bylo, když s tebou dělal Martin rozhovor do Rafael Expressu?"
Marina měla ruce na polštářkách, Daniela jí právě pilovala nehty. Pilníček se míhal mistrovskou rychlostí a Marina ho ani zrakem nágy nestačila sledovat.
Rozbušilo se jí srdce při vzpomínce na Martina a s lehkým ruměncem na tváři jakoby nic řekla: "No, bylo to... normální. Dával mi otázky a já odpovídala."
"A když tě fotil, dělala jsi pózy jako modelka?" ptaly se dál Danieliny ségry.
Marina mrkala, když se snažila potlačit úsměv, který se jí dral na tváře.
"On nás Martin minulé léto o prázdninách taky fotil," pravila nečekaně Kamča.
Marina se na ni překvapeně otočila.
"Nesmíš dělat prudké pohyby," zasyčela Daniela, "právě ti lepím na perleť granátky."
"My jsme se totiž nachomýtly k tomu, když Martin fotil svou prababičku, když tady u ní trávil prázdniny..." vysvětlovala Simča.
"Hele, Marino, nevěř jim, ony moje ségry často pěkně kecají. Ony Martina totiž stále pronásledují, kdykoli za svou prababičkou přijde."
Marina překvapením ztichla, nemohla uvěřit tomu, co vlastně slyšela...
"Martin je nága?" vydechla nevěřícně.
"No, a co sis myslela, že je?" zeptala se Daniela.
"Elf."
"Elf?!" rozhihňaly se všechny tři sestry. Dvojčata se dokonce smíchy válela po koberci. "Teda s tebou je legrace," škytala Simča.
Jenomže Marině to jako legrace nepřipadalo. Martin je nága!
"Ty sis nevšimla, že má na krku krystal křišťálu, jaký nosí nágy?" podivila se Daniela.
Marina nešťastně kroutila hlavou.

*

Profesorka Kelaíno Temnomraká otevřela na svém notebooku složku Marina a na ploše se objevily fotografie dvou mladých žen.
"Stella a Lorena?" podivil se Pan. Kolem stolu nastal šumot, divili se všichni kromě Aine a Flóry.
Aine i Flóra seděly zamyšlené, smutek jim hleděl z očí.
"Ale proč by to dělaly?" nechápala Marena.
"Třeba proto, že chtěly přece každá přebrat mamce Petra," ozvala se Rusalka.
"Ale obě vypadají jako charakterní elementálky," namítla dryáda Otoljenka a koketně si prohrábla vlasy slámové barvy.
"To se ti jen zdá, protože jsi neznalá věci," zagestikulovala Meluzína. "Stella s nimi studovala stejný obor. Jako víla rozuměla květinám a po prváku se vnutila..."
"Meluzíno, to je nepodstatné," ozvala se Aine.
"Ne, pokračuj, to mě zajímá," usmíval se Pan právě tím úsměvem, kterému téměř žádná neodolá.
Kelaíno se však podívala na hodinky a vložila se do debaty: "Tohle jsou jen plané spekulace. My máme důkazy... Jedná se o ty orly. Stella vede pavilon dravců v londýnské ZOO a právě před rokem jim tam dva orli uhynuli. Když jsme pátrali po tělech, nebyla k nalezení, a chyběla dokumentace o jejich likvidaci.
No, a Lorena se jako nymfa přihlásila po promoci do mezinárodní expedice, která se zabývá hnízdišti mořských orlů. Minulý rok expedice zaznamenala nevysvětlitelný úbytek v populaci volně žijících orlů."
Kelaíno se rozhlédla po přítomných a pokračovala: "To by ovšem nemuselo nic znamenat. Jenže my dále zjistili, že na ten den, kdy na Marinu orli zaútočili, nemají obě dámy alibi."
"Mohly být třeba s nějakým milencem," namítl Pan a významně si založil paže.
"I to jsme prověřili," odsekla mu přísná Kelaíno, protože neměla ráda ty, co zdržují. "Nejzajímavější je však, že dva dny po útoku se obě přihlašují do nejzapadlejších pražských hotelů..."

Slunce zapadalo a barvilo zasedací místnost do oranžova. Všichni byli sluncem oslnění, když Kelaíno říkala: "Máme vážná podezření, která musíme buď dokázat nebo vyvrátit... Proto jsme Stellu i Lorenu na slunovrat pozvali. Náš tým je bude po celou dobu sledovat, Aine souhlasila, že jim představí Marinu. V rámci Marininy bezpečnosti budeme potřebovat, abyste vybrali nejlepší a nejspolehlivější ze svých elementálů, aby každý metr čtvereční našich pozemků byl hlídán."
"Marinu může přece hlídat Arthos. Řekl bych, že se osvědčil," napadlo Pana.
Aine kysele pravila: "Sice se osvědčil, ale nezapomeň, že je ředitelem hvězdárny a ne Marininou chůvou."

*

Nic netušící Marina se těsně před spaním ponořila do meditace, v níž se procházela podzemím s Persefonou. Pak se snažila usnout.
Jenže to nešlo.
Přepadl ji smutek, stýskalo se jí po mamince, taťkovi, babičce, dědovi. Vzpomněla si na Katku v Jelení vísce.
Kdyby se tak dala minulost změnit. Nebyla by kletba, maminka by s námi žila v naší vile...
Ne, kdyby se tak dalo zařídit, aby moje maminka nebyla víla ale člověk...
Martin je nága! Proč není elf? Nágy mají z elfů a víl jenom legraci - to bylo vidět na tom, jak se holky smály mé hlouposti. Daniela a dvojčata jsou prima, ale já se před nimi tak ztrapnila. Proč já se vždycky všude ztrapním?

Jen slabě vyzařovaly lampy po obvodu komnaty. Daniela už spala a Marina polykala hořké slzy, zadržovala vzlyky. Bála se, že by mohla Danielu probudit. A další trapas by byl na světě...
Konečně však moudrý spánek přemohl smutek a Marina schoulená ve spirále ocasu usnula.
(Pokračování příště...)

Ascendent a horoskop

10. července 2010 v 22:01 | Renata Štulcová |  Z učebnic Rafaelovy školy
astro

Jak zjistíte váš ascendent a descendent i bez Damiány a Arthose?


Klikněte si na následující odkaz


Uprostřed stránky zadejte datum, čas a místo vašeho narození. Kalkulátor vám vypočítá ascendent a pod ním se dočtete, v jakém jste se narodili descendentu. A co to vše znamená?

1. Postavení Slunce v Zodiaku - znamení, v němž jste se narodili, určuje, jací jste uvnitř.
2. Ascendent určuje, jací jste navenek. Jak se jevíte druhým.
3. Descendent je znamení vašeho ideálního partnera.

Znamení Zodiaku a živly:

Oheň - Beran, Lev, Střelec
Země - Býk, Panna, Kozoroh
Vzduch - Blíženci, Váhy, Vodnář
Voda - Rak , Štír, Ryby

Příklad: Marina má Slunce ve znamení Štíra - taková je uvnitř. Ascendent má ve znamení Vodnáře (taková je k druhým). Její descendent - tedy láska - bude narozena ve Lvu.

Vliv planet

Vše samozřejmě ještě ovlivňují planety. Pokud zvládnete angličtinu, na následujícím odkazu můžete zjistit více. Buďte trpěliví, načítá se pomalu.


Sekunda - 3. Koupel v zemědýmu

10. července 2010 v 21:02 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Sekunda

Zemědým sbírá své síly z ohně i země, avšak opatrně se silou, kterou předává v koupeli.

Omámenou Marinu probudil nepříjemný pocit. Jako kdyby jí někdo do pusy narval veliký roubík. Měla ústa naplněná jazykem, který se jí dral ven. Stiskla rty a stále omámená naslouchala zvláštní hudbě. Tiché, jemné, táhlé hudbě... Připomínala cizokrajné melodie. Marina nepoznávala, jaké nástroje hudbu vyluzují, zato měla chuť se podle ní svíjet a vlnit. Jen kdyby to tak uměla. Kdyby se jen uměla pohybovat jako nága...
Ležák... Veronika o mně řekla, že budu celý rok ležák. Od Kydippé bych to čekala, ale od Veroniky...
Marina otevřela oči plné slz.

Ležela natažená na kobercích v komnatě s nádherným stropem vykládaným mozaikami z drahokamů. Kolem byly obloukové východy zakryté závěsy a komnatu osvětlovaly ohně chvějící se v lampách vysekaných z křišťálů.
Kde to jsem? zvedla se Marina na loktech.
"No konečně jsi vzhůru. Maminka to s tou hypnózou nějak přehnala," ozval se za ní hlas plný smíchu.
Marina se pootočila a znovu se divila. Na stočeném anakondím ocase za ní seděla Daniela, studentka z tercie.
Ale terciáni se přece metamorfují ve fauny!
"Hele, Marino, mám tě učesat a pak zavolat mamku a princeznu Meluzínu."
"Kde to jsem?" vydechla Marina a jazyk jí vystřelil z pusy. Ihned ho stáhla dovnitř a rty sešpulila jako zátku.
Daniela se rozesmála: "S tebou ještě bude legrace. Pootevři pusu, nech jazyk volný. Ty nevíš, že jazyk nám pracuje sám stejně jako žaludek?"
A protože Marina hleděla stále překvapeněji, Daniela mávla rukou. "Pořád tvrdím, že se ve škole učíme zbytečné věci a na důležité se zapomíná."
Marina poslušně pootevřela ústa, jazyk sám vyklouzl a začal stopovat vůně okolí.
"Nevšímej si ho," radila jí Daniela vlnící se k ní po kobercích. "Zapletu ti ty vlasy a pak, než zavolám mamku, ti ještě představím moje dvě malé ségry. Četly o tobě v Rafael Expressu, jsi pro ně hvězda."

Daniela splétala Marině vlasy, které jí během metamorfózy vyrostly až pod pás, a vážně rozprávěla: "Tvá sestra princezna Meluzína nás požádala, abychom z tebe udělali za týden nágu. Proto, když tě mamka omámila, královi vojáci tě přinesli sem. Já mám do slunovratu volno, protože jsem čistokrevná nága, nemusím se v nic metamorfovat."
"Ale chodíš přece do naší školy?" zasyčela Marina, kterou rozčilovalo, jak jí jde vzduch do otevřené pusy.
"Chodím, protože chci pak studovat a žít mezi lidmi."
"Aha," hlesla Marina a sledovala čilé pohyby svého jazyka. Cítila vůně, které zachycuje.

