4. Doušek klidné meduňky

8. ledna 2010 v 1:48 | Renata Štulcová |  Kapitoly

Kniha Rafaelova škola vílí křídla již vyšla a je na pultech knihkupectví. Vy si můžete na tomto blogu přečíst první kapitoly z prvního dílu Vílích křídel a pak číst kapitoly celého druhého dílu - Sekundy a třetího Tercie.

.

Doušek klidné meduňky přináší v horkém slunci sladké léčivé sny.

Za dva týdny už nebudu spát doma, ale v Rafaelově škole, vzdychá Marina. Snaží se usnout, ale odpoledne ji štípl komár a štípance na zádech tolik svědí. Navíc má pocit, jako kdyby jí tělem probíhaly tisíce mravenečků. Jako kdyby si její tělo uvnitř pracovalo... Aby ulevila štípancům, lehla si na břicho a léčivý odvar ji nakonec uspal. Jenže s ránem mravenčení neustalo a komáří pupence natekly tak, že si musela říct babičce o mazání.
Když další týden utekl, začaly se jí ty čtyři pupence zdát podezřelé. Stále se zvětšovaly a pulzovaly. Chvilku co chvilku si sahala na záda i tehdy, když pomáhala babičce v růžové zahradě.
Rostou mi tam boule, zjistila a rozhlížela se po zahradnicích, zdali si toho všimly. Nevšimly. Snad proto, že na sobě měla pohodlné volné triko.
Náhle se jí zmocnil neklid a rozhodla se jít se na pupence podívat do zrcadla.

Vydupala schody do svého pokoje a pak stačil jediný pohled do zrcadla: mezi lopatkami a páteří má pořádné otoky a z nich se ze čtyř prasklin derou zavinutá kvítka. Přesně v místech, na nichž má podle rentgenu výrůstky. To jsou snad křídla! lekla se a znovu hleděla do zrcátka. Ale vždyť pravidelně piju ten odvar... Rychle si stáhla čelenku, která ji na uších tak tlačila. Měla je špičaté jako nikdy předtím. Je to jasné: odvar přestal účinkovat. Musím to říct babičce... popadla mobil, aby si zase nemusela navlékat čelenku.

To bylo včera a dnes Marina sedí ve škole, píše mluvnické cvičení a přitom sleduje, jak se v otevřeném okně třepetají motýli.
Jsem tady naposledy, přemýšlí smutně a vnímá známý tikot hodin nad tabulí, zvuk psacích per a šum listí lípy před školou. Je horké tiché červnové poledne.
Marina píše, snaží se nevnímat mravenčení v těle a tlak mezi lopatkami a páteří. Včera babička okamžitě volala profesorce Flóře a dozvěděly se, že na ni opravdu přestal působit odvar, a tak se dál metamorfuje ve vílu. Ta centimetrová kvítka, která se jí na zádech rozvíjejí, jsou křídla.
Takový centimetrový kvítek je naprosté nic, ale na zádech pod tričkem vytváří podivný hrbolek. Aby čtyři hrbolky zakryla, navlékla si přes tričko džínovou vestičku. Jenže jak sedí v lavici, křídla pokračují v růstu, milimetr po milimetru se vysunují z nateklých zad a Marina tlačí očima ručičky hodin. Ať už skončí vyučování. Ať se dostanu domů dřív, než budu mít pod vestičkou obří hrb. Pak se mi budou všichni vysmívat...
Znovu sklonila hlavu nad sešit, vtom v půli slova, které právě psala, se s ní vše zhouplo a kostmi jí projížděly vlny. Bylo jí takové vedro, že se potila jako při horečce. Dovolila se na záchod a v chladu umývárny dlouho hluboce dýchala, až se jí ulevilo.

Marina všem rozdala dárečky na rozloučenou a vyšli ze školy.
"Ty, hele, Fialková, proč pořád nosíš tu čelenku?" ozval se za ní největší lump třídy Patrik a čelenku jí stáhl. Okamžitě vykoukly osvobozené špičaté uši a Patrik se začal chechtat: "Tak ty si hraješ na elfku?" popadl jí za ucho. Jenže nebylo umělé, nesklouzlo Marině z ucha.
"Au," vykřikla a vytrhla se mu. Jenže byla jako pápěrka a jen taktak že neupadla.
Všichni spolužáci na ni zírali jako opaření a ozvala se nafoukaná Andrea: "Měla bys jít na plastiku."
Marina se zamračila a vystrčila nos: "Na operaci s ušima odjíždím do Prahy dneska. Budu v nemocnici až do konce června a pak mě čekají lázně. V září budu mít tak modelkovské uši, že mě nepoznáte, ahoj..." mluvila hrdě a přitom zadržovala slzy.
Nahodila si batoh na rameno a kráčela pryč. Ani se naposled neohlédla a když byla za zatáčkou, propukla v bolestný pláč.
V tom pláči se mísil strach se zoufalstvím. Nechci z domova, plakala. Bojím se metamorfóz. Jak budu žít s křídly? A jak s hadím ocasem namísto nohou? Nebo až budu napůl strom? A co když budou noví spolužáci ještě horší než Andrea a Patrik? Ale musím tam jít... vždyť jsem víla... maminka musela vědět, že ze mě bude víla...

Marina na dva měsíce opouští svůj pokoj. Poslední věci si napakovala do baťohu a ještě zastavila před zrcadlem. Upravuje si vlasy, aby vynikly narostlé špičaté uši, a říká svému obrazu: "Ty uši mi vážně sluší... Jaká mi asi narostou křídla?"
Náhle zmlkne v údivu nad tou radostí, že se mění ve vílu. S pobaveným úsměvem nad sebou kroutí hlavou.


K autu šla bez čelenky.
"Marino, Marino," běží k nim Káťa po silnici. "Marino, mám pro tebe talisman... Když jdeš na tu operaci."
Káťa podávala Marině plyšového minipejska a uhýbala pohledem před špičatýma ušima. Přitom zvědavost jí zraky k Marininým uším vracela. "Já... já si, Marino, myslela, že nastupuješ do té školy. Já už musím... Ale napiš mi."
"Napíšu," říkala Marina a koukala do země.


A zase jede oktávka Fialkových po mostě přes Berounku a podél Rakovnického potoka až do Rafaelovy školy. Marině cestou přišly na mobil zprávy od Médey, že už je na místě a že je zatím sama s Vilmou.
Kdo je Vilma? netušila Marina.
V hlavní školní budově, kam se šla s tatínkem, babičkou a dědou ohlásit, panoval klid. Ani jeden student či studentka neprošli chodbami.
"Dva měsíce utečou jako nic," snažil se ji povzbudit tatínek.
"Ber to jako skautský tábor," pokusil se usmívat děda.
Jenže když se Marina loučila s babičkou, proměnily se její oči v slzavé údolí. Pak ale opravdu odešli a pro opuštěnou Marinu přišla víla. Opravdová víla. První víla s křídly, kterou kdy v životě viděla.
"To je Vilma, už u nás odmaturovala a teď studuje pedagogickou fakultu, bude se o vás malé víly starat s vychovatelkami Hébe a Phoebe," vysvětlila ubrečené Marině ředitelka Flóra.
Aha, tak to je ta Vilma, došlo Marině, a za chvilku už za ní rázovala pěšinou od zadního východu školy. Krásným parkem procházely, ale Marina měla kukadla přilepená na Vilminých nažloutlých křídlech lemovaných tmavohnědými oky.
"Mně narostla křídla motýla Aricia eumedon," pravila Vilma a když Marina povytáhla obočí, pokračovala: "Česky je to modrásek bělopásný. To se budete učit."
A Marina povytáhla obočí ještě výše a moc se jí líbilo, jak kolem Vilmy poletuje hejno motýlků.

Parkem, v němž bublal pramínek a šustila, bzučela a ševelila příroda, došly k malému zámku s arkádovými ochozy a balustrádami.
Vstoupily.
"Vlevo je schodiště ke klukům, vy budete obývat pravou polovinu pavilonu víl," řekla Vilma, jak vedla Marinu chodbami k pokojíkům.
"Marino, konečně," vykoukla z prvního Médea. Jsem tu úplně sama, teda - ještě se mnou dorazil Buližník a určitě se nudí v pánské polovině zámku."
Marina se usmála a Vilma jí ukázala pokojík, který bude v nastávajícím školním roce obývat.
"Víly, které zde bydlely před vámi, jsou již u Meluzíny. Vybalte se, Marino, převlečte se, šaty najdete ve skříni. Já jdu zatím přivítat další čtyři děvčata."
Marinin pokojík byl zařízen bílým vyřezávaným nábytkem stejně jako ten Médein. "Na co tak velké lůžko?" divila se Marina.
"Na křídla," odvětila Médea.

Do hodiny bylo všech šest děvčat na místě. Oděny do lehounkých šatů se usadily v salónu na vyšívaná sedátka, navzájem se seznámily a pak v naprosté tichosti očekávaly příchod třídní profesorky.

Konečně se ve dveřích objevily čtyři víly.
"Profesorka Aine, vaše třídní," představila Vilma tu první.
Očarovaně na Aine hleděly, Marina překvapením otevřela ústa. Zdálo se jí, že nikdo krásnější na světě není. Kam se hrabou všechny modelky a herečky se všemi těmi plastickými operacemi. Aine je zelenooká rudovláska s divokými kadeřemi, s obličejem jak od malíře. Aine je ta nejkrásnější bytost, kterou Marina kdy potkala. A její křídla? Stříbrně na křídlech jiskří modř motýlích šupin a švestkově zbarvené žilky. Ke křídlům si Aine oděla šaty v barvě nočního nebe.
A ještě si Marina všimla, že má na krku stejný přívěšek, jaký má i Vilma, a to snítku zlatého jmelí.
Mile se usmívající vychovatelky Phoebe a Hébe přišly v zelených šatech, které ladily s barvou jejich strakatých oranžovohnědobílých křídel. A také jim oběma visela na krku snítka zlatého jmelí.

Profesorka Aine promluvila: "Na dnešní den, na počátek metamorfóz jste se všechny kromě Mariny a Veroniky připravovaly od narození. Pouze ony dvě nevěděly, co krásného je čeká. Nyní s nadcházejícím slunovratem se blíží ten okamžik. Než ale započneme metamorfózu, projdete vstupní prohlídkou u bílé víly profesorky Fontánové."

Profesorka Fontánová s křídly běláska je prohlížela důkladně a Marina se zatím ptala Veroniky, jaktože nevěděla, že je elementál.
"Protože já jsem geneticky člověk," odvětila drobná brýlatá plavovlasá Veronika.
"A to je možné, aby se člověk stal vílou?" divila se Marina.
"Ano, je," pravila namísto Veroniky profesorka Aine. "Veronika je duše elementární bytosti, která se zrodila v lidském těle. Takových bytostí elementů žije na světě miliony. Ale jen hrstka z nich se dostane do Rafaelovy školy, kde se metamorfují. Většina zůstane žít lidským životem a až do smrti je pronásledují kruté bolesti páteře, končetin či dalších částí těla."

Když profesorka Fontánová spatřila Marininy pučící květy křídel, žasla: "U Mariny probíhá dokonalá metamorfóza i bez spouštěcího lektvaru. Dokonce probíhá i přes podávání pozastavujícího lektvaru... Hm, není divu... s těmi geny, které Marina má..." řekla a pohlédla na Aine.
Oni o mně něco vědí. Co nevím ani já sama, blesklo Marině hlavou. Asi bych měla začít pátrat po mamince u nich.

Konečně padl soumrak a dívky se ocitly každá ve svém pokoji.
Roztřesené strachem z neznáma vypily spouštěcí lektvar, svlékly se a ulehly pod lehkou pokrývku.
Marina se, podle pokynů, které jim předem víly daly, uvelebila na boku a pozorovala svítící kámen na stolku pod oknem.

Dlouho se nic nedělo a Marina se chvěla jako osika.
Náhle počalo mravenčení sílit, vlny v kostech též a jí vyrazil po celém těle pot. Ztrácela v těle cit. Už nedokázala pohnout ani prstem
A bylo to, jak víly říkaly: "Z hustého potu vznikne skořápka a obalí tělo tak, že uvnitř skořápky dojde k metamorfóze."
Marina plula na vlnách snů, v nichž ji hladil laskavý hlas. Tak na mě kdysi mluvila moje maminka, vzpomněla si.
Potom zaplnilo celou její skořápku jemné šustění - to z poupat vyrůstala křídla a postupně kolem Mariny vyplnila celou její skořápku. (Pokračování příště...)
 

31 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Profesor Profesor | 27. února 2010 v 19:23 | Reagovat

Zajímavé. Líbí se mi to.

2 AnicQa AnicQa | 11. března 2010 v 15:19 | Reagovat

Profesor: mě taky

3 Tery Tery | Web | 21. května 2010 v 21:18 | Reagovat

nádhera

4 Daja Daja | E-mail | Web | 16. června 2010 v 14:32 | Reagovat

Dokonlí, taky se mi to líbí :)

5 Moon Moon | Web | 11. července 2010 v 18:50 | Reagovat

to je nádherný!

6 divoch03 divoch03 | 17. prosince 2010 v 19:25 | Reagovat

hezké...čtu dál

7 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 23. dubna 2011 v 21:36 | Reagovat

Jak na ní byly ty děti hnusné, to bylo docela smutné. Nejhorší je, že děti takové doopravdy jsou.
Ale moc se mi líbilo, jak se zakuklila. Zajímavý nápad, opravdu.

8 Alissa Alissa | Web | 1. června 2011 v 12:29 | Reagovat

Rudovlasá zelenoočka Áine - ten příběh se začíná vyvíjet podle mého gusta :-)
Myslím, že třeba Marinino zakuklení by si zasloužilo trochu víc pozornosti, mohlo by to být zajímavé z hlediska jejích pocitů, ale to už je o čtenářově vkusu.

9 kkkk kkkk | 1. ledna 2014 v 22:55 | Reagovat

nechcete sem dát celou knihu? V knihovně už na ni čekám půl roku

10 Renata Štulcová Renata Štulcová | 2. ledna 2014 v 9:56 | Reagovat

[9]: To nemohu, práva má nakladatel, ale dá se koupit v každém knihkupectví. V knihovnách jsou na Rafaelku často dlouhé čekací fronty, protože knihovna jich zase nemůže koupit tolik. 8-)

11 Parian Parian | Web | 27. září 2016 v 21:08 | Reagovat

studentská půjčka srovnání ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama