Leden 2010

5. Křehký květ leknínu

9. ledna 2010 v 19:00 | Renata Štulcová |  Kapitoly

Kniha Rafaelova škola vílí křídla již vyšla a je na pultech knihkupectví. Vy si můžete na tomto blogu přečíst první kapitoly z prvního dílu Vílích křídel a pak číst kapitoly celého druhého dílu - Sekundy a třetího Tercie.

.

Půvabný křehký květ leknínu spouští své kořeny do tajemných hlubin.

Zakuklená Marina se probouzela z omamného spánku. Zdálo se jí, že je zahalena do sametového pláště - tak byla na dotek cítit křídla, která kolem ní vyplnila prostor skořápky. Když otevřela oči, úžasem vydechla: I v té tmě zřetelně viděla barevné šupiny křídel.
Pokusila se jich dotknout, ale ruku měla bez života a teprve po chvíli se jí podařilo pohnout prsty. Když konečně pohnula celou rukou a pak paží, ozval se trhavý zvuk a skořápka praskla.
Marině se otevřel výhled na ten kámen pod oknem. Jenže tentokrát to byl úplně jiný výhled. Vílím zrakem viděla aury všeho, i vzduchu. Svět byl barevný a v pohybu.
Kámen nasával sluneční paprsky, které bude pak celou noc vydávat zpět. Tak jak to dělá miliony let.
Marina se silně nadechla a skořápka se se zhoupnutím otevřela dokořán.
Jako 'kindrvajíčko', usmála se.
Nejraději by se zvedla a rozběhla za ostatními, ale pamatovala si slova profesorky Aine, že se nemají hýbat ale zavolat je.
"Pomóóóc," zavolala.
Nic.
Zkusila to ještě jednou. Zase nic.
"Héééj," zavolala hlasitěji, jako když na sebe volaly s Káťou v sadu.
Můžou být víly nahluchlé? přemýšlela a po chvíli nečinného ležení a pozorování vlnících se aur se rozhodla: Nedá se nic dělat, musím se zvednout sama.
Dlouho jí trvalo, než se posadila. Hlava se jí motala a opatrně kolem sebe rozkládala křídla, která zatím měkká a bez života připomínala zářivý sametový plášť.
Rozložila křídla tak, aby si je při vylézání ze skořápky neporanila, a pomalu se šinula k okraji postele. Hlava se jí motala jako při nízkém tlaku, žaludek jí tlačil a nedokázala odhadnout své pohyby. Spustila nohy z postele a pokusila se vstát.
Zašumělo jí v hlavě, vše zčernalo a jen stačila vykřiknout.

"Marinko!" zaslechla profesorku Aine a pak hlasy Hébe, Phoebe a Vilmy.
"Přece nemůže být už vylíhnutá? Po třech dnech? Musí na slunce. Otevřete terasu. Podívejte, ona je paví očko."
Usadily ji na židli, ale obráceně. Musela obejmout opěradlo, jenže jak byla unavená, položila si na něj hlavu a usínala. Vilma jí starostlivě doběhla pro polštářek, aby si neotlačila tvář o tvrdé dřevo.
A potom sluneční paprsky dělaly divy. Zahřívaly Marině křídla a do křídel jí proudily tělní tekutiny. Počala si křídla uvědomovat, tepala jí, jako když se člověku vrací do přeležené zgumovatělé paže krev.
Křídla se rozvíjela jako leknín a nevolnost odcházela. Marina se nedočkavě ohlížela. Spatřila světle hnědé okraje, oranžovočervený střed, bílé skvrnky, hnědé šmouhy a báječná modrá očka lemovaná černými a bílými kruhy. Babočky paví oka měla nejradši a doma s nimi vždy pobíhala po zahradě.

Pustila se opěradla a chtěla vstát. A už padala. V poslední chvíli ji profesorka zachytila za ramena.
"Marino, ta křídla něco váží. Musíš je rozhýbat, než se vydáme ven. Křídla jsou částí tvého těla, jsi to ty... Musíš být opatrná. Vilma s tebou bude po jídle cvičit, ale nyní tě především prohlédne profesorka Fontánová."

Phoebe a Hébe odešly pro jistotu hlídat ostatní skořápkové kukly, co kdyby se ještě někdo další chtěl dříve vylíhnout, a profesorka Fontánová dorazila na terasu.
"Počítala jsem s tím, že se Marina probudí dříve. Téměř celou metamorfózu prodělala během posledních dvou měsíců, teď už to byly jen takové kosmetické záležitosti," pokyvovala profesorka hlavou. "Jste v pořádku, vílo Marino," řekla jí nakonec a uklidila všechny krystaly, kterými ji vyšetřovala.

Oběd přinesla Vilma v zakrytém podnosu přímo na prosluněnou terasu a profesorka Aine začala všem třem nakládat. Nejdříve vychlazenou jahodovou polévku a potom palačinky s jeřabinovou marmeládou. Marina se podivovala své chuti. Doma by měla dost už po takové polévce, ale nyní se cpala palačinkami jako divá. A nakonec neodmítla ani sušenky, které jí profesorka namazala medovým máslem.
"Víly mají trochu jiné chutě než lidé. A některé potraviny nejedí vůbec, protože jim škodí. Takže teď už žádné hamburgry," usmála se na Marinu.
Jenže té jen představa hamburgru nečekaně nahnala husí kůži.
"Já mám ze všeho nejradši zmrzlinu," pravila profesorce.

Po obědě profesorka řekla: "Půjdu teď úředničit. Vy, Marino, si procvičíte křídla s Vilmou. Pokud s nimi budete umět do soumraku pohybovat, vezmu vás na noc do lesa."
Marina přikývla, ale hned po jejím odchodu se ptala, proč do lesa?
Vilma jí nadšeně vysvětlovala: "Večerní les je pro nás elementály plný života. Vše nádherně září a dějí se tam úžasné věci. Uvidíte, Marino. A navíc jít na procházku s královnou víl..."
"S královnou?" nerozuměla Marina.
"Vy nevíte, Marino, že Aine je královna víl?"
"To mi Médea neřekla."

Vilma přinesla přehrávač a CD Enyi.
"To je příjemná vílí hudba. Vybrala jsem hodně pomalou, abyste mi tady, Marino, neposkakovala jako luční koník."
Marina se snažila a Vilma byla trpělivou učitelkou, takže krátce po svačině už Marina dokázala nejen s křídly ladně chodit, ale také je zavírat k sobě a zase rozvírat a dokonce se jí dařilo je i sklápět jako pestrou vlečku.
"Juj," poskočila a málem upadla. Ještě si nezvykla na lehkost těla, na to, že všechny pohyby musí provádět jemněji. Jinak bude poletovat jako pingpongový míček.

Během metamorfóz nesměli používat mobilní telefony, proto Vilma vzala Marinu do počítačové komnaty, aby mohla poslat maily.
První otevřu ten od babičky, pak ten od Káti, řekla si MArina, ale klikla vedle a otevřela Kátin.

Ahoj Marino,
doufám, že už jsi po operaci a že tě to nebolí. Ať se ti uši rychle zahojí. Moje prateta říkala, že možná nějaký tvůj předek byl příbuzný Květy, co žila v lese nad Jelení vískou. Prateta si pamatuje, že taky měla trochu špičaté uši.
Dneska se na tebe ptal Patrik a Andrea se mu vysmívala, že se do tebe zamiloval a že budete mít ušatý děti a Patrik jí dal herdu do zad a ona se rozbrečela a Patrik dostal poznámku a Andrea taky.
Jo a Patrik po mně chtěl tvou mejlovou adresu. Tak jsem mu řekla, že se tě nejdřív musím zeptat. On ti určitě chce poslat takovou legraci, kterou si vyrobil na počítači. Je to taková šílená blbost a už ji poslal skoro celé škole.
Brzy napiš :-)
Káťa

Marina odpověděla.

Ahoj Káťo,
uši mám už odoperované. Ale ještě mi musejí vytáhnout stehy. A to bude až za týden. Nebolí to, protože dostávám nějaké prášky proti bolesti. To se po operacích dělá.
To je dobře, že poznámku dostala i Andrea.
Patrikovi mou adresu dej. Jsem zvědavá, jakou legraci mi pošle. :-)
Zatím ahoj, měj se hezky a zas napiš, co je nového.
Marina

Potom otevřela mail od babičky.

Milá Marinko,
mám Tě pozdravovat od tatínka a dědečka. Stále na Tebe vzpomínáme a doufáme, že až se probudíš, budeš se cítit moc dobře. Poslouchej rady všech profesorů, protože začátky jsou vždy nejtěžší.
Napiš nám, až se dostaneš k počítači, jaká máš křídla a jak se cítíš.
S dědou jsme se rozhodli, že zjistíme, kdo do našeho rodu přinesl vílí geny.
Děda s panem farářem podle farní matriky začal sestavovat náš rodokmen, a já se proto včera rozjela do Plzně do toho dětského domova, v kterém vyrůstala Tvoje maminka.
Myslela jsem, že mi dají aspoň jména jejích rodičů a představ si, že oni tam žádnou Františku Hajnou nikdy neměli.
Tak jsem se ještě šla zeptat na všechna gymnáziu, ale ani na jednom nestudovala.
Jenže potom studovala s tvým tatínkem na vysoké škole biologii. Takže někde na nějaké střední škole studovat musela. A v nějakém dětském domově také být musela. Tohle tenkrát policie vůbec nevyšetřovala, jinak by na tenhle problém narazili. Opravdu tomu nerozumím, ale budu pátrat dál.
Marinečko, stále na Tebe myslíme. Měj se dobře a napiš nám.
Tvoje babička

Marina seděla před monitorem, párkrát nasucho polkla a rychle napsala babičce, co se s ní všechno událo.
Potom opatrně došla do svého pokoje, ale protože do soumraku bylo daleko, rozhodla se prohlédnout si učebnice, které stály narovnané na psacím stole pod oknem.
Pustila si znovu cédéčko, které jí přinesla Vilma, a opatrně se usadila na židli.
První kniha, kterou vzala do ruky, však nebyla učebnice ale diář pro studenta či studentku vílího ročníku Rafaelovy školy.
Diáře Marina zbožňovala, zvlášť když vypadaly hodně romanticky jako právě tento. Listovala diářem a spatřila velké množství ilustrací a rad přímo pro víly i elfy. Vyplnila si úvodní stránku a vtom někdo tiše zapískal pod okny.
Opatrně vstala, a když došla na terasu, spatřila dole neznámého tmavovlasého mladíka, který měl místo nohou silný několik metrů dlouhý ocas. Ze vchodu pavilónu vyběhla Vilma a skočila mu s polibkem kolem krku.
"Petře, to to trvalo!" zlobila se naoko Vilma.
"No. Ani jsem se nestihl metamorfovat. Nemáte tady na půjčení nějaké kalhoty?"
Vilma ho pustila. "Pojď, po něčem se podívám."
Marina udiveně hleděla, jak mladík zůstává vzpřímený a vlnivý pohyb ocasu ho rychle posunuje vedle Vilmy do pavilónu.

Marina se vrátila ke svému diáři a dumala: Vilma je víla a Petr naga. Jaké se jim narodí děti? Na to se musím zeptat.
Za chvíli Vilma vstoupila do pokoje i s Petrem již v lidské podobě a vyřídila Marině, že se má převléknout a učesat.

"Sluší vám to, Marino," pochválila ji později Aine, "Nyní, když jste již vílou, vás představím říši elementálů. Za čtyři dny to představení čeká i vaše spolužáky a potom se budete věnovat studiu."

Slunce klesalo za lesy, aury všeho kolem se stávaly zářivějšími a zářivějšími, denní život usínal, noční se probouzel. (Pokračování příště...






4. Doušek klidné meduňky

8. ledna 2010 v 1:48 | Renata Štulcová |  Kapitoly

Kniha Rafaelova škola vílí křídla již vyšla a je na pultech knihkupectví. Vy si můžete na tomto blogu přečíst první kapitoly z prvního dílu Vílích křídel a pak číst kapitoly celého druhého dílu - Sekundy a třetího Tercie.

.

Doušek klidné meduňky přináší v horkém slunci sladké léčivé sny.

Za dva týdny už nebudu spát doma, ale v Rafaelově škole, vzdychá Marina. Snaží se usnout, ale odpoledne ji štípl komár a štípance na zádech tolik svědí. Navíc má pocit, jako kdyby jí tělem probíhaly tisíce mravenečků. Jako kdyby si její tělo uvnitř pracovalo... Aby ulevila štípancům, lehla si na břicho a léčivý odvar ji nakonec uspal. Jenže s ránem mravenčení neustalo a komáří pupence natekly tak, že si musela říct babičce o mazání.
Když další týden utekl, začaly se jí ty čtyři pupence zdát podezřelé. Stále se zvětšovaly a pulzovaly. Chvilku co chvilku si sahala na záda i tehdy, když pomáhala babičce v růžové zahradě.
Rostou mi tam boule, zjistila a rozhlížela se po zahradnicích, zdali si toho všimly. Nevšimly. Snad proto, že na sobě měla pohodlné volné triko.
Náhle se jí zmocnil neklid a rozhodla se jít se na pupence podívat do zrcadla.

Vydupala schody do svého pokoje a pak stačil jediný pohled do zrcadla: mezi lopatkami a páteří má pořádné otoky a z nich se ze čtyř prasklin derou zavinutá kvítka. Přesně v místech, na nichž má podle rentgenu výrůstky. To jsou snad křídla! lekla se a znovu hleděla do zrcátka. Ale vždyť pravidelně piju ten odvar... Rychle si stáhla čelenku, která ji na uších tak tlačila. Měla je špičaté jako nikdy předtím. Je to jasné: odvar přestal účinkovat. Musím to říct babičce... popadla mobil, aby si zase nemusela navlékat čelenku.

To bylo včera a dnes Marina sedí ve škole, píše mluvnické cvičení a přitom sleduje, jak se v otevřeném okně třepetají motýli.
Jsem tady naposledy, přemýšlí smutně a vnímá známý tikot hodin nad tabulí, zvuk psacích per a šum listí lípy před školou. Je horké tiché červnové poledne.
Marina píše, snaží se nevnímat mravenčení v těle a tlak mezi lopatkami a páteří. Včera babička okamžitě volala profesorce Flóře a dozvěděly se, že na ni opravdu přestal působit odvar, a tak se dál metamorfuje ve vílu. Ta centimetrová kvítka, která se jí na zádech rozvíjejí, jsou křídla.
Takový centimetrový kvítek je naprosté nic, ale na zádech pod tričkem vytváří podivný hrbolek. Aby čtyři hrbolky zakryla, navlékla si přes tričko džínovou vestičku. Jenže jak sedí v lavici, křídla pokračují v růstu, milimetr po milimetru se vysunují z nateklých zad a Marina tlačí očima ručičky hodin. Ať už skončí vyučování. Ať se dostanu domů dřív, než budu mít pod vestičkou obří hrb. Pak se mi budou všichni vysmívat...
Znovu sklonila hlavu nad sešit, vtom v půli slova, které právě psala, se s ní vše zhouplo a kostmi jí projížděly vlny. Bylo jí takové vedro, že se potila jako při horečce. Dovolila se na záchod a v chladu umývárny dlouho hluboce dýchala, až se jí ulevilo.

Marina všem rozdala dárečky na rozloučenou a vyšli ze školy.
"Ty, hele, Fialková, proč pořád nosíš tu čelenku?" ozval se za ní největší lump třídy Patrik a čelenku jí stáhl. Okamžitě vykoukly osvobozené špičaté uši a Patrik se začal chechtat: "Tak ty si hraješ na elfku?" popadl jí za ucho. Jenže nebylo umělé, nesklouzlo Marině z ucha.
"Au," vykřikla a vytrhla se mu. Jenže byla jako pápěrka a jen taktak že neupadla.
Všichni spolužáci na ni zírali jako opaření a ozvala se nafoukaná Andrea: "Měla bys jít na plastiku."
Marina se zamračila a vystrčila nos: "Na operaci s ušima odjíždím do Prahy dneska. Budu v nemocnici až do konce června a pak mě čekají lázně. V září budu mít tak modelkovské uši, že mě nepoznáte, ahoj..." mluvila hrdě a přitom zadržovala slzy.
Nahodila si batoh na rameno a kráčela pryč. Ani se naposled neohlédla a když byla za zatáčkou, propukla v bolestný pláč.
V tom pláči se mísil strach se zoufalstvím. Nechci z domova, plakala. Bojím se metamorfóz. Jak budu žít s křídly? A jak s hadím ocasem namísto nohou? Nebo až budu napůl strom? A co když budou noví spolužáci ještě horší než Andrea a Patrik? Ale musím tam jít... vždyť jsem víla... maminka musela vědět, že ze mě bude víla...

Marina na dva měsíce opouští svůj pokoj. Poslední věci si napakovala do baťohu a ještě zastavila před zrcadlem. Upravuje si vlasy, aby vynikly narostlé špičaté uši, a říká svému obrazu: "Ty uši mi vážně sluší... Jaká mi asi narostou křídla?"
Náhle zmlkne v údivu nad tou radostí, že se mění ve vílu. S pobaveným úsměvem nad sebou kroutí hlavou.


K autu šla bez čelenky.
"Marino, Marino," běží k nim Káťa po silnici. "Marino, mám pro tebe talisman... Když jdeš na tu operaci."
Káťa podávala Marině plyšového minipejska a uhýbala pohledem před špičatýma ušima. Přitom zvědavost jí zraky k Marininým uším vracela. "Já... já si, Marino, myslela, že nastupuješ do té školy. Já už musím... Ale napiš mi."
"Napíšu," říkala Marina a koukala do země.


A zase jede oktávka Fialkových po mostě přes Berounku a podél Rakovnického potoka až do Rafaelovy školy. Marině cestou přišly na mobil zprávy od Médey, že už je na místě a že je zatím sama s Vilmou.
Kdo je Vilma? netušila Marina.
V hlavní školní budově, kam se šla s tatínkem, babičkou a dědou ohlásit, panoval klid. Ani jeden student či studentka neprošli chodbami.
"Dva měsíce utečou jako nic," snažil se ji povzbudit tatínek.
"Ber to jako skautský tábor," pokusil se usmívat děda.
Jenže když se Marina loučila s babičkou, proměnily se její oči v slzavé údolí. Pak ale opravdu odešli a pro opuštěnou Marinu přišla víla. Opravdová víla. První víla s křídly, kterou kdy v životě viděla.
"To je Vilma, už u nás odmaturovala a teď studuje pedagogickou fakultu, bude se o vás malé víly starat s vychovatelkami Hébe a Phoebe," vysvětlila ubrečené Marině ředitelka Flóra.
Aha, tak to je ta Vilma, došlo Marině, a za chvilku už za ní rázovala pěšinou od zadního východu školy. Krásným parkem procházely, ale Marina měla kukadla přilepená na Vilminých nažloutlých křídlech lemovaných tmavohnědými oky.
"Mně narostla křídla motýla Aricia eumedon," pravila Vilma a když Marina povytáhla obočí, pokračovala: "Česky je to modrásek bělopásný. To se budete učit."
A Marina povytáhla obočí ještě výše a moc se jí líbilo, jak kolem Vilmy poletuje hejno motýlků.

Parkem, v němž bublal pramínek a šustila, bzučela a ševelila příroda, došly k malému zámku s arkádovými ochozy a balustrádami.
Vstoupily.
"Vlevo je schodiště ke klukům, vy budete obývat pravou polovinu pavilonu víl," řekla Vilma, jak vedla Marinu chodbami k pokojíkům.
"Marino, konečně," vykoukla z prvního Médea. Jsem tu úplně sama, teda - ještě se mnou dorazil Buližník a určitě se nudí v pánské polovině zámku."
Marina se usmála a Vilma jí ukázala pokojík, který bude v nastávajícím školním roce obývat.
"Víly, které zde bydlely před vámi, jsou již u Meluzíny. Vybalte se, Marino, převlečte se, šaty najdete ve skříni. Já jdu zatím přivítat další čtyři děvčata."
Marinin pokojík byl zařízen bílým vyřezávaným nábytkem stejně jako ten Médein. "Na co tak velké lůžko?" divila se Marina.
"Na křídla," odvětila Médea.

Do hodiny bylo všech šest děvčat na místě. Oděny do lehounkých šatů se usadily v salónu na vyšívaná sedátka, navzájem se seznámily a pak v naprosté tichosti očekávaly příchod třídní profesorky.

Konečně se ve dveřích objevily čtyři víly.
"Profesorka Aine, vaše třídní," představila Vilma tu první.
Očarovaně na Aine hleděly, Marina překvapením otevřela ústa. Zdálo se jí, že nikdo krásnější na světě není. Kam se hrabou všechny modelky a herečky se všemi těmi plastickými operacemi. Aine je zelenooká rudovláska s divokými kadeřemi, s obličejem jak od malíře. Aine je ta nejkrásnější bytost, kterou Marina kdy potkala. A její křídla? Stříbrně na křídlech jiskří modř motýlích šupin a švestkově zbarvené žilky. Ke křídlům si Aine oděla šaty v barvě nočního nebe.
A ještě si Marina všimla, že má na krku stejný přívěšek, jaký má i Vilma, a to snítku zlatého jmelí.
Mile se usmívající vychovatelky Phoebe a Hébe přišly v zelených šatech, které ladily s barvou jejich strakatých oranžovohnědobílých křídel. A také jim oběma visela na krku snítka zlatého jmelí.

Profesorka Aine promluvila: "Na dnešní den, na počátek metamorfóz jste se všechny kromě Mariny a Veroniky připravovaly od narození. Pouze ony dvě nevěděly, co krásného je čeká. Nyní s nadcházejícím slunovratem se blíží ten okamžik. Než ale započneme metamorfózu, projdete vstupní prohlídkou u bílé víly profesorky Fontánové."

Profesorka Fontánová s křídly běláska je prohlížela důkladně a Marina se zatím ptala Veroniky, jaktože nevěděla, že je elementál.
"Protože já jsem geneticky člověk," odvětila drobná brýlatá plavovlasá Veronika.
"A to je možné, aby se člověk stal vílou?" divila se Marina.
"Ano, je," pravila namísto Veroniky profesorka Aine. "Veronika je duše elementární bytosti, která se zrodila v lidském těle. Takových bytostí elementů žije na světě miliony. Ale jen hrstka z nich se dostane do Rafaelovy školy, kde se metamorfují. Většina zůstane žít lidským životem a až do smrti je pronásledují kruté bolesti páteře, končetin či dalších částí těla."

Když profesorka Fontánová spatřila Marininy pučící květy křídel, žasla: "U Mariny probíhá dokonalá metamorfóza i bez spouštěcího lektvaru. Dokonce probíhá i přes podávání pozastavujícího lektvaru... Hm, není divu... s těmi geny, které Marina má..." řekla a pohlédla na Aine.
Oni o mně něco vědí. Co nevím ani já sama, blesklo Marině hlavou. Asi bych měla začít pátrat po mamince u nich.

Konečně padl soumrak a dívky se ocitly každá ve svém pokoji.
Roztřesené strachem z neznáma vypily spouštěcí lektvar, svlékly se a ulehly pod lehkou pokrývku.
Marina se, podle pokynů, které jim předem víly daly, uvelebila na boku a pozorovala svítící kámen na stolku pod oknem.

Dlouho se nic nedělo a Marina se chvěla jako osika.
Náhle počalo mravenčení sílit, vlny v kostech též a jí vyrazil po celém těle pot. Ztrácela v těle cit. Už nedokázala pohnout ani prstem
A bylo to, jak víly říkaly: "Z hustého potu vznikne skořápka a obalí tělo tak, že uvnitř skořápky dojde k metamorfóze."
Marina plula na vlnách snů, v nichž ji hladil laskavý hlas. Tak na mě kdysi mluvila moje maminka, vzpomněla si.
Potom zaplnilo celou její skořápku jemné šustění - to z poupat vyrůstala křídla a postupně kolem Mariny vyplnila celou její skořápku. (Pokračování příště...)

3. Snítka rozmarýnu

5. ledna 2010 v 1:49 | Renata Štulcová |  Kapitoly

Kniha Rafaelova škola vílí křídla již vyšla a je na pultech knihkupectví. Vy si můžete na tomto blogu přečíst první kapitoly z prvního dílu Vílích křídel a pak číst kapitoly celého druhého dílu - Sekundy a třetího Tercie.


.


Snítka suchého rozmarýnu oživí pradávnou paměť.

Marina se pomalu probírala z mdloby. Dobře se jí leželo na pohodlné sofa v komnatě, kterou zalévalo odpolední slunce. Páteř ji přestala bolet, ale bála se pohnout. Co kdyby se bolest zase vrátila? A tak nehybná jako socha naslouchala podivnému rozhovoru profesorky a své babičky.

"Vaše vnučka je v překotném bolestivém vývinu, předběhla všechny své budoucí spolužáky. Teď jí musíme pomoci s kostrou a svaly zad. Metamorfózu mohou primáni začít teprve týden před slunovratem, proto musíme Marinin překotný růst na šest týdnů zastavit. Ať vypije každý večer před usnutím odvar z této směsi."
Marina slyšela, jak v sáčku šustí drcené listí a květy bylinek.
"Co v tom je?" zeptala se vyděšená babička a profesorka odpověděla: "Bylinka svatého Jana, rozmarýna, jeřabiny, quadrifolium a levandule v poměru, který pozastaví degenerativní proces v Marinině páteři."
"Degenerativní proces?" nerozuměla babička a Marina měla co dělat, aby nevyjekla.
"Paní Fialková, vaše vnučka je geneticky zčásti elementární bytost a s nástupem puberty se u ní tyto geny projevují. Máte dvě možnosti: Když Marinu necháte žít běžným životem, navždy ji budou pronásledovat úporné bolesti zad a věčný koloběh operací páteře. Pokud ji necháte studovat na naší škole, stane se z ní krásná zdravá elementární bytost schopná žít i v lidském světě... Á, už jste se nám probudila," poznala profesorka Marinino divadélko. "Mohla byste své babičce ukázat uši?"
Marina se posadila, stydlivě sklopila zraky a stáhla si čelenku.
"Můj ty Bože!" položila si paní Fialková ruku na ústa. "Jaktože se takhle mění? Proč jsi, Marinko, nic neřekla?"
Ale Marina neřekla nic ani nyní. Jen si schovala obličej do dlaní a rozplakala se.
Babička ji ochranitelsky schovala do své náruče a paní profesorka pravila: "Studenti, kteří k nám chodí studovat vědí o škole vše od svých rodičů, předpokládám, že vy o škole netušíte vůbec nic kromě toho, co je vyvěšeno na internetu."
Babička kývla a profesorka dodala: "Myslím, že nejlepší bude vás teď po škole provést a ukázat vám, co Marinu čeká."
Profesorka se záplavou plavých vlas, v bohatých zelenkavých šatech s nabíranými květovanými rukávci se před nimi nesla jako luční květena ve vánku.

Když Marina s babičkou scházela po dvou hodinách po krásném schodišti k bráně, zjevila se u schodiště Médea.
"Dala bys mi svůj mail, Marino," zaprosila.

Celou jízdu v autě ani Marina ani babička neodpovídaly na dotazy. Teprve doma se babička obrátila na syna Petra.
"Co víš o Rafaelově škole?"
"No..." rozhodil Petr rukama. "Je to ta nejlepší škola pro lidi, co pracují s přírodou."
"A o tom, že je to škola pro elementární bytosti, jsi nikdy nic neslyšel - na tom tvém ministerstvu životního prostředí?" ptala se babička rázně. "Že jsi nám nikdy o takových bytostech nic neřekl?"
Petr vzdychl: "Slyšel jsem, ale to je absurdní."
"Tak absurdní," šlehala babička očima blesky, "to je pak tvoje dcera taky absurdní. Ona je Marina totiž absurdně po nějakém jejím předkovi ­- předpokládám že z matčiny strany - víla!"

Dlouho do pozdního večera seděli všichni u stolu a poprvé za Marinin život se mluvilo nahlas o její mamince Františce. O podivném dni, kdy po Marininých prvních narozeninách šla nakoupit a už se nevrátila.
Pátrala po ní policie, pátral po ní Interpol po celé Evropě, ale země se po ní slehla. Petr později její věci spálil, nedokázal se podívat na nic, co mu milovanou Františku připomínalo.
"Ale nejpodivnější na celém tom neštěstí bylo, že s tvojí maminkou zmizely všechny její fotografie a pak taková krásná zlatá šperkovnice," říkal Marině s těžkým srdcem. "Ono to totiž vypadá, jako kdyby od nás odešla sama..."
"Vypadá, ale není to tak," zamračila se babička. "Den předtím přece byla Františka u kartářky v Praze, znala ji ještě z doby, kdy jste studovali. Vrátila se zoufalá, říkala, že jsou ona i Marina prokleté a prosila mě, ať se stane, co se stane, abychom holčičku dali studovat na Rafaelovu školu."


Marina dopila hořký odvar. Záda ji přestala bolet, ale hlava jí třeštila. Snad se probudím a zjistím, že se mi celý tenhle den zdál, říkala si. Štípla se do předloktí: bolí to, nezdá se mi to.
Nedokázala si lehnout a usnout, zasedla k počítači a procházela maily.

"Tak všechny holky se na gymply do Prahy dostaly," povzdychla si a otevřela mail od Médey.

Ahoj Marino,
pozdravuju Tě já i moje mamka, která Ti vzkazuje, abys pravidelně pila ten čaj, co jsi určitě od paní ředitelky Flory dostala. Mamka měla podobný problém jako Ty. Když dělala přijímačky do Rafaelovy školy, už u ní probíhala degenerativní metamorfóza, ztrácela sílu v nohách a na přijímačky ji vezli na vozíčku. Kdyby do školy nenastoupila, byla by dneska ochrnutá.
P.S.: Mám se tě zeptat, kdo je u Vás doma elementál?
P.S.2: Bráchovi rostou zuby a řve jako na lesy. :-) Nikdo u nás nemůže spát.
Médea

Marině slovo elementál znělo jako ementál a dostala hlad. Rozbalila si čokoládu podle rady profesorky Flóry a nadatlovala odpověď:

Ahoj Médeo,
děkuju za mejlík. Chudák Tvůj bráška.
Taťka elementál není a maminku nemám, tak nevím, po kom jsem to zdědila. Chtěla bych to nějak vypátrat.
Nevíš, jestli ta metamorfóza bolí?
Dík
Marina

Než dojedla další sloupek čokolády, Médea odpověděla:

Ahoj,
promiň, já nevěděla, že to máš s maminkou takhle.
Metamorfóza nebolí. Představ si, jaká to bude legrace, až se po sedmi dnech probudíme všichni zakuklení. Jsem hrozně zvědavá, jaká křídla budu mít. Jsi taky zvědavá? Já tady koukám do atlasu motýlů, mám několik oblíbených a snažím se si vsugerovat, že právě taková křídla mám. Nejlépe bych vypadala v křídlech otakárka fenyklového. Dobře by se mi k barvě křídel kombinovalo oblečení. ;-)
Jakého máš oblíbeného motýla?
Jestli budeš chtít, budu pátrat po Tvých genech s Tebou.
Médea

Marina kulila oči a, ač zívala, spěšně odepisovala:

Ahoj,
Nic se nestalo, to jsi nemohla o mé mamce vědět.
Líbí se mi babočky.
Díky za pomoc při pátrání. :-)
Půjdu spát, zítra Ti napíšu.
Dobrou Marina.

Obratem přišel poslední mail:

Ahoj, dobrou, A uši máš hezký. Médea.

Když Marina ulehla, přejížděla si potmě prsty po uších a snažila se usnout, zaslechla zdola šouravý zvuk pantoflí a vrznutí dveří obýváku. Taťka.
Po chvíli zaslechla měkké našlapování. Babička.
Marina se tiše vyhrabala z pod pokrývky a šla naslouchat na schodiště.
"Mami, já nemůžu spát," ozval se v obýváku tatínek. Nemůžu tomu všemu uvěřit. Ale přitom když o tom přemýšlím... Šéf našeho oddělení na té škole také studoval. A už dávno jsem si všiml, že když přijdem do terénu, hned ví, který strom je nemocný, najde i tu nejplašší zvěř... Ale Františka na Rafaelově škole nestudovala. Studovala na gymnáziu v Plzni."
Po chvilce ticha promluvila babička: "Myslím, že ona byla víla."
"To je nesmysl. Toho bych si přece všiml. Žili jsme spolu šest let," zapochyboval Marinin otec. "Mami, pořád se mi to nezdá. Jsem biolog a metamorfóza ve vílu nebo rusalku se mi zdá absurdní. Ty patří do pohádek..."
"A to se pleteš, chlapče," ozvala se babička. "Já si ještě dobře pamatuju na Květu, která bydlela v lese nad naší vesnicí. Byla dobrou přítelkyní mé babičky, když jsme byli nemocní, přišla a uzdravovala nás. Společně s babičkou založila naši bylinnou farmu. A když babička umírala, Květa stále vypadala jako mladé děvče. Babička mi na smrtelné posteli prozradila, že Květa je vílou a ty nestárnou. Po babiččině smrti Květa ale zmizela."
"Františka také zmizela, ale od prvopočátku mám pocit, že odešla sama," vzdychl tatínek a Marině přejel po zádech mráz.


V hluboké noci dohotovila přijímací komise v čele s profesorkou Flórou zprávu z přijímacího řízení i s profily nových primánů. Poté, ještě než se pedagogové rozešli, paní Flóra pravila: "Během šesti týdnů do nástupu primánů, musíme vše připravit tak, abychom zabránili Marině dozvědět se hořkou pravdu o její matce dříve, než na ni bude připravena.
(Pokračování příště...)

2. Zlatý déšť

3. ledna 2010 v 11:02 | Renata Štulcová |  Kapitoly

Kniha Rafaelova škola vílí křídla již vyšla a je na pultech knihkupectví. Vy si můžete na tomto blogu přečíst první kapitoly z prvního dílu Vílích křídel a pak číst kapitoly celého druhého dílu - Sekundy a třetího Tercie.

.

Zlatý déšť oslní svými květy, aby se v parném létě ukryl v nenápadný zelený šat.

"Připadám si přeučená," fňukala Katka cestou ze školy. "Jestli neudělám přijímačky, bude doma dusno. Celá naše rodina na tom gymplu studovala..."
"Budeme spolu jezdit do Berouna na normální základku," zasnila se Marina. "Já zítra udělám v té škole takovou ostudu. Jestli mi nezaberou prášky, co mi doktor v Praze předepsal, a chytnou mě záda jako včera, tak nespočítám ani jeden příklad..." Marina se zastavila, "Katko, to je tak hrozné spát každý den na břiše..."
"Já na břiše spím ráda," opáčila Katka a pak se lišácky usmála, "ale pro jistotu spím na boku, protože pak bych se nevyvinula."
Nejen Katka ale i Marina se začala významně usmívat.
Marina se vzbudila ve čtyři hodiny, žaludek se jí houpal jako na vodě a z trémy mrzla pod péřovou duchnou. Po chvíli bdění vstala a zapla počítač, aby si ještě jednou si prohlédla webové stránky Rafaelovy školy.
Krásné stránky elitního přírodovědeckého gymnázia, které připravuje studenty ke studiu lékařství, ekologie, psychologie a přírodních věd se Marině líbily. I názvy školních předmětů v rozvrzích jednotlivých ročníků se zdály zajímavé.
Třeba hned v primě -
lepidopterologie - co to asi může být?
Škola, která vypadá jako zámek, stojí v půvabném prostředí a patří k ní největší bylinná farma v celé republice s vyhlášenou firmou Raphaelus, jež vyrábí prvotřídní bylinnou kosmetiku známou po celém světě.
Rodinnou Oktávii řídil tatínek, který si vzal kvůli dceřiným přijímačkám dovolenou, a Mariu doprovázeli i prarodiče. A tak jich bylo plné auto.
"Po tom prášku se mi chce spát. Co když zkoušky neudělám?" zabručela Marina.
"Musíš se vzchopit," ozval se tatínek nepřítomným hlasem. "V životě nedostaneš nic zadarmo. A pamatuj, že to bylo přání tvé maminky."
Tatínek o mamince téměř nikdy nemluvil, proto zněla jeho slova skoro neuvěřitelně. Marina sklopila hlavu a plačtivě zahuhlala: "Kdyby tady maminka byla, určitě by chápala, že si přeju být s Katkou a kamarádkami. Vždyť tam v té škole budou všichni úplně cizí."
"Najdeš si nové kamarádky," ozvala se babička.
"A navíc je to ta nejlepší škola v zemi, budeš výborně připravená na studium, abys mohla po babičce převzít farmu," pravil z předního sedadla děda.
Proč mě nechápou, zoufala si zrazená Marina a svírala zlatou filigránovou nožičku. Jedinou památku na nezvěstnou matku.
Projížděli krajinou kolem Berounky, pak podél Rakovnického potoka, až se před nimi vylouply vzdušné lázně Vodolenka a silnice stoupala dále k Rafaelově škole.
Marině se svíraly strachem vnitřnosti, přála si, aby se něco stalo, aby jim tam třeba řekli, že pro nedostatek financí ve školství neotevřou primu.
Poslední zatáčka, opona stromů se rozestoupila a na scénu vstoupila malebná budova Rafaelovy školy. Alabastrový zámek, který ve skutečnosti vypadá ještě lépe než na webové stránce. Marina se nadechla.
Parkoviště se zaplnilo již z poloviny, u každého auta postával nějaký páťák či páťačka v doprovodu rodiče nebo prarodiče.
Když Marina z auta vystupovala, spatřila skupinku velkých kluků a holek, jak procházejí skrz bránu školy.
"Počkejte na mě," zaslechla volání dívky z půlkruhového schodiště, kterým se do budovy vstupovalo.
"Hoď sebou, vlak jede za deset minut," odpovídali jí spolužáci.
"Tak ho zdržte, jsem na nohou teprve hodinu a pěkně se mi motají," volala zase dívka, jíž Marina tipovala tak na čtrnáct let.
"Co to ta holka mele?" uchichtla se Marina.
"Jaká holka?" divil se tatínek a podával jí batůžek se svačinou.
Marina ukázala na dívku sbíhající schody, zřetelně slyšela údery jejích podrážek, ačkoli kolem projížděl traktor.
"V tomhle rámusu, neslyším ani vlastní slovo," křičel tatínek. Zato Marina slyšela svýma špičatýma ušima i trávu růst.
Marina na velkých studentech mohla oči nechat. Sama chodila do školy, kde nejstaršími byli oni - páťáci, s takovými velkými kluky se skoro nepotkala.
Ani se na mě nepodívají, zamrzelo ji, když ji studenti míjeli. Byla vyšňořena v modré balónové minisukni, která jí sotva vykukovala zpod kabátku. Klapala v nových lodičkách na podpatku a i halenku měla novou, se stříbrnou výšivkou.
Třeba by si mě všimli, kdybych nemusela mít kabát, vystrčila naštvaně nos.
Prošli vysokou kovanou mříží a kolem záhonů s tulipány ke schodišti, kde se rozloučili.
"Tak zlom vaz," plácnul si s Marynou děda.
"Až skončíte, zavolej nám," připomínala babička, "my budeme zatím špehovat u konkurence."
Tatínek mlčel.
Tady je to vážně jak na zámku, nadechla se Marina, když se před ní otevřela přijímací hala školy.
"Hej, my chcem taky dovnitř," ozvalo se za ní.
Marina ustoupila a do haly vešla plavovlasá dívka následovaná hubeným klukem.
Marina by si snad donekonečna prohlížela krásný lustr, vzorované koberce, vysoké vázy tulipánů, kdyby k nim nepřišla starší studentka a neodvedla je všechny tři k prezenci, kde si je odškrtli a přidělili jim učebnu a lavici pro písemný test.
A tak se Marina ocitla v zámecké knihovně s dalšími přihlášenými a hlavně s tou plavovláskou, která, jak se posadily, zašeptala: "Já jsem Médea. A ty?"
Marina udiveně zamrkala: "Já jsem Marina, ale ty máš zvláštní jméno."
"Naši jsou trochu..." Médea si ukázala kolečko na čele. "To víš, moje mamka je rusalka."
"Ona je operní zpěvačka?" zeptala se Marina.
"Jéé," vyprskla Médea. "Kdyby moje mamka zpívala v opeře, tak tam mají pořád prázdno."
Marina zrozpačitěla. Zdálo se jí, že Médee nějak nerozumí, ale to už do učebny vstoupil starý profesor a s převelikou vážností jim rozdal testy.
Na ústní pohovor šla potom Médea jako druhá, neboť její příjmení bylo Buližníková. První ze všech přestoupil před komisi ten kluk, co s Médeou přišel, a Marina se stihla dozvědět, že je to Médein bratranec a jmenuje se Tomáš Buližník.
"Počkám na tebe v zahradách," špitla Médea pak Marině, když se střídaly ve dveřích.
Jak Marina spatřila pětici profesorů Rafaelovy školy, rozklepala se jí kolena. Kdyby do komnaty vstoupila jako turistka, jistě by obdivovala bíle a zlatě natřený nábytek, vyšívané závěsy, perské koberce, malířská plátna v zlatých rámech.
Nešikovně za sebou zavřela dveře. Nesnesitelně bouchly a ona se cítila jako slon v porcelánu.
"Výsledky vašeho přijímacího testu jsou vynikající, slečno Marino. Je vidět, že jste se svědomitě připravovala," pravila vznešená profesorka sedící v čele komise. "Posaďte se."
Marina postávala u dveří, teď se na nejistých nohou došourala k židli.
"Proč jste si... slečno... ehm... Marino, vybrala naši školu?" zeptal se roztržitý profesor.
Marina znejistěla. Žmoulala si ruce a nevěděla, co má říct. Jestli pravdu nebo...
Vtom však profesorka v čele komise významně zakašlala a ukazovala profesorovi do papírů.
"Ó ano... jistěže... matka..." zabreptal starý profesor a vzhlédl k Marině. "Jaký je váš vztah ke květinám všeobecně?" zeptal se jí.
"Já... květiny... totiž... máme bylinnou farmu..." vysvětlovala Marina Čekala obtížnou otázku z přírodovědy nebo literatury a oni se jí ptají na tohle...
"Dobře, to by stačilo, jste přijata," pokynula jí profesorka. "Pošleme vám přijímací dopis a s ním informace ohledně nástupu do školy. Ani ne za dva měsíce už budete naší primánkou. Nástup bude již týden před letním slunovratem."
"Děkuju," špitla Marina a nevěděla, jestli se má radovat nebo brečet nebo se divit profesorčiným slovům o slunovratu.
Jak vstávala ze židle, projela jí zády tak silná bolest, že ztratila rovnováhu a napůl i vědomí a sklátila se na koberec.
Přijímací komise se k ní okamžitě vrhla, někam ji odnesli a musela cosi hořkého vypít.
Bolest ustoupila, ale mlhavé mrákoty ne, a tak Marina z velké dálky slyšela hlasy, které o ní záhadně hovoří.
(Pokračování příště...)




1. Nedočkavá meruňka

1. ledna 2010 v 20:02 | Renata Štulcová |  Kapitoly

Kniha Rafaelova škola vílí křídla již vyšla a je na pultech knihkupectví. Vy si můžete na tomto blogu přečíst první kapitoly z prvního dílu Vílích křídel a pak číst kapitoly celého druhého dílu - Sekundy a třetího Tercie.


.
Růžové květy meruňky nedočkavě vykvétají brzy zjara, a pokud je nespálí mráz, promění se do léta v sladké plody.
.

Jelení víska na březích Berounky vítá jarní svítání. Stoletá vila rodiny Fialkových při okraji bylinné farmy se vynořuje z mlhy, břečťan porůstá stěny vily, otáčí se kolem rohových věží a v té, do níž ve dne svítí nejvíce slunce, spí Marina.
Zazvonil budík a za ním se pro jistotu ozývá: "Marino, Marinko, vstávej."
Marina se líně protahuje, ale když zaslechne kroky na schodech k pokoji, hbitě vyskočí z postele a volá: "Už jdu, babi!"
Srdce jí přitom úlekem tluče až v krku: Co kdyby babička došla až sem? Co kdyby mě takto viděla?
Neroztáhla žaluzie, ani nerozsvítila, popaměti nahmatala na stole čelenku a hřeben, dlouhé hnědé vlasy si rozčesala a širokou látkovou čelenku do nich navlékla.
Tak a teď už mě můžou vidět, povzdychla si, když konečně rozsvítila a zahleděla se na sebe do zrcadla.
Marina Fialková je drobná bledá dívka s výraznýma čokoládově hnědýma očima. Děda o ní říká, že se dívá jako zvědavá čokoláda a všichni okolo ní se shodnou, že je celá maminka.
Marina povytáhla zvědavé obočí a jako vždy zalitovala: Kdyby tak tatínek nevyhodil všechny maminčiny věci i její fotografie... jak asi maminka mohla vypadat?
Z kuchyně voněla káva a bylinky, z nichž babička Marině připravovala ranní čaj. Babička brzy vstávala, na stará kolena měla již špatné spaní stejně jako děda, který teď seděl u jídelního stolu a četl si ranní noviny.
Měl na sobě nažehlenou košili a sako na ramínku na věšáku v chodbě.
I babička byla připravena v bílé halence a černých kalhotách, vlasy úhledně začesané do skřipce.
Marina stále ještě v noční košili pozdravila a děda jí s úsměvem povídá: "Tedy ty s tou čelenkou snad i spíš."
"No," ozval se z koupelny tatínek přes vrčení holicího strojku, "vždyť já jí pořád říkám, že z té čelenky jednou bude mít migrénu. Možná že jí ta záda bolí právě z té čelenky."
"Co jste celí vy, muži, vůbec nerozumíte dívčí módě," bránila vnučku babička. "Od té doby, co ji nosí, je stále pěkně učesaná. Nic si z nich, Marino, nedělej. Sněz ten loupáček a pak dojdi do obýváku pro tvůj zdravotní průkaz a tu žádanku o vyšetření. Uložila jsem je v příborníku."
Jak Marina seděla u snídaně, pocítila zase ten tlak kolem páteře. Tlak se stupňoval, rozléval se jí do celého těla a uši skryté pod čelenkou jí začaly brnět.
Párkrát ďobla do loupáčku a se slovy 'já to dojím potom' se vydala pro dokumenty.
Obývací pokoj byl zařízen tmavým starobylým nábytkem, na nějž babička stále aranžovala krajkové dečky, misky s vonnými sušenými lístky a vázy s kyticemi květin z jejich květinové farmy.
Teď počátkem dubna vázy zdobily pouze slaměnky, také z jejich farmy.
Marina vytáhla skřípající širokou zásuvku příborníku, ale ať přehrabovala vyrovnané kapesníky a utěrky zleva zprava, lékařské papíry nenašla.
Otevřela tedy druhou zásuvku, třetí a tehdy zaslechla zvnitřku příborníku šustění, jako kdyby za šuplíky zapadly nějaké papíry.
Zvedla obočí a spodní zásuvku vytáhla. Zašátrala, vylovila pomačkaný zdravotní průkaz a žádanku od dětské lékařky na vyšetření páteře a s nimi kousek zlatého kovu.
Překvapeně si sedla na koberec a prohlížela si ze žlutých nitek spletenou hůlčičku dlouhou jak polovina malíčku. Co to je? Kde se to tady vzalo? Může to být pravé zlato?
"Marinko, běž se převléknout, budeme muset vyjet," vešla babička do obývacího pokoje.
Marina jí ukázala svůj objev a babička nedokázala skrýt překvapení. Dlouho si mlčky prohlížela kovovou věcičku jako zjevení a pak Marině šeptem pravila: "Vypadá jako nožka od šperkovnice tvé maminky. Vzpomínám si, že měla šperkovnici z takového zlatého filigránu. Zmizela s tvou maminkou stejně jako všechny její fotografie," šeptala babička a ohlížela se, aby ji ani manžel ani syn neslyšeli.
Marina na ni upřela tázavé oči. "Já myslela, že fotografie vyhodil tatínek?"
Babička zakroutila hlavou.
Ten den Marina už školu nestihla. Z Prahy domů se z vyšetření vrátili až po obědě, a tak za ní kamarádka Katka s nakopírovanými přijímacími testy do primy přišla domů.
Katka, nejlepší Marinina kamarádka od školky, byla o hlavu vyšší a když šla s Marinou do schodů, brala je přes dva. V pokojíčku rychle rozkládala testy na Marinině bílém psacím stolku.
"Řešili jsme je společně, máš si je zkusit a já ti mám pomoct," vyřizovala Marině. "Řešení mám tady v sešitě."
Marina přemáhala bolest zad a vraštila čelo nad testy z českého jazyka a matematiky.
"Zase tak těžké to není," podotkla Katka.
"Není, ale když já budu dělat testy ještě z přírodovědy..." povzdychla si Marina.
"Ale vždyť ty přece na tu školu nechceš jít, tak čeho se bojíš?" nechápala Katka.
"Nechci, ale musím. Maminka si to přála."
Náhle si Katka všimla rentgenového snímku na stole
"To je moje ctěná páteř," snažila se vtipkovat Marina. "Mám na ní výrůstky. Tady a tady. Budu jezdit na rehabilitace, musím posilovat svaly zad, i když mě bolí, musím se hýbat a dokonce mi předepsali i dietu. Prý jsem ojedinělý případ. Prý se výrůstky na páteři objevují nejdříve ve dvaceti letech. Jestli mi budou dál růst, tak mě čeká operace," ztišila se Marina do vylekaného šepotu. Budou mi osekávat obratle."
Obě dívky se hrůzou otřásly. Katka zvedla šedobílý snímek proti oknu, zaujala ji čtyři místa, na kterých byly výrůstky rozloženy.
"Víš, jako co to vypadá?" zamyslela se. "To vypadá, jako když ti rostou motýlí křídla."
Motýlí křídla? Marina si vzpomněla na své uši a hrklo v ní. Vyděšeně zamrkala, přemýšlela, zda může Katce uši ukázat...
Neukázala jí je, společně vyplnily přijímací testy a potom sešly do přízemí, kde měla babička firemní obchod s bylinami a bylinnou kosmetikou. Ale to, co jim nejvíce vydělávalo, byly mrazem sušené okvětní lístky, které si lidé objednávali na svatby a jiné slavnostní akce.
"Mám jít do sadu?" ptala se Marina babičky.
Stará paní se smutným úsměvem přikývla. "Sbírání okvětních plátků je lehká práce a můžeš s sebou vzít i Katku. V sadu je dnes krásně."
Obě dívky si vzaly košíky a vydaly se do meruňkového sadu.
"Jako růžový sníh," radovaly se mezi stromy.
Vítr sem tam očesával okvětní plátky, zatímco květinářky babiččiny květinové farmy je ještě ze stromů sbíraly a odnášely do sušičky, která mrazem květy sušila a konzervovala, že vypadaly stále jako čerstvé.
Plátky se musí sklízet něžně, jinak uvadají a ztrácejí se stejně jako čerstvě padlý sníh. Květinářky mají v očích usmívající se tajemno a pracují mlčky. V sadu vládne posvátné ticho přerušované šustěním padajících plátků.
Šustění padajících plátků?! Marina zpozorněla: zdá se mi to nebo ne? Přeci padající květy nejsou slyšet? Znovu se zahleděla na padající plátky. Znovu zaslechla zvuky jejich dopadu. A též další a další zvuky, které dříve neslyšela, jí zněly v uších. Vylekaně se rozhlížela. Pak si sáhla na boulící se uši pod čelenkou.
Večer se přehoupl do noci, ale Marina nedokázala usnout. Rozsvítila lampičku a sedla si před zrcadlo. V zrcadle se odrážel třpyt jejích očí a pak uši špičatě uličnicky vykukující z vlasů. Měla maminka je taky tak špičaté jako já? Marina si nešťastně osahávala uši, které se jí za poslední měsíc divně tvarovaly, a napadlo ji, že ve stejné době, kdy začaly růst uši, ji také začala bolet záda.
Chvilinku se smutně pozorovala, pak si vzpomněla na dnešní objev. Prohrabala svou malou šperkovnici se spoustou cetek, našla dlouhý pozlacený řetízek, navlékla na něj úlomek nožičky od maminčiny šperkovnice a zavěsila si ho na krk. Tak a konečně mám něco po mamince, malinko se usmála a pustila si nový šperk za výstřih noční košile.
Usínala na břiše jako celé poslední dva měsíce a myslela na nepochopitelné události v životě své rodiny.
Maminko, kam jsi zmizela? Co ti kdo udělal? Proč jsi donutila babičku a dědu ke slibu, aby mě dali studovat na Rafaelovu školu? Maminko, já mám divnou nemoc...
(Pokračování příště...)