Daniela byla velmi podobná matce Damiáně. Bohaté vlasy měla zapletené do copánků a copánky ozdobně připevněné zlatými sponami s cinkajícími plíšky. Na sobě měla kratinké bolerko ozdobené třpytivými kamínky a pod nahým pasem posazenou sukni z lehounké látky. Kolem pasu Daniele cinkala šňůra s drobnými rolničkami.
"Ještě máš vlasy docela krátké," řekla Marině.
"Krátké?" podivila se Marina, protože jí vlasy za poslední dny vyrostly snad o třicet centimetrů.
"No. A počkej za rok. Nágám rostou vlasy a nehty opravdu rychle. Má to výhodu. Když si zlomím nehet, mám ho do večera zase docela OK."
Marina se koukla na své ruce.
"Jsem ti je před chvílí ostříhala," řekla Daniela. "Pak ti je nalakuju a ozdobím, ale musíš si vybrat barvu a vzorek... a korálky."

Když Daniela práci skončila, Marina seděla na stočeném ocase a hleděla do obrovského zrcadla. Vůbec se nepoznávala. Účes z desítek copánků a zlatých spon. Na sobě žluté bolerko s perličkami, stejně zdobenou sukni a těch šňůr perel a náramků! A Daniela stále vyndávala z komod po obvodu komnaty další a další truhličky se šperky.
"Takové skvosty a cetky má každá nága. Oproti lidem se pořádně zdobíme. Uvidíš... Nehty tě naučím dělat večer, aby nám mamka nevynadala, že nám to oblékání trvá."

Dvě malé Danieliny sestry byly devítiletá dvojčata. Marina hleděla z jedné na druhou, připadaly jí obě, jako kdyby se navzájem odrážely v zrcadle. Tak si byly podobné.
"Ahoj," pozdravily Marinu ostýchavě a usedly na stočené anakondí ocasy.
"Ahoj, jak se jmenujete?" zeptala se Marina.
"Simča," řekla ta vlevo.
"Kamča," řekla ta vpravo.
"Vážně tady s námi budeš?" zeptala se Simča, ta vlevo.
"Bude," ozvala se ode dveří paní Damiána. "Holky, vy jste hrozné drbny, běžte si udělat úkoly."
Za Damiánou vstoupila Meluzína, Simča s Kamčou udělaly pukrle a otráveně se odvlnily pryč.

"Teda, Marinko, tobě to sluší," spráskla ruce Meluzína, také oděná do hedvábí a ověnčená cinkajícími šperky.
Všechny tři pomohly Marině na cestě mramorovými chodbami s tajemnými zákoutími, schodišti a obloukovými průchody, v nichž povlávaly lehounké závěsy. V mramoru byly vytesány mozaiky vyložené drahokamy.
Nebýt toho, že je nemehlo, připadala by si Marina jako v pohádce.
Hudba, kterou slyšela od probuzení, stále přicházela potichounku ze všech stran. V jejím rytmu se dovlnily do další komnaty s kruhovitým půdorysem. Všude ležely, visely či stály krystaly a ve středu komnaty hořel v kamenné míse nízký oheň.

Marinu usadily vedle ohně, Damiána se vlnila kolem ní a prohlížela si její okolí. Potom, když svým pohybem nakreslila kruh, v němž se s Marinou uzavřela, kývla na dceru. Daniela pozhasínala ohnivé křišťálové lampy a v komnatě zbyl jen svit ohně.
Ani hudba stále slyšitelná ho nerozdmýchala.
Damiána podala Marině hrst bylin a ukázala jí, aby je do plamínků vhodila. Přitom mumlala neznámá slova.
"Égnys, égnys," poznala Marina slůvko, které slyšela od Meluzíny na Prosebnu.
V ten okamžik se plamínky proměnily v plameny, hučely, praskaly a Damiána do nich upřeně hleděla. Pár okamžiků a oheň opět ulehl, Daniela porozsvěcela lampy a Damiána vážně řekla: "Již se nedivím, že máte, Marino, potíže s pohybem nágy. Vždyť vy jste se narodila ve Štíru v okamžiku, kdy nad obzor vyšlo souhvězdí Vodnáře. Vy jste vodní a vzdušná bytost, jste spojena se dvěma živly: vodou a vzduchem. Vidím okolo vás silnou undínu se sylfou. Zato váš ohnivý salamandr a zemský gnóm jsou takhle malincí. Ušlápnutě se krčí na zemi. Tady," ukázala Damiána.

Vůně bylin pronikala celou komnatou a Marina omámená spatřila kouřové siluety čtyř bytostí. Neviděla je zřetelně, přesto v nich poznávala ty, které vídala, vždy když ji jako malou maminka ukládala ke spánku. Maminka jí tenkrát pomáhala je vidět a hrát si s nimi.
Dvě namodralé bytosti kolem ní létaly, další dvě se chvěly u jejího ocasu jako u paty vysoké hory.
"Musím vás, Marino, naladit na zbývající dva živly: zemi a oheň," řekla Damiána. "V Zodiaku sedí naproti Vodnáři Lev, ohnivé znamení, znamení vaší životní lásky. Když nebudete mít v sobě oheň, až vás Lev obejme, spálí vás."
Marinu tato slova děsila. Jejich tíha ji tlačila k podlaze. Ohnula ramena, sklonila hlavu. Měla strach.

"Klid, Marino, to zvládneme," chlácholila ji Damiána a zase se vlnila kolem. Otvírala kruh a hned vykreslovala další, mnohem větší, který zajal i Danielu s Meluzínou. Přitom cinkala šperky a rolničkami na pásku.
"Nejdřív vás spojím s vaším malým gnómem. Musím vás uzemnit, abyste pak zvládla svého ohnivého salamandra."

Všechny tři nágy pomohly Marině se uložit na vyhřátou mramorovou podlahu a Damiána šeptavě zasyčela: "Zavřete oči, Marino... uvolněte se od temene hlavy až ke špičce ocasu... rozložte své tělo i do šíře... paže natáhněte podél těla... dlaně otočte k podlaze... vnímejte mramor, jeho sílu..."
(Pokračování příště...)

Blogy čtenářek/ů

8. července 2010 v 20:03 | Renata Štulcová
Nová kapitola stále ještě běhá jen v mé mysli, ale jedna ze čtenářek mě přemluvila, abych si po straně přidala blogy čtenářek/ů - možná také nějaký chlapec si čte (potají).
Procházela jsem vaše komentáře, občas někdo adresu blogu zanechal. Ale určitě ne všechny/všichni.
Proto jestli byste chtěly/i mít adresu svého blogu či stránek vedle v menu, napiště mi, prosím, buď do komentářů nebo na
a já vás tam přidám. Pokud byste tam být nechtěly/i, zase Vás smažu. Taky je možné, že jsem vám špatně napsala jméno blogu, opravím ho.

Renata Štulcová








tomcat hosting diseño Web precio

Sekunda - 2. Bazalka hadích králů

7. července 2010 v 20:58 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Sekunda

Opojně voní bazalka, rostlina hadích králů.

Mé promyšlené opatrné plány začínají konečně vycházet. Marina je na prahu dospívání. Nejde si toho nevšimnout. Martin si toho všiml, a jak se k ní hned krásně choval. Chtělo by se jim pomoci, dát je dohromady, ale Marina je ještě mladinká, ještě dva roky počkám... Když už jsem čekala ty stovky let, dva roky uběhnou jako mávnutí... A kdoví, co se na Hadím hradě může v následujícím školním roce stát... Marina svým sluchem nágy a vílí princezny zaslechla tajemství, které slyšet neměla... které nikdo kromě ní neslyší... Popřemýšlím, jak by ji na toto tajemství navedla... Mohlo by ji zničit?

Marina pomalu procitala a opět necítila tělo. Dlouhý silný ocas se zlatými skvrnami, který kolem sebe večer omotala, nemohla nyní rozmotat. Jak by taky mohla, když na ocase stočeném jako hadice spočívala celým trupem.
Co teď? Zavolám pomoc nebo to zkusím ještě jednou? Samozřejmě, že to přece zkusím!
Marina byla bojovnice, proto zatnula zuby, napnula břišní svaly a pomalu zvedla trup.
Tak a co dál? zkoumala ocas naskládaný kolem sebe v kruzích jako strakaté pneumatiky od kamiónu. Kde mám špičku? Tamhle vykukuje. Štípnu se do ní.
Au, je moje.
Co teď? rozhlížela se znovu bezradně. Včera večer mi to tak šlo a najednou nevím, kde začít? Včera večer... ten pláč... Marina se zahleděla do okna, kde se sluncem ozářené vypínaly obrysy paláců a věží. Krásný pohled na krásný hrad. Ale včera za tmy.... Marinu polechtal nepříjemný pocit po páteři, který se stěhoval až do špičky.


"Nazdárek, jak to jde," nakoukla do komnaty Médea s lišáckým úsměvem ve tváři. Když spatřila Marininy oči barvy smutné čokolády, odtušila: "Nejde, viď? Tak si tady zatím prohlížej nový Rafael Express a já dojdu pro profesorku Meluzínu."
"Ne, počkej, já se rozhýbu, já to dokážu," zakroutila hlavou Marina a natáhla ruku pro časopis.
Mám tam dva články a jestli ten rozhovor, který se mnou dělal Martin... říkala si.
Jak ale Rafael Express spatřila, zapomněla dokonce i dýchat. A už jí bylo jasné, proč se Médea tak lišácky usmívá. Na obálce se vyjímaly tři fotografie: její, Světlanina a Médeina.
"Ten školní superman Martin Špačků o nás napsal skvělou reportáž," říkala Médea, zatímco Marina poplašeně s tlukoucím srdcem listovala časopisem. "Nejvíc je tam teda o tobě. Dokonce je tam s tebou i rozhovor," prozradila Médea.

Do dveří postupně vstoupily další spolužačky a Kydippé naštvaně prohodila: "To by mě zajímalo, kdy ho s tebou dělal?"
"To odpoledne před metamorfózou sem přišel, vy už jste se všichni metamorfovali, jen já byla vzhůru," řekla Marina a začala růžovět.
"On tady byl?" podivily se spolužačky.
"Jé děcka, koukněte, jak se Marina červená," posmívala se Veronika.
Marina polkla a zrudla jako vlčí mák.

"To máš teda smůlu, Marino," ozvala se zase Kydippé. "Martina jsem si totiž zabrala já. Včera jsme o něm mluvily s holkami před tělákem... Jo vlastně - tys tam nebyla..."
"Nemohla jsem tam být, když jsem se válela ve vajíčku," odsekla Marina.
"Děvčata," ozvala se z chodby Vanessa.
Musely jít, hádka zůstala otevřená. Kydippé se vyvlnila z komnaty a Marina svým bystrým sluchem zaslechla šepot Veroniky: "Mariny se bát nemusíš, ta bude celý rok ležák."

Spolužačky odešly na snídani a tělocvik, Marina osaměla. Ale jen na chvilku, než se na prahu objevila optimistická Meluzína se stříbrným podnosem v rukou.
"Včera jsi skoro nevečeřela. Nasnídat se musíš pořádně," pravila Marině a rázně položila těžký tác na postel.
Taková nabídka: vajíčka, sýr, chleba, máslo, jogurt, kuřecí nožka, mléko, müsli a pod poklicí teplá ovesná kaše.
"Dám si ten jogurt," hlesla Marina.
"Nene, sníš všechno."
Marina vytřeštila oči a Meluzína vysvětlila: "Jen se na sebe podívej, s tímhle překrásným ocasem jsi čtyřnásobná, tak musíš také nejméně čtyřnásobně jíst."
Marina přesto začala jogurtem. Jelikož se ne nadarmo říká, že s jídlem přichází chuť, náhle pocítila skutečný hlad nágy, a dala se do pořádné snídaně.
"Já mám asi větší žaludek," podivovala se.
Meluzína přikývla.

S plným žaludkem byl hned svět veselejší, jenže zase potemněl, když Meluzína pravila: "Vanessa mi říkala, že jsi měla v noci halucinace. Nějaké zvuky jsi prý slyšela..."
"To nebyly halucinace. Já ten pláč opravdu slyšela. Tamhle odtud."
"Ale, Marinko," Meluzína ji pohladila po tváři, "nikdo jiný v celém hradu žádný pláč neslyšel... Ty halucinace - to bývá často u studentů následek metamorfózy, někdo se s metamorfózou prostě vyrovnává hůře než ostatní. Vzkázala jsem profesorovi Fontánovi. Připraví ti na noc byliny."

Profesor Fontán umí léčit, ale jak přinutit Marinu, aby se pohybovala jako nága, to nevěděl. Proto Meluzína pozvala paní Damiánu, aby se na Marinu přišla podívat.
"Kdo je to?" zvídala Marina.
"Jedna z nejúžasnějších nág. Zná všechnu naši moudrost. Slyšíš? Přichází."
Marina slyšela jemné cinkání stovek plíšků, cítila, jak se pohybují, cítila vlnění těla silné nágy.
"Vyplázni jazyk a ucítíš ji," radila Meluzína.
Marině ze rtů vyklouzla dlouhá vidlice, jíž by si lehce na krk dosáhla. Zatřepala s ní, ohmatávala vzduch a ucítila přibližující se cizokrajné vůně.
A potom se již ve dveřích objevila rozvlněná nága se zelenavým ocasem anakondy.

Nága Damiána probodla Marinu svýma černýma očima se zelenou kresbou na místě očních linek a s velkým proutěným košíkem pověšeným na předloktí vklouzla do komnaty.
Damiáně spadaly pod závojem proudy černých copánků. Oděna byla v úboru břišní tanečnice, v černém živůtku a sukni, vše měla pošité zlatými plíšky, které při sebemenším pohybu cinkaly.
"Dobré ráno, přeju... ale vy jste krásná krajta," poplácala Marinu radostně po ocase. "Překrásně stavěná a ty nádherné barvy. Zjistíme, v čem je problém, proč se nedokážete sama pohybovat."
Damiána odkryla víko košíku a vytáhla malovanou schránku. Než ji otevřela, přikázala: "Jazykem si, Marino, přivoníte k tomu, co vám nabídnu. Jen tak na vás budou byliny účinkovat."

Jakmile Damiána schránku otevřela, v nose Marině zavoněla bazalka, jakmile se do schránky ponořila jazykem, vůně jí pronikla celým tělem, a Marina byla náhle lehká jako pírko.
Damiána jí hleděla upřeně do očí a přitom tiše zabubnovala na maličký bubínek. Marina se v dutých zvucích zavlnila a počala roztáčet ocas.
Přitom se zvedala, držela své tělo i ocas jako ladnou labutí šíji. Damiána couvala a Marina sjela z postele jako po skluzavce.
Víc a silněji Damiána bubnovala, silněji a do rytmu. Marina se divoce točila, přitom ocas zvedala a opisovala osmičky.
Damiána ji vyvedla na prázdnou dlouhou chodbu.
"Jak se jmenuješ?" zasyčela na ni.
Marina se vlnila zmámená vůní bazalky a rytmem bubnu, nepamatovala si nic, ani své jméno, jako odpověď vystřelila jazyk mezi rty a zasyčela.
Damiána se spokojeně usmívala a zavedla ji zpět na lůžko, kde se Marina pohodlně stočila a za doznívajícího bubnování usnula.

"Ona to dokáže, jen potřebuje do krve více ohně," zasyčela Damiána. "I po metamorfóze má stále v těle nágy vílí duši. Když to nedokázala metamorfóza, musíme tu její duši proměnit my."
"Opravdu ale nevím jak," vzdychla Meluzína.
"Zato já vím... Půjde se mnou dolů mezi zrozené nágy. Za týden ti namísto vílí sestřičky vrátím sestřičku nágu, která si už vůbec nedokáže vybavit, jaké to bylo chodit po dvou nohách."
(Pokračování příště...)

Sekunda - 1. Číše hadího svlačce

4. července 2010 v 20:32 | Renata Štulcová |  Kapitoly - Sekunda

Liány svlačce se jako těžká hadí těla vlní, zdobí se křehkými květy jako hadi kůží a v číši květu podávají lék i bolest.

Marina procitala s pocitem, jako kdyby ji někdo vtěsnal do malého kufru. Paže měla svázané, když se snažila pohnout nohama, pohnula se celá a svět se s ní zhoupl. Vylekaně otevřela oči a na vše se rozpomněla.
Metamorfovala jsem se v nágu. Musím roztrhnout vajíčko. Musím uvolnit aspoň jednu paži. Kdybych tak mohla pohnout ocasem. Sama sebe svírám... Je to hrozné... Jako kdyby mě zazdili zaživa...
Nebyla daleko od pláče, když se jí konečně podařilo levačku uvolnit a stěnu vajíčka protrhnout.
Zaslechla Světlanu: "Paní profesorko, Marina se probudila."

"Už jedeme," ozval se syčivý Meluzínin hlas. "Terezko, pojďte nám se spolužačkou pomoct."
Marině bylo po protržení vajíčka ještě hůře. Dávala se do ní zima. Pocity nágy jí napovídaly, že se musí pohnout a z vajíčka ven. Jenže omotaná vlastním ocasem a zmatená předchozím lidským a vílím životem, nebyla schopná pohybu.
Z úst se jí dral otravný dlouhý jazyk, kterým vnímala vůně kolem lépe než nosem.
Viděla je část komnaty ve vaječném otvoru. Ale cítila celým tělem nepatrné záchvěvy. Už přichází pomoc.
Teď se v tom otvoru objevila tvář nágy Meluzíny a Marinu velice vyděsila.

Meluzíniny oči, hnědé panenky, které se tolik podobaly Marininým, byly shora dolů rozděleny světlými čárkami zorniček. Kolem očí měla Meluzína temně modré lemování a jakmile otevřela ústa, kmital jí v nich hadí jazyk mezi jedovými zuby na místě špičáků.
Meluzína s Vanessou a Terezou sejmuly z Mariny měkké vejce a Meluzína spráskla ruce.
"Vy jste ale krásná krajtička, zamotaná jak klubko vlny. Musíme ji rozmotat, má ocas naprosto přeleželý," pravila Vanesse a Tereze.
Byla to pravda. Marina si tak přeležela ocas, že v něm neměla sebemenší cit. Vyděšeně sledovala Meluzínu vztyčenou na dlouhém silném modrostříbrném ocase, který jí vykukoval z pod šatů. Pohybovala se rychle a ladně, stejně jako Vanessa a Tereza.
Ve škole se o hadech učili v posledním měsíci před metamorfózou, ale Marině bylo nyní tak špatně, že si nevzpomněla na jediného.
Konečně ji opatrně rozmotaly a přes pět metrů dlouhý ocas, který jí začínal pod pupíkem, stočily na velikou postel. Marina se zvědavě a stále vylekaně prohlížela. Modročerné mřížky měla vyplněny zlatými a světlounce hnědými skvrnami. Avšak na břišní spodní straně ocasu měla zlatavé pruhy štítků k lezení.
"Chce se mi zvracet," zasyčela.


"Tak a teď jste se, Marino, z víly stala nágou," pravila slavnostně Meluzína, když Marinu umyly, oblékly do silné dlouhé mikiny a podaly jí posilňující lektvar, po němž jí přestala být zima.
"Už můžeme dovnitř, paní profesorko?" ozvala se Médea za dveřmi.
"Jen na chviličku, Marina pak musí cvičit," dovolila Meluzína štěbetajícímu hloučku.
Marina viděla, že všichni její spolužáci jsou již metamorfovaní a pohybují se rychle a ladně. Přední část i s ocasem udržují vzpřímenou tak, že jsou vyšší, než v lidské kůži.
"Koukni, Marino, já jsem chřestýš ale nemám chřestítko," zvedal Vilda špičku ocasu.
"Já přivezu z domova takový umělohmotný po bráchovi, můžeš si ho tam přivázat," zaťukala si Médea na čelo.
"Ale nebudeš na mě syčet, když ho při plazení ztratím?" zeptal se Vilda.
"Tak si ho přivážeš pevně."
"To nemůžu, to mi odumře špička," mračil se Vilda.
"Nágy se každý měsíc svlékají z kůže a při každém svlékání vám, Viléme, naroste dílek chřestidla," upokojila ho Meluzína a všem pravila: " V tréninku jste si vedli výborně, teď musíte nechat svaly odpočinout. Přitom nastudujete něco z literatury o hadích pohybech. Já budu s Marinou zatím cvičit, aby vás dohnala."

Když všichni odkvapili studovat, sestry osaměly.
"Marinko, jak ti je?" posadila se k ní Meluzína na postel.
Marina nejistě hleděla na dlouhý ocas místo nohou. Byl tak nehybný. Silný ale nehybný. Tam, kde měla dříve boky a nohy, má nyní suchou teplou hadí kůži.
"Marinko, takhle nesmíš nyní přemýšlet," začala Meluzína. "Já jsem taky kdysi prošla metamorfózami, vím, jaké to je. Pro tebe je nejlehčí metamorfóza ve vílu a fauna, protože ti zůstanou dvě nohy.
Kdysi nám moudrý Cheiron poradil, když jsme se metamorfovali v kentaury, abychom se snažili zapomenout na náš předchozí život. Snaž se prostě si říkat, že jsi nága. Malá milá nága, která si užije toho, že je nága. Marino, nágy dokážou úžasné věci, uvidíš."
"Jenže jak se mám zvednout?"
"Začneme se špičkou. Musíš mít cit ve špičce," pravila Meluzína. Když Marinu do špičky štípla, Marina sebou cukla.
"No vida," usmála se Meluzína. "Snaž se jí pohnout."
Marina nešťastně sledovala špičku ocasu, dávala do ní tolik síly a ono nic.
"Zavři oči a pomysli na své nohy, snaž se jakoby pohnout nohama," radila Meluzína.
Marina stiskla víčka a pak se komnatou prohnal její dlouhý ocas. Jako neřízená střela smetl židli.
"Au!" vykřikla Marina, protože se do ocasu o židli uhodila, a kdyby ji Meluzína nezachytila, těžký dlouhý ocas by ji stáhl z postele.
"Jde ti to," pochválila Marinu a se Světlanou ji uložila zpátky na postel. "Teď musíš trénovat pohyb ocasu vleže. Budeš ho vlnit po komnatě a později rozmotávat a stáčet. Teprve potom se naučíš vztyčovat a udržovat rovnováhu. Až budeš vše umět, připojíš se ke spolužákům. Tělocvik nág je velmi náročný. Uvidíš jaké úžasné věci nágy se svým tělem dokážou. Tak - tady jsem ti přinesla MP3, pustím ti příjemnou hudbu a můžeš se vleže vlnit. Já se tak za hodinu vrátím a budu s tebou pokračovat. Musím totiž zkontrolovat hlavně Vildu, aby nedělal nějaké vylomeniny. A Marinko, snaž se," zvedla Meluzína ukazováček. Dokud nebudeš umět ovládat své tělo, nepodaří se ti dočasná metamorfóza v člověka."


Do sluchátek vplouvala perská hudba, která přímo vyzývala k vlnění. Marina hluboce vzdychla a začala se snažit.
Musím přinutit ten ztuhlý ocas, jinak si tady poležím do příští metamorfózy, říkala si. A pak dostala nápad: "Světlano, nemohla byste mě masírovat?"
Světlana přikývla a za chvíli se ukázalo, že to byl dobrý nápad. Marina si konečně začala uvědomovat, že TO není jen nějaký odložený obří ocas krajty, ale že je TO její tělo.
"Jé, to lechtá," svíjela se na posteli.

"Ahoj, co to tady vyvádíte?" objevil se náhle na prahu Puk. A když k němu Marina obrátila rozesmátou tvář, žasl: "Ty jsi ale roztomilá nága. Konečně nevypadáš jako člověk."
"A jak vypadám? Světlano, podej mi, prosím tě, zrcátko."
Marina si až do této chvíle neuvědomila, že má také jedové špičáky. A ty oči! Úzké svislé škvírky se jí otvírají v hnědých panenkách stejně jako Meluzíně. A kolem očí lemování.
"To máš, jako kdyby sis napatlala silné linky rudou tužkou, nemusíš se vlastně už malovat," pravil Puk a na svých kozích nohách doputoval ke křeslu.

Marina úspěšně stočila ocas na postel a nechala si podložit polštáři hlavu a záda, aby na Puka i Světlanu lépe viděla.
"Puku, jaktože byla Meluzína na Prosebnu drak?"
"Normálně, to jde. Já se taky dokážu metamorfovat v úplného kozla. Jenomže hodí se to akorát, když mám třeba v lese hlad, tak se stanu kozlem a něco si sežvýkám. Já ale spíš dávám přednost lidské stravě. Ty by ses taky teď mohla metamorfovat v hada nebo draka, bohužel se to v osnovách přesunulo až do oktávy. Neumíš si představit, jak jsme blbli a děsili kdysi lidi kolem, když jsme se třeba změnili ve stádo koní nebo hejno obrovských orlů."
Marina povytáhla obočí.

"Puku, neměl bys sem chodit," ozvala se ve dveřích Meluzína. "Začneš být všem podezřelý. A my potřebujem utajit pravdu o naší rodině. Marinin otec by to opravdu nezvládl."
"Ach jo, tak já jdu," pravil Puk a zůstal dál sedět a poslouchal Meluzínu, která se věnovala Marině.
"Teď se pokusíš zvednout trup, Marino. Zkus to jako sedy lehy."
Marina se snažila, ale trup a hlava jí stále zůstávaly na posteli, zatímco ocasem mávala jako ve vichřici.
Marina se slzami v očích hlesla: "Nejde mi to. Budu tady celý rok ležet."
"To nemůžeš, to bys měla proleženiny. Budeš cvičit dál," prohlásila klidně Meluzína a pak vykřikla: "Pozor."

Na Marinu něco odporného skočilo. Dopadlo jí to na hruď.
"Ááá," zavřískala a celou svou silou se v úleku vztyčila, zavrávorala na posteli, a vztyčená sjela z postele Pukovi přímo do náruče. Přitom odvinula konec ocasu tak, že shodila svícen stojící u dveří.
"Co vyvádíš? Vždyť je to jen žába," uklidňoval ji Puk.
"Žába?" brečela Marina.
"Rosnička," zasyčela se smíchem Meluzína a vyděšené zvířátko sbírala z podlahy. "Tenhle šok vždycky zabere. Nemysli si, Marinko, že jsi jediná, na koho jsem ji musela hodit. Zajímavé je, že se s tím nikdy nikdo pak nechlubí, takže se o mé metodě nikdo nedozví. Tak a teď, když už jsi konečně vzpřímená, musíš trénovat lezení. Pošlu ti sem Vanessu a Terezu, je nága geneticky, vše jí jde snadno."

Marina po jedné straně podpírána Vanessou, po druhé Terezou se snažila rozvlnit své tělo podle nich.
Mám jeden ocas, ale je to složitější než se dvěma nohama, říkala si zprvu. Svíjet, odvíjet, vlnit, pak zas rovně posunovat pomocí štítků na břiše... Pozor na dveře, aby mi ocas nepřibouchly... To chci vidět ty úžasné věci, které nágy dovedou. Já budu ráda, když slezu ze schodů... mračila se a zapomněla na správné pohyby. Ztrácela rovnováhu.
"Marino," zachytily ji.
"Já jsem..." Marina zmateně hleděla pod sebe. "Chtěla jsem si stoupnout, jenže nemám nohy..."
"To je problém všech studentů kromě nág a nymf. Všichni hledají nohy," vysvětlovala Vanessa. "Prostě musíte přinutit svůj mozek, aby pochopil, že vaše páteř se táhne celé ty dlouhé metry až do špičky ocasu."

Marina unavená padla na lůžko ještě před večerkou. Holky se kolem ní slezly, seděly na svých ocasech stočených jako hadice, a klábosily.
"Já už si ani nevzpomenu, že jsem měla dvě nohy," prohlásila Kydippé. "Ale stejně se těším, až se naučíme metamorfovat. Až půjdeme zase do školy, nerada bych, aby mi někdo šlápl na oháňku."
Hm, ta zas blábolí, myslela si Marina ležící na posteli jak rozkleplé vajíčko na pánvi.
A byla pěkně naštvané vajíčko. Díky Fontánovým zpomalovacím nápojům se metamorfovala poslední a za ostatními pokulhává.
Jenomže Marina chce být ve všem nejlepší. Žádné pokulhávání.
Proto když nadešla večerka a v Hadím hradu se rozhostilo hluboké ticho, Marina doširoka rozevřela hadí oči, doplazila se ke komodě, našla si teplý svetr, který si přetáhla přes noční košili, a potom zatnula zuby a začala zase trénovat.
Jak mi to říkala Terezka: nesmím zapomenout, že i konec ocasu je můj, když lezu, vlním se až do špičky...
Lepšila se, stále to sice nebylo ono, ale dělala pokroky a nálada jí stoupala.
Ráno musím napsat dopis našim, plánovala si už vesele. Poprosím Světlanu, aby ho hodila do schránky u školy, říkala si, když se zívající sunula do postele.

"Ááá," ozval se zdáli tich pláč, který jako neviditelná studená ruka sevřel Marinino srdce. Ztuhla. Chvilka ticha a pláč přicházel zas. Vycházelo z něj tolik neštěstí a beznaděje, až se Marina strachy rozklepala.
Co to je? Jde to zvenku... Zavlnila se a doplazila k oknu.
Hadím zrakem spatřila dole pohyb, to se střídali elfové, kteří ji hlídají před neznámým útočníkem i zde.
Pohlédla vzhůru. Měsíc ozařoval siluetu hradu a nad ní se nesl ten pláč.
Dívala se na mohutné palácové budovy, na vysoké kulaté a hranaté věže. Byly na sebe nalepeny...
Vnitřek hradu je jako bludiště, napadlo ji. Vtom ji zamrazil další nářek. Co když se v hradu někdo ztratil? A je tam zamčený. Nebo někoho kdysi zazdili a teď straší...
"Nééé," další nešťastný sten se vznesl nad věže a projel Marině páteří až ke špičce ocasu.
"Panebože? Co to je?" zasyčela, až jí jazyk vyjel z úst. Obrátila se a jako střela vyrazila z komnaty.
"Vanesso, Vanesso," bouchala na vychovatelčiny dveře, "někdo tam je, v hradě, zavřený!" vyrazila ze sebe, když vychovatelka otevřela. A z ostatních dveří už vykukovaly spolužačky.
"Kde?" nechápala Vanessa. Nechala se Marinou dovést do komnaty k oknu. A ostatní holky v nočních košilích lezly za nimi.
"Ale tam nemůže nikdo být, tam v těch křídlech jsou jen prázdné komnaty. Kdyby vás byly tři třídy, všude by tam bydleli studenti. Jděte, Marino, spát. Máte halucinace po metamorfóze, to se stává. Jako nága máte jinak vyvinuté smysly. Vnímáte celým tělem pohyby a vibrace kdekoli v okolí. To někdy vám, právě metamorfovaným nágám působí nesnáze. A vy všechny taky - do postele," ukázala děvčatům.

Marina si připadala jako blázen. Ale já jsem to opravdu slyšela, vzdychla si, když za sebou Vanessa zavřela dveře.
Začala se plazit k posteli a náhle si uvědomila, že snad tím úlekem se stalo, že vnímá celé tělo až ke špičce ocasu jako své, jako kdyby se nágou narodila.
Vklouzla pod peřinu, ulehla na bok a pak pomalu pomaloučku stáčela ocas kolem těla. Je tak silný a dlouhý. Snad ji před vším ochrání.
(Pokračování příště...)