2. Zlatý déšť

3. ledna 2010 v 11:02 | Renata Štulcová |  Kapitoly

Kniha Rafaelova škola vílí křídla již vyšla a je na pultech knihkupectví. Vy si můžete na tomto blogu přečíst první kapitoly z prvního dílu Vílích křídel a pak číst kapitoly celého druhého dílu - Sekundy a třetího Tercie.

.

Zlatý déšť oslní svými květy, aby se v parném létě ukryl v nenápadný zelený šat.

"Připadám si přeučená," fňukala Katka cestou ze školy. "Jestli neudělám přijímačky, bude doma dusno. Celá naše rodina na tom gymplu studovala..."
"Budeme spolu jezdit do Berouna na normální základku," zasnila se Marina. "Já zítra udělám v té škole takovou ostudu. Jestli mi nezaberou prášky, co mi doktor v Praze předepsal, a chytnou mě záda jako včera, tak nespočítám ani jeden příklad..." Marina se zastavila, "Katko, to je tak hrozné spát každý den na břiše..."
"Já na břiše spím ráda," opáčila Katka a pak se lišácky usmála, "ale pro jistotu spím na boku, protože pak bych se nevyvinula."
Nejen Katka ale i Marina se začala významně usmívat.
Marina se vzbudila ve čtyři hodiny, žaludek se jí houpal jako na vodě a z trémy mrzla pod péřovou duchnou. Po chvíli bdění vstala a zapla počítač, aby si ještě jednou si prohlédla webové stránky Rafaelovy školy.
Krásné stránky elitního přírodovědeckého gymnázia, které připravuje studenty ke studiu lékařství, ekologie, psychologie a přírodních věd se Marině líbily. I názvy školních předmětů v rozvrzích jednotlivých ročníků se zdály zajímavé.
Třeba hned v primě -
lepidopterologie - co to asi může být?
Škola, která vypadá jako zámek, stojí v půvabném prostředí a patří k ní největší bylinná farma v celé republice s vyhlášenou firmou Raphaelus, jež vyrábí prvotřídní bylinnou kosmetiku známou po celém světě.
Rodinnou Oktávii řídil tatínek, který si vzal kvůli dceřiným přijímačkám dovolenou, a Mariu doprovázeli i prarodiče. A tak jich bylo plné auto.
"Po tom prášku se mi chce spát. Co když zkoušky neudělám?" zabručela Marina.
"Musíš se vzchopit," ozval se tatínek nepřítomným hlasem. "V životě nedostaneš nic zadarmo. A pamatuj, že to bylo přání tvé maminky."
Tatínek o mamince téměř nikdy nemluvil, proto zněla jeho slova skoro neuvěřitelně. Marina sklopila hlavu a plačtivě zahuhlala: "Kdyby tady maminka byla, určitě by chápala, že si přeju být s Katkou a kamarádkami. Vždyť tam v té škole budou všichni úplně cizí."
"Najdeš si nové kamarádky," ozvala se babička.
"A navíc je to ta nejlepší škola v zemi, budeš výborně připravená na studium, abys mohla po babičce převzít farmu," pravil z předního sedadla děda.
Proč mě nechápou, zoufala si zrazená Marina a svírala zlatou filigránovou nožičku. Jedinou památku na nezvěstnou matku.
Projížděli krajinou kolem Berounky, pak podél Rakovnického potoka, až se před nimi vylouply vzdušné lázně Vodolenka a silnice stoupala dále k Rafaelově škole.
Marině se svíraly strachem vnitřnosti, přála si, aby se něco stalo, aby jim tam třeba řekli, že pro nedostatek financí ve školství neotevřou primu.
Poslední zatáčka, opona stromů se rozestoupila a na scénu vstoupila malebná budova Rafaelovy školy. Alabastrový zámek, který ve skutečnosti vypadá ještě lépe než na webové stránce. Marina se nadechla.
Parkoviště se zaplnilo již z poloviny, u každého auta postával nějaký páťák či páťačka v doprovodu rodiče nebo prarodiče.
Když Marina z auta vystupovala, spatřila skupinku velkých kluků a holek, jak procházejí skrz bránu školy.
"Počkejte na mě," zaslechla volání dívky z půlkruhového schodiště, kterým se do budovy vstupovalo.
"Hoď sebou, vlak jede za deset minut," odpovídali jí spolužáci.
"Tak ho zdržte, jsem na nohou teprve hodinu a pěkně se mi motají," volala zase dívka, jíž Marina tipovala tak na čtrnáct let.
"Co to ta holka mele?" uchichtla se Marina.
"Jaká holka?" divil se tatínek a podával jí batůžek se svačinou.
Marina ukázala na dívku sbíhající schody, zřetelně slyšela údery jejích podrážek, ačkoli kolem projížděl traktor.
"V tomhle rámusu, neslyším ani vlastní slovo," křičel tatínek. Zato Marina slyšela svýma špičatýma ušima i trávu růst.
Marina na velkých studentech mohla oči nechat. Sama chodila do školy, kde nejstaršími byli oni - páťáci, s takovými velkými kluky se skoro nepotkala.
Ani se na mě nepodívají, zamrzelo ji, když ji studenti míjeli. Byla vyšňořena v modré balónové minisukni, která jí sotva vykukovala zpod kabátku. Klapala v nových lodičkách na podpatku a i halenku měla novou, se stříbrnou výšivkou.
Třeba by si mě všimli, kdybych nemusela mít kabát, vystrčila naštvaně nos.
Prošli vysokou kovanou mříží a kolem záhonů s tulipány ke schodišti, kde se rozloučili.
"Tak zlom vaz," plácnul si s Marynou děda.
"Až skončíte, zavolej nám," připomínala babička, "my budeme zatím špehovat u konkurence."
Tatínek mlčel.
Tady je to vážně jak na zámku, nadechla se Marina, když se před ní otevřela přijímací hala školy.
"Hej, my chcem taky dovnitř," ozvalo se za ní.
Marina ustoupila a do haly vešla plavovlasá dívka následovaná hubeným klukem.
Marina by si snad donekonečna prohlížela krásný lustr, vzorované koberce, vysoké vázy tulipánů, kdyby k nim nepřišla starší studentka a neodvedla je všechny tři k prezenci, kde si je odškrtli a přidělili jim učebnu a lavici pro písemný test.
A tak se Marina ocitla v zámecké knihovně s dalšími přihlášenými a hlavně s tou plavovláskou, která, jak se posadily, zašeptala: "Já jsem Médea. A ty?"
Marina udiveně zamrkala: "Já jsem Marina, ale ty máš zvláštní jméno."
"Naši jsou trochu..." Médea si ukázala kolečko na čele. "To víš, moje mamka je rusalka."
"Ona je operní zpěvačka?" zeptala se Marina.
"Jéé," vyprskla Médea. "Kdyby moje mamka zpívala v opeře, tak tam mají pořád prázdno."
Marina zrozpačitěla. Zdálo se jí, že Médee nějak nerozumí, ale to už do učebny vstoupil starý profesor a s převelikou vážností jim rozdal testy.
Na ústní pohovor šla potom Médea jako druhá, neboť její příjmení bylo Buližníková. První ze všech přestoupil před komisi ten kluk, co s Médeou přišel, a Marina se stihla dozvědět, že je to Médein bratranec a jmenuje se Tomáš Buližník.
"Počkám na tebe v zahradách," špitla Médea pak Marině, když se střídaly ve dveřích.
Jak Marina spatřila pětici profesorů Rafaelovy školy, rozklepala se jí kolena. Kdyby do komnaty vstoupila jako turistka, jistě by obdivovala bíle a zlatě natřený nábytek, vyšívané závěsy, perské koberce, malířská plátna v zlatých rámech.
Nešikovně za sebou zavřela dveře. Nesnesitelně bouchly a ona se cítila jako slon v porcelánu.
"Výsledky vašeho přijímacího testu jsou vynikající, slečno Marino. Je vidět, že jste se svědomitě připravovala," pravila vznešená profesorka sedící v čele komise. "Posaďte se."
Marina postávala u dveří, teď se na nejistých nohou došourala k židli.
"Proč jste si... slečno... ehm... Marino, vybrala naši školu?" zeptal se roztržitý profesor.
Marina znejistěla. Žmoulala si ruce a nevěděla, co má říct. Jestli pravdu nebo...
Vtom však profesorka v čele komise významně zakašlala a ukazovala profesorovi do papírů.
"Ó ano... jistěže... matka..." zabreptal starý profesor a vzhlédl k Marině. "Jaký je váš vztah ke květinám všeobecně?" zeptal se jí.
"Já... květiny... totiž... máme bylinnou farmu..." vysvětlovala Marina Čekala obtížnou otázku z přírodovědy nebo literatury a oni se jí ptají na tohle...
"Dobře, to by stačilo, jste přijata," pokynula jí profesorka. "Pošleme vám přijímací dopis a s ním informace ohledně nástupu do školy. Ani ne za dva měsíce už budete naší primánkou. Nástup bude již týden před letním slunovratem."
"Děkuju," špitla Marina a nevěděla, jestli se má radovat nebo brečet nebo se divit profesorčiným slovům o slunovratu.
Jak vstávala ze židle, projela jí zády tak silná bolest, že ztratila rovnováhu a napůl i vědomí a sklátila se na koberec.
Přijímací komise se k ní okamžitě vrhla, někam ji odnesli a musela cosi hořkého vypít.
Bolest ustoupila, ale mlhavé mrákoty ne, a tak Marina z velké dálky slyšela hlasy, které o ní záhadně hovoří.
(Pokračování příště...)



 

24 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kačka Kačka | 4. ledna 2010 v 12:30 | Reagovat

Kdy bude další díl?

2 barcik barcik | 14. února 2010 v 20:11 | Reagovat

hrozne me to bavi

3 Profesor Profesor | 27. února 2010 v 19:00 | Reagovat

Veni, vidi. Dobré.

4 AnicQa AnicQa | 11. března 2010 v 14:58 | Reagovat

skvělý moc mě to baví, hned si jdu přečíst další kapitolu :-D  :-) :D  :-P

5 Gingíšek Gingíšek | 24. března 2010 v 13:50 | Reagovat

Boží :-), škoda že musím dělat úkoly :-(  :-D

6 Daja Daja | E-mail | Web | 15. června 2010 v 15:58 | Reagovat

Ráda bych četla další, další a další kapitoly, ale bohužel musím ho hudebky :( A Chvílím...

7 Moon Moon | Web | 10. července 2010 v 22:17 | Reagovat

já spim pouze na břiše xD xD

8 Jerry Jerry | 11. července 2010 v 18:49 | Reagovat

[7]: Já taky. Tyjo možná, že jsme víly. :-?

9 Fée Fée | Web | 20. dubna 2011 v 16:22 | Reagovat

Mimochodem, moc se mi líbí, že se to odehrává v okolí Berouna, bydlím tu :))

10 •Pet!nka• •Pet!nka• | Web | 23. dubna 2011 v 21:18 | Reagovat

Kolem Berounky je to krásné :-)
A chudák Mary, rostou jí křídla, že? Musí to pekelně bolet.

11 Naensi Seuta Naensi Seuta | Web | 12. května 2011 v 17:06 | Reagovat

Nádherně napsané :)

12 Alissa Alissa | Web | 1. června 2011 v 11:31 | Reagovat

Všimla jsem si několika překlepů v Marinině jméně a mám pocit, že v poslední větě prvního odstavce chybí čárka.
Děj je zajímavý, uvidíme, co bude dál :-)

13 Potrhlík Potrhlík | Web | 15. srpna 2011 v 10:35 | Reagovat

Tak tohle je něco. Nádherné, kouzelné. Tady budu hodně často.

14 Renata Štulcová Renata Štulcová | 15. srpna 2011 v 10:42 | Reagovat

[13]: Díky. :-)

15 Tigris Tigris | Web | 29. srpna 2011 v 11:34 | Reagovat

Jsem napnutá, jak to bude pokračovat. Asi jdu číst dál.

16 lili lili | 10. dubna 2013 v 18:06 | Reagovat

[8]:Taky spim na briše jako vy dvě.Taky Vás bolívají záda,jako Marinu??Mne jo. :-).Kamoska říkala,že jsem možná víla. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama