3. Snítka rozmarýnu

5. ledna 2010 v 1:49 | Renata Štulcová |  Kapitoly

Kniha Rafaelova škola vílí křídla již vyšla a je na pultech knihkupectví. Vy si můžete na tomto blogu přečíst první kapitoly z prvního dílu Vílích křídel a pak číst kapitoly celého druhého dílu - Sekundy a třetího Tercie.


.


Snítka suchého rozmarýnu oživí pradávnou paměť.

Marina se pomalu probírala z mdloby. Dobře se jí leželo na pohodlné sofa v komnatě, kterou zalévalo odpolední slunce. Páteř ji přestala bolet, ale bála se pohnout. Co kdyby se bolest zase vrátila? A tak nehybná jako socha naslouchala podivnému rozhovoru profesorky a své babičky.

"Vaše vnučka je v překotném bolestivém vývinu, předběhla všechny své budoucí spolužáky. Teď jí musíme pomoci s kostrou a svaly zad. Metamorfózu mohou primáni začít teprve týden před slunovratem, proto musíme Marinin překotný růst na šest týdnů zastavit. Ať vypije každý večer před usnutím odvar z této směsi."
Marina slyšela, jak v sáčku šustí drcené listí a květy bylinek.
"Co v tom je?" zeptala se vyděšená babička a profesorka odpověděla: "Bylinka svatého Jana, rozmarýna, jeřabiny, quadrifolium a levandule v poměru, který pozastaví degenerativní proces v Marinině páteři."
"Degenerativní proces?" nerozuměla babička a Marina měla co dělat, aby nevyjekla.
"Paní Fialková, vaše vnučka je geneticky zčásti elementární bytost a s nástupem puberty se u ní tyto geny projevují. Máte dvě možnosti: Když Marinu necháte žít běžným životem, navždy ji budou pronásledovat úporné bolesti zad a věčný koloběh operací páteře. Pokud ji necháte studovat na naší škole, stane se z ní krásná zdravá elementární bytost schopná žít i v lidském světě... Á, už jste se nám probudila," poznala profesorka Marinino divadélko. "Mohla byste své babičce ukázat uši?"
Marina se posadila, stydlivě sklopila zraky a stáhla si čelenku.
"Můj ty Bože!" položila si paní Fialková ruku na ústa. "Jaktože se takhle mění? Proč jsi, Marinko, nic neřekla?"
Ale Marina neřekla nic ani nyní. Jen si schovala obličej do dlaní a rozplakala se.
Babička ji ochranitelsky schovala do své náruče a paní profesorka pravila: "Studenti, kteří k nám chodí studovat vědí o škole vše od svých rodičů, předpokládám, že vy o škole netušíte vůbec nic kromě toho, co je vyvěšeno na internetu."
Babička kývla a profesorka dodala: "Myslím, že nejlepší bude vás teď po škole provést a ukázat vám, co Marinu čeká."
Profesorka se záplavou plavých vlas, v bohatých zelenkavých šatech s nabíranými květovanými rukávci se před nimi nesla jako luční květena ve vánku.

Když Marina s babičkou scházela po dvou hodinách po krásném schodišti k bráně, zjevila se u schodiště Médea.
"Dala bys mi svůj mail, Marino," zaprosila.

Celou jízdu v autě ani Marina ani babička neodpovídaly na dotazy. Teprve doma se babička obrátila na syna Petra.
"Co víš o Rafaelově škole?"
"No..." rozhodil Petr rukama. "Je to ta nejlepší škola pro lidi, co pracují s přírodou."
"A o tom, že je to škola pro elementární bytosti, jsi nikdy nic neslyšel - na tom tvém ministerstvu životního prostředí?" ptala se babička rázně. "Že jsi nám nikdy o takových bytostech nic neřekl?"
Petr vzdychl: "Slyšel jsem, ale to je absurdní."
"Tak absurdní," šlehala babička očima blesky, "to je pak tvoje dcera taky absurdní. Ona je Marina totiž absurdně po nějakém jejím předkovi ­- předpokládám že z matčiny strany - víla!"

Dlouho do pozdního večera seděli všichni u stolu a poprvé za Marinin život se mluvilo nahlas o její mamince Františce. O podivném dni, kdy po Marininých prvních narozeninách šla nakoupit a už se nevrátila.
Pátrala po ní policie, pátral po ní Interpol po celé Evropě, ale země se po ní slehla. Petr později její věci spálil, nedokázal se podívat na nic, co mu milovanou Františku připomínalo.
"Ale nejpodivnější na celém tom neštěstí bylo, že s tvojí maminkou zmizely všechny její fotografie a pak taková krásná zlatá šperkovnice," říkal Marině s těžkým srdcem. "Ono to totiž vypadá, jako kdyby od nás odešla sama..."
"Vypadá, ale není to tak," zamračila se babička. "Den předtím přece byla Františka u kartářky v Praze, znala ji ještě z doby, kdy jste studovali. Vrátila se zoufalá, říkala, že jsou ona i Marina prokleté a prosila mě, ať se stane, co se stane, abychom holčičku dali studovat na Rafaelovu školu."


Marina dopila hořký odvar. Záda ji přestala bolet, ale hlava jí třeštila. Snad se probudím a zjistím, že se mi celý tenhle den zdál, říkala si. Štípla se do předloktí: bolí to, nezdá se mi to.
Nedokázala si lehnout a usnout, zasedla k počítači a procházela maily.

"Tak všechny holky se na gymply do Prahy dostaly," povzdychla si a otevřela mail od Médey.

Ahoj Marino,
pozdravuju Tě já i moje mamka, která Ti vzkazuje, abys pravidelně pila ten čaj, co jsi určitě od paní ředitelky Flory dostala. Mamka měla podobný problém jako Ty. Když dělala přijímačky do Rafaelovy školy, už u ní probíhala degenerativní metamorfóza, ztrácela sílu v nohách a na přijímačky ji vezli na vozíčku. Kdyby do školy nenastoupila, byla by dneska ochrnutá.
P.S.: Mám se tě zeptat, kdo je u Vás doma elementál?
P.S.2: Bráchovi rostou zuby a řve jako na lesy. :-) Nikdo u nás nemůže spát.
Médea

Marině slovo elementál znělo jako ementál a dostala hlad. Rozbalila si čokoládu podle rady profesorky Flóry a nadatlovala odpověď:

Ahoj Médeo,
děkuju za mejlík. Chudák Tvůj bráška.
Taťka elementál není a maminku nemám, tak nevím, po kom jsem to zdědila. Chtěla bych to nějak vypátrat.
Nevíš, jestli ta metamorfóza bolí?
Dík
Marina

Než dojedla další sloupek čokolády, Médea odpověděla:

Ahoj,
promiň, já nevěděla, že to máš s maminkou takhle.
Metamorfóza nebolí. Představ si, jaká to bude legrace, až se po sedmi dnech probudíme všichni zakuklení. Jsem hrozně zvědavá, jaká křídla budu mít. Jsi taky zvědavá? Já tady koukám do atlasu motýlů, mám několik oblíbených a snažím se si vsugerovat, že právě taková křídla mám. Nejlépe bych vypadala v křídlech otakárka fenyklového. Dobře by se mi k barvě křídel kombinovalo oblečení. ;-)
Jakého máš oblíbeného motýla?
Jestli budeš chtít, budu pátrat po Tvých genech s Tebou.
Médea

Marina kulila oči a, ač zívala, spěšně odepisovala:

Ahoj,
Nic se nestalo, to jsi nemohla o mé mamce vědět.
Líbí se mi babočky.
Díky za pomoc při pátrání. :-)
Půjdu spát, zítra Ti napíšu.
Dobrou Marina.

Obratem přišel poslední mail:

Ahoj, dobrou, A uši máš hezký. Médea.

Když Marina ulehla, přejížděla si potmě prsty po uších a snažila se usnout, zaslechla zdola šouravý zvuk pantoflí a vrznutí dveří obýváku. Taťka.
Po chvíli zaslechla měkké našlapování. Babička.
Marina se tiše vyhrabala z pod pokrývky a šla naslouchat na schodiště.
"Mami, já nemůžu spát," ozval se v obýváku tatínek. Nemůžu tomu všemu uvěřit. Ale přitom když o tom přemýšlím... Šéf našeho oddělení na té škole také studoval. A už dávno jsem si všiml, že když přijdem do terénu, hned ví, který strom je nemocný, najde i tu nejplašší zvěř... Ale Františka na Rafaelově škole nestudovala. Studovala na gymnáziu v Plzni."
Po chvilce ticha promluvila babička: "Myslím, že ona byla víla."
"To je nesmysl. Toho bych si přece všiml. Žili jsme spolu šest let," zapochyboval Marinin otec. "Mami, pořád se mi to nezdá. Jsem biolog a metamorfóza ve vílu nebo rusalku se mi zdá absurdní. Ty patří do pohádek..."
"A to se pleteš, chlapče," ozvala se babička. "Já si ještě dobře pamatuju na Květu, která bydlela v lese nad naší vesnicí. Byla dobrou přítelkyní mé babičky, když jsme byli nemocní, přišla a uzdravovala nás. Společně s babičkou založila naši bylinnou farmu. A když babička umírala, Květa stále vypadala jako mladé děvče. Babička mi na smrtelné posteli prozradila, že Květa je vílou a ty nestárnou. Po babiččině smrti Květa ale zmizela."
"Františka také zmizela, ale od prvopočátku mám pocit, že odešla sama," vzdychl tatínek a Marině přejel po zádech mráz.


V hluboké noci dohotovila přijímací komise v čele s profesorkou Flórou zprávu z přijímacího řízení i s profily nových primánů. Poté, ještě než se pedagogové rozešli, paní Flóra pravila: "Během šesti týdnů do nástupu primánů, musíme vše připravit tak, abychom zabránili Marině dozvědět se hořkou pravdu o její matce dříve, než na ni bude připravena.
(Pokračování příště...)
 

30 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tery Tery | 5. ledna 2010 v 13:38 | Reagovat

Proč je to pokaždý useklé v nejnapínavější chvíli?

2 Lily Lily | 5. ledna 2010 v 16:09 | Reagovat

No asi abysme si chtěli přečíst další díl :-)

3 Réza Réza | 5. ledna 2010 v 22:35 | Reagovat

Skvělé, jsem napjatá jako kšandy. Těším se na každé pokračování.

4 En En | 7. ledna 2010 v 11:46 | Reagovat

A je teda ta maminka mrtvá?

5 Profesor Profesor | 27. února 2010 v 19:06 | Reagovat

Hm... Veni, vici. Pochválil. Začíná to být docela napínavé.

6 AnicQa AnicQa | 11. března 2010 v 15:07 | Reagovat

supr jdu na další díl :-)

7 Tery Tery | Web | 21. května 2010 v 21:10 | Reagovat

už sem si říkala, že poslední větu ani nebudu dočítat, a půjdu na další kapitolu, ale ten závěr mě ohromil...
skvělá práce a výborný nápad.. moc se mi to líbí

8 Daja Daja | E-mail | Web | 15. června 2010 v 16:27 | Reagovat

Nemám slov. Uchvátil mě tato povídka :) Jen tak dál :-D

9 divoch03 divoch03 | 17. prosince 2010 v 19:17 | Reagovat

prostě nádherné...

10 mika-sama mika-sama | Web | 17. března 2011 v 1:03 | Reagovat

zajímavý konec...

11 Marry Marry | 7. dubna 2011 v 19:33 | Reagovat

Páni ta tvoje e-knížka je sqělá začla jsem a nemůžu přestat... jsi jasnozřivá?Měla by jsi psát knížku protože tohle bych nepřestávala číst nikdy :DD

12 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 23. dubna 2011 v 21:24 | Reagovat

Jakou hořkou pravdu? Takhle mě napínat! No, že se nestydíš!

13 Alissa Alissa | Web | 1. června 2011 v 12:07 | Reagovat

Myslím, že v poslední větě by neměla být čárka mezi "primánů" a "musíme".
Chvílemi mám pocit, že by si vyprávění zasloužilo trochu větší spád, že ať se děje cokoliv, plyne děj pořád stejně poklidně a příjemně :-)
Doufám, že se Tě nedotknou moje připomínky. Sama se snažím psát fantasy (i když, pravda, poněkud jiný styl) a doufám, že když se naučím hodnotit cizí texty, naučím se nakonec i kriticky prohlížet ty vlastní ;-) (Tím samozřejmě nabízím svůj blog k odvetě ;-) )

14 Lúthien Lúthien | Web | 19. srpna 2011 v 15:24 | Reagovat

Nejlepší je tahle věta: "Marině slovo elementál znělo jako ementál a dostala hlad." :D

15 Tigris Tigris | Web | 29. srpna 2011 v 11:46 | Reagovat

Příběh působí jemně, klidně. Těším se na nějaký zvrat. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